Mahalik

Tvrzení, že malá země zákonitě rodí jen malé lidi, je věc totálně pomýlená! Hermínina imaginace je věkuvzdorná, hravá a hlavně krásná, protože když obživne váš dětský sen, nelze nepodlehnout. Hračky jako hrdinové na "bitevním poli" a jejich stvořitelé, kteří promluvili světu našimi barvami. Radost!

Ve své podstatě ten film nenávidím. Protože u mě našel škvíru v brnění a tam bodal - naposledy se tak stalo, když jsem Tančil v temnotách. Malá, ale silná káva; pro mě definice šílenců z Dogme. Devadesát pět.

Z počátku opět ten starý Bond; charismatický Terminátor, řekl bych. Zlomil jsem hůl. Posléze se začal jako člověk duševně bortit, konečně na něm bylo vidět, že je reálný - i když pořád přetékal osobitou pýchou a pak prásk!, stal jsem se fandou. Společně s Judi tvořili téměř "haroldo - maudovskou" dvojku. Vražednější, samozřejmě. Skyfall je velký film. Bál jsem se, že s přílivem diváků naroste v ramenou a jeho luxusní háv z toho všeho mediálního poprasku exploduje. Ne. Všechno sedělo - od toliko avizované Adele, až po poslední knoflíček na úžasným outfitu počítačového krále Q! Překvapení, vzhledem k tomu, že se neřadím poslední dobou k synům konzumní společnosti. Tentokrát si s ním Martini dám. Rád! 85%

Tak obrovská byla a tak křehká ve svých náladách; kdy propadala smutku, že její zvěčněné květiny jsou pouhým výplodem primitiva, který mimoděk vyměnil hadr za štětec. Že není jen loutkou, která jakousi náhodou byla objevena v zatuchlých zdech francouzské honorace. Tam to začalo a tam to mělo končit. Yolande je úžasná, taková zkroušená bludička, která nemluví - spíš se vyjadřuje skrz plátno. Usíná s představami, že se zavděčí andělům, aniž by si všimla, že jí všechno utíká skrz prsty, že se jí urousané, zpité vlasy až příliš často vpíjejí do maleb. Přál bych si, aby film byl jen o ní. Detailně s ní šel přímo do nitra hlavy, kde by vyplula na povrch minulost, která ji nutila měnit obvodové zdi v umění. Andělé byli, myslím, zástěrkou. 70%

Ten film je strašnej slimák! Madonno, kde je tvůj pověstný drajv a neposednost? Možná někde číhají zpoza těch nádherných, opulentních interiérů, které jsou omračující, jen co je pravda. Film jako jedna velká přehlídka. Zatavená ve svém vlastním světě, kde pozlátko jde ruku v ruce s plytkostí. Postavy jsou jedna šedá myš vedle druhé - předhánějící se v sebelítosti. Kamera stokrát jiná - ale pořád netrpělivá. Smutný guláš. Hořký recept z Vogue...

Opět se mi někam zatoulala niť. A tak rád, bych tomu filmu pomohl! Už vím: milý film. Ten přívlastek je hnus, obvykle totiž svádí lidi k šišlání, tady je však potřebný. Wes se dá rozpoznat; podivíni, kolorit, hudba, kamera - a je to dobře, protože se mi zdá, že jeho osobitost není vycucaná z palce, prostě to v něm je a basta! Jen nevím, jestli je mu dovoleno velké plátno. Ono se totiž může stát, že člověk takovou dávku hravosti neunese a začne jeho svět považovat za epileptický.

Dujardinova exhibice - zatímco tady vypadá film dost zuboženě, u mě bodoval. Občas sípe, ano, ale v souboji s jinými komediemi, jasně vítězí. Není totiž kolotočem tupého a fekálního humoru. Vtip dávkuje po lžících, ale tak abych se neudávil, využívá svou malost ve svůj prospěch, není žádným chudým příbuzným mezi francouzskými komediemi. Ku prospěchu budiž i Jean; nebýt limitován jazykem, podmaní si jakýkoli žánr (všechno bude!). Rád sleduji, jak roste z šaška ve velkou osobnost.

Až příliš jsem se v ní zrcadlil, o to víc sám sebe proklínám, že jsem o ní dosud nevěděl. Úžasný portrét!

Ty komediální prvky slouží jako odpočívadlo - na němž se člověk opráší z toho všeho viděného. Je tam tolik charakterů, ani jeden se nerozutekl, ač by se o to mohl pokusit a hrát vlastní prim! Ty ranní splíny, které si člověk podvědomě naordinuje pokaždé, když provede hloupost, večerní radovánky s kytarou, povinný společenský chaos, posléze okořeněný pláčem, ale především tvrdá realita - to je to TO, proč mě to chytlo! Pro mě osobně ohromný psychický zážitek! 95%

Úžasný! Myslím ten francouzský drajv, kterým film disponuje. Jakoby jen měl za úkol předat energii - a až posléze okouzlit. Když v polovině zvuk pronikl hlukem ticha; to byla extáze, věru dost nečekaná, přesto skvělé podaná a zahraná. Jean Dujardin hraje pohasínající hvězdu i sebevědomého páva skvostně - vyvolal ve mě ten nostalgický pocit, kdy herci vědomě opisovali gesta a pohybovali se po place v jedné jediné trajektorii. Což se čte jednoduše, koná špatně! A když se v sále opět rozsvítilo a ti tři lidé, kteří tam se mnou byli, odkráčeli, došlo mi, že ten film, tu dobu, nechci opustit. To se mi snad ještě nestalo!!