Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Horor
  • Akční
  • Sci-Fi
  • Animovaný
  • Dobrodružný

Recenze (321)

plakát

Atlantic Rim 2 (2018) 

Asylum jsou skvělí na poli přehnaného, sebeparodického, nadsazeného a bezskrupulózního trashe, který reprezentuje např. celá série Sharknado; ale jakmile se rozhodnou natočit některý ze svých trademarkových (cílený dvojsmysl) mockbusterů na vážnou notu, je zle. Atlantic Rim má na DTV produkci jakž takž snesitelný vizuál, ale tím pozitiva končí. A není ani tak tragicky špatný, aby se nad tím dalo bavit. Je to zkrátka nuda, navíc zoufale neakční (těch scén s monstry a mechy je trestuhodně málo) a doslova nacpaná pseudovědecko-technologickými hemzy. Jakožto skalní fanoušek kaiju filmů jsem se pousmál nad několika přímými citacemi/vykrádačkami slavnějšího velkorozpočtového kolegy tohoto snímku, ale nic dalšího, čím by film dokázal zaujmout, tu není. Otrocky natočený rip-off, který se ani nijak nesnaží ospravedlnit vlastní existenci něčím jiným, než únavně nenápaditou parazitací na známé značce.

plakát

Atomic Shark (2016) 

V jednotlivých scénách (restaurace, žralok na pláži) má tenhle televizní žraločí trash tu správnou dávku sebeparodické ujetosti, a závěrečných cca 15 minut se v nadsázce a ironizování různých klišé levných horrorů utrhne ze řetězu úplně, ale to výsledný dojem zcela zachránit nedokáže. Ve zbytku je totiž Atomic Shark jen lacině, líně a rutinně natočenou žánrovkou, ve které se až výše zmíněné výjimky v podstatě nic neděje. Další z té řady filmů, jehož název a premisa je daleko více cool, než film samotný. Spíš na jednu hvězdičku, až ta závěrečná čtvrthodinka hodnocení nakonec těsně zvedla.

plakát

Attack of the 50 Foot Woman (1958) 

Film s kultovním plakátem, který se prezentuje jako monster movie, ale v této poloze v podstatě nefunguje, a paradoxně víc baví ve své druhé poloze, kterou je romantické drama. Kratičká stopáž a sevřenost zápletky v tomto případě dělá divy, v podstatě není kdy se začít nudit...ale to, že nějaký ten Útok dvacetimetrové ženy se koná jen asi v posledních 10 minutách, a je trikově stvárněn povětšinou naprosto otřesně (ta zpětná projekce je šílenost, to jsem ještě neviděl), se odpouští jen těžce. Protože kvůli romantické lince si film s názvem "Attack of the 50 ft. Woman" asi moc lidí nepustí. Přeci jen, spoře oděná, přerostlá, naštvaná Allison Hayes >>> normálně oděná a vzrostlá, ukňouraná Allison Hayes...jen té druhé peklužel dostaneme výrazně více, než té první.

plakát

Avengers: Endgame (2019) 

