Mahalik

Priority plesnivý, láska uvadá, vůle přežít narůstá. Ta atmosféra ve spojitosti s bezmocí, dotváří jasnozřivou konturu a rozvětvuje Bergmanovo filmové větvoví do jiné roviny. Elektrizující, hádám. Na víc se nezmůžu, ten film by měl zůstat bez jakýchkoli komentářů, může se stát, že by byl okraden o smysl. 90%

Rozervané srdce osamělého muže. Tvrdá pachuť New Yorku a nepochopení, které se line ze všech ulic, duší a primitivních zákazníků. Film, o němž vím, že jeho masivní kořeny budou prorůstat mým tělem celej život. Film, v němž jsem poprvé viděl De Nira. Film, který si pokaždý vyložím jinak. Film, kterej fakticky zbožňuju!

Hukot; těkavá tendence (roz)trhnout se, je po tomhle filmu ještě větší! Singer je takový menší borec, neboť příliš dává, nic nedostává. Je hluchoněmý, u něj však nepodstatná bariéra. Netrpí, jeho duše je ryzí. Jeho kámoš, taky řízek, je oporou, ale naději chová v pišingrech. A motouz je stabilní!? Ano; chvíli je hlava v oblacích, nenáleží tělu, jenže akce vede k reakci a ta vede k ublížení, či trestu. Kolikrát za den se člověk promění, převlékne se do nálad, obelže svět, kolikrát za den je člověk dobrým člověkem?.... mezi všemi těmi současnými pseudomachry je pan Singer zjevení. Beztrestně našel úkryt v sobě samém, osamocen. A je to mžik, než film exploduje. Strhne diváka, svět, vytvoří černou díru a nehmatatelnou jizvu v hlavě, tiché tornádo. A já -bože, fakt, že jo!- řval:" nikdy nepromluvím!" Úžasný film!

Šok! Bolestná vendeta, kterou Ji-un Kim dotáhl k dokonalosti lyrikou, tolik atypickou pro tenhle žánr. Pomalý přerod v Hydea s mp3 v uších. V nezastavitelnou mašinu. Velmi dojemný, ale zároveň strašně nechutný. Nevěděl jsem, že vraždící andělé létají takhle nízko...už je nikdy nechci vidět!

Dost možná je to tanec mezi cetkama a nezastavitelným časem. Nebo je to čirá radost obepnutá páskou úcty (aneb miluju film do roztrhání těla)? Tsai Ming-lianga nelze pobrat na stopro, protože pak by zmizela ona meditativní látka, a to není good! Vyvěrá z toho chladná samota, ale zároveň si říkám, že nad tím nemůžu jen ledabyle pokrčit rameny a zdar, neb ta mnohoznačná interpretace mě vyloženě nasírá. Někdy je lepší říct věci na plno a rozstřílet ty obří otazníky, zahledět se z okna, snít, pak by byl film úplně posvátný. Ale byl by to potom Tsai? A jsme zase na počátku...

A Forman zase jede pecky! Blonďatý pískle, notně omšelý životem, brnká na introvertní notu a je jedním velkým otazníkem. Bylo však patrné, že se v ní něco odehrálo, že se v ní cosi vzbudilo a rozčeřilo chladný vody. A to se mi strašně líbilo; podezírám ji, že vyhandlovala křídla za řeč. Plavovláska není o trapnosti, fakt ne! Tedy za předpokladu, že pro vás život neznamená povrchní divadýlko. O tom ten film totiž je: o životě. 85%

Přihlížím apokalypse, a pak náhle oněmím. Zamkl jsem se, opil, spolkl žiletku a koukal na hvězdy. Xavier svádí k pláči, ale pak neočekávaně vytáhne drastický verše o nenávisti nebo pomyslném smíru a rozpoutá kostelní klid. V tu chvíli vzplanu! Naprostá bomba!

Tesknota nepachtítcí se po obdivu, ba si dokonce myslím, že se krčí v srdci, aby tklivě doznívala. Příběh o páru plujícím vlastním Vesmírem, o pláči, který ustál v soubojích s časem, o vyprchání prvotního "wow" a snubáku, který prvoplánově doletěl do příkopu. Jsem přítel a milenec, ale jak dlouho to vydržím? Film nervově labilní, skvostně napsaný a pro mě absolutně zahraný. Vztah není domovem, je pouze přechodným bydlištěm, které projde časovou devastací, a pak, když se staneme dospělými, utvoříme si charakter, hodnoty. A ty tvoří člověka samotného. Film tisíce a jedné otázky. Film s jedinou odpovědí: nic není forever! Tělo se mi při sledování křivilo v útrobách a škytavě plakalo. Snad aby se nezamilovalo, nebo co. I přesto podlehlo; Gosling&Williams zvolili přetěžkou cestu a stvořili mimořádný pár ("You and Me, baby"). A herecky dosáhli to heaven. Budu je mít vmemorovaný do smrti!

Děsí to; decibely ticha, bezčasí, bez pití, v objetí monstrózních skal. Přátelé? Mravenci! Čas? Neexistuje! Ralston je ohromný borec, neboť zadržel dech, zaťal pěst... švihnul, a tím vkročil do světa světel fotoaparátů, jako absolutní rek. Přeju mu to. I Francovi. Pro mě to znamenalo netušenou bolest, která se mísila s bojovným pokříkem: "za všechny sádraře a amputáře!!!". A pak to neskutečné ticho.........

A opět stesk. Soužení, hledání se - a hluboký ponor do mozku, protože jen tam lze hledat odpověďi. Rodiče se zářezem na ruce. Symbolem smrti a totálním vyčerpáním. Chtělo by se vyřvat z podoby, neboť tahle situace je nestravitelná, pulzující, smrtelná. A jestliže Kidmanová vytvořila chladnou sochu (která neopečovává zážitky, nýbrž je bortila) a dostalo se jí chvalozpěvu, co potom Aaron?, ptám se. Muž jako hora, hulič, táta? Pro mě hrdina. Nebál se brečet. Člověk na svém místě. 65%