Endgame to měl ve své podstatě strašně složité. Jeho úkolem bylo završit více než dvacetidílnou epickou ságu a ještě ke všemu překonat Infinity War, který byl definicí ultimátního filmového crossoveru. Russovci pochopili, že cesta nevede směrem "podruhé totéž, jen všeho víc", a poslední Avengeři fungují dokonale právě proto, že jsou "jiní". První třetina ukazuje ve velmi pochmurném a komorním duchu, že události z IW mají dopad nejen na univerzum jako takové, ale také na psychiky těch, kteří je svým selháním dopustili. Ukáže se, že všichni ti cool týpci se superschopnostmi, v hi-tech oblecích a mimozemskou DNA jsou životné charaktery, které cítí a prožívají. To, co se stalo, se na nich hluboce podepsalo. A divák to začne prožívat s nimi. Druhá třetina je pak monstrózním fanouškovským servisem, který elegantně kombinuje leckdy až přiblblé fórky se silnými "closure" momenty a jasně divákovi říká: "My, milovníci Marvelu, ti zde tobě, milovníkovi Marvelu, chceme udělat radost".A pak se to zakončí totálně megalomanskou závěrečnou bitvou, která svým rozsahem a vizuálním stvárněním opravdu dokáže zarazit do sedačky a zpomalit dechovou frekvenci. A najednou to skončí, staří známí se rozloučí a předají štafetu svým náhradníkům (na rozdíl od IW, kde byl prostor pro jednotlivé postavy víceméně rovnoměrně rozložen, se zde dění věnuje především těm, které odcházejí)....a je z toho tak nějak melancholicky smutno, ale dostavuje se i pocit uspokojení. Jedna éra skončila, další přijde, ale už bude jiná. A Endgame tuto končící éru uzavřelo vlastně nejlépe, jak to šlo. Myslím si, že Infinity War jako takový je ZÁBAVNĚJŠÍ film...rychlejší, barevnější, víc útočící na první signální. Endgame je pak spíš sešupem z vrcholu do poklidné cílové rovinky, kde se dostaví naplnění z uplynulé cesty. Feige a spol. to dokázali. Vytvořili filmovou franšízu, která bude transcendovat generace, jako kdysi Star Wars, a její první etapu zakončili tím nejvelkolepějším možným způsobem.

plakát

Avengers: Infinity War (2018) 

Není třeba na jednu stranu podceňovat sílu hypeu a efektu na první signální, kterou tento megablockbuster má, to rozhodně. Infinity War ale i po zanedbání těchto aspektů funguje naprosto dokonale, a je v podstatě učebnicovým příkladem toho, jak má vypadat filmový crossover. Poctivé budování charakterů jednotlivých postav napříč leckdy dost průměrnými origin filmy se zde plně zúročuje jejich dokonalou vzájemnou chemií, která vyúsťuje na jedné straně ve výborný humor, na druhé straně v nečekaně intenzivní emotivní momenty, a co je důležité - tyto dvě úrovně nikterak nenarušují jedna druhou, a fungují vedle sebe naprosto plnohodotně. Akce je zdařilá jak v rámci komorních 1 on 1 rubaček, tak coby megalomanský bordel, kde exploduje všechno a všude, ale i v neakčních scénách si film drží komiksově zběsilé tempo a dějovou hutnost. A především - z těch pár desítek superhrdinů a superzáporáků, kteří (leckdy poprvé) na plátně potkají, má absolutně každý z nich v příběhu své pevně dané a důležité místo. Ta až posedle puntičkářská propracovanost celého filmu čiší v podstatě z každé scény, a dává tak vzniknout naprosto koherentnímu komiksovému blockbusteru, který rozpustí geekovská srdce všem bláznům, co mají načteny všechny sešity Avengerů, ale i "casual" fandům, jejichž přehled za hranice MCU nedosahuje.

plakát

Babadook (2014) 

Jeden z nejlepších mainstream horrorů poslední pětiletky. Především proto, jak naprosto organicky propojuje klasickou duchařinu s psychologickým dramatem, a přesvědčivě funguje na obou těchto frontách. Horrorová stránka je podepřena sebejistou režií, která táhne hlavní postavy od jednoho děsivého zážitku ke druhému, stupňuje neklid a úpadek duševního zdraví a neuchyluje se přitom k lacinému audiovizuálnímu bubákování; silné herecké výkony Essie Davis a překvapivě i malého Noaha Wisemana zase táhnou zmíněný psychologický aspekt a jejich dobře napsané postavy i přesto, že se chovají občas opravdu DOST otravně, dokáží vzbudit v divákovi náklonnost. Pak už je jedno, jestli pochopíme Babadooka jako skutečnou temnou bytost odjinud, která parazituje na děsech lidí, nebo jen jako metaforickou manifestaci těchto děsů samotných. Důležité je, že film dokáže tyto děsy účinně a intenzivně zprostředkovat, a také, že na úhlu pohledu prožitek z něj nezávisí, vyznění není podřízeno přesnému pochopení závěrečné pointy. Takto důmyslně vystavěný duchařský horror je dnes už víceméně svátek.

plakát

Bad CGI Gator (2023) 

Ultralaciná hovadina, která si ale na nic nehraje, je příjemně krátká, sebeuvědomělá a subjektivně vzato vtipná tam, kde vtipná být chce. Humor pro běžného diváka asi dost za hranicí snesitelnosti (a tuším, že létající aligátor, měnící velikost na základě doteku se spotřební elektronikou, bude pro většinu lidí menší cringe, než to, co předvádějí postavy), ale mně to celkem sedlo a pochechtával jsem se víceméně pořád, byť o žádný gejzír nápaditých vtipů se nejednalo. Vlastně jsem tak dostal to, co jsem podle názvu a anotace očekával.

plakát

Bažináč (2019) (seriál) 

Ambiciózní projekt, který hodně dílčích věcí dělá dobře či vysloveně výborně, ale dojíždí na množství vaty a rozklíženost, způsobenou nečekaným utnutím hned po první sérii. Jako nejzásadnější problém bych viděl asi to, že horrorovo/komiksová stránka seriálu kvalitativně dost výrazně dává na prdel té vztahově "soap operové", ale prostor mají obě zhruba stejný. Takže nedostaneme adekvátní množství geniálně pošahaného Woodruea (Kevin Durand opět vládne), tajemství okolo zesnulé Shawny, příjemně osmdesátkově vyznívajícího Blue Devila, ani dokonce samotného Bažináče, který jakožto ústřední postava seriálu spíš hledá sám sebe a převážne pasivně spojuje všechny příběhy lidí okolo něj. A naopak krizi manželů Sunderlandových (i když pochválit Willa Pattona za labužnicky slizce podaného Averyho je nutné), stereotypní rodinné trable paní šerifky a jeho syna či unylou Crystal Reed v roli doktorky Arcaneové sledujeme častěji, než by bylo milé. Ten koncept jednotlivých, někdy lepších, někdy horších mikropříběhů v rámci každého dílu, a na pozadí se rozvíjejících větších dějových oblouků, které se vzájemně proplétají, je v podstatě ryze komiksový, a dává smysl...ale tady se jednotlivé sešity psaly s vizí ongoing série, a nakonec vyšla jen limitka.

plakát

Beyond Skyline (2017) 

Dvojka lepší jedničky. Obsahově je to na úrovni lepšího SyFy televizního filmu (jak dějovým rozmachem, tak scénáristicky), ale disponuje to férovým skoroáčkovým vizuálem, typově slušným obsazením, slušnou mírou brutality, v podstatě nonstop nášupem akčních scén a neopomíná to tu více, tu méně připomínat, že přesah za hranice žánrové jednohubky nikdy nebyl cílem. Jednička hrála víc na horrorovou notu, tohle je po většinu času akční sci-fi přestřelka a naháněčka, která díky zběsilému tempu střídání lokací a příběhových prvků nemá kdy začít nudit, i když stopáž úplně nejkratší není. Konec nevypadal vůbec beznadějně; trojku, situovanou na domovské planetě emzáků, bych si s chutí dal!

plakát

Blame! (2017) 

Solidní řemeslo, téměř nulový prožitek. Industriálně-kyberpunková dystopie po vizuální stránce nabízí kvalitní animaci, ale nepříliš propracované prostředí, a i události, vedoucí k jejímu vzniku, jsou jak přes kopírák ke každému druhému postapu, ve kterém stroje ovládly planetu. Není to úplná nuda, ale pokus o depresivní stvárnění zbytků lidské společnosti v poslední fázi rozkladu se nakonec překlopil v podivně řídkou, melancholickou podívanou, která ze své všeobecné letargie vybředne jen v pre-klimaxové akční scéně, která je opravdu kulervoucí. Ta atmosféra rezignovanosti a smíření se s vlastním osudem mě nechytla, a ani jsem neměl moc možností vstřebat, jak ji prožívají postavy, které jsou redukovány do podoby prázdně se ploužících anonymních figurek (s občasným záchvatem pudu přežití), sedících u ohně a čekajících, až jim dojde jídlo, nebo až je najdou nepřátelští roboti. Konec pak je možná docela originální, ale v duchu celého filmu příznačně rezignovaný a nic neřešící. Pocitově tak lepší dvě hvězdy, třetí dávám čistě za zdařilou animaci.