Israha

V Asylum si po třech letech vzpomněli, že vlastně neudělali mockbuster na Jurassic World: Fallen Kingdom, a v rychlosti se rozhodli na tom zapracovat. Takže tu máme zápletku o superinteligentních allosaurech, "vyráběných" pro vojenské účely a prodávaných na ilegálních aukích na internetu, která zkouší fungovat jako pokračování tři roky starého filmu Triassic World (i když tam vystupovali jiní dinosauři a byli tvořeni pro lékařské, ne vojenské účely, takže kontinuita...asi taková, jakou byste u Asylum čekali). Výsledkem je však spíš unavený a rutinní volný remake béčkové devadesátkové trilogie Carnosaurus, kde prostě jen žoldáci pobíhají po prázdném průmyslovém areálu a hledají podprůměrně vyredenrovaný CGI allosauří pár, a většinu času se tu jen tupě a nudně řeční, aby se zaplácla stopáž. Na hraně odpadu, jak je tomu vždy, když Asylum zkoušejí své mockbustery natáčet ve zcela vážném duchu. bez sebeironického pomrkávání. Pro mě to bylo snesitelné na tu slabou jednu hvězdu jen proto, že mě scénárista párkrát docela nachytal při odhalování "skutečného zla", a také když jsem se snažil odhadnout pořadí úmrtí jednotlivých postav. P.S.: Pamatujete ještě časy, kdy by Michael Paré v tomto filmu hrál velitele té žoldácké jednotky? Ty jsou pryč, už zde v roli penězchtivého hlavouna jen sedí v jedné místnosti a mluví s ostatními po telefonu...jak to ostatně s největšími "hvězdami" Asylum produkce je poslední dobou obvyklé.

Pacific Rim: The Black už není monstrózní katastrofický spektákl v duchu svých filmových předchůdců, ale komorní postapokalyptický příběh, kde se místo světa zachraňují sourozenci a rodiče, a s monstry se převážně nebojuje, a spíše se před nimi utíká. Nadšenci do velkolepě stvárněných šarvátek obřích oblud s obřími roboty mají částečně smůlu, akce je na prostoru těch sedmi epizod poměrně střídmě (ale zase má parádní choreografii), a animace je celkově relativně úsporná. Pryč je také myšlenka původního Del Torova bijáku o sjednocení lidstva v boji o přežití, zde se kaiju využívají jako pozadí pro konflikty mezi lidmi, a jak už to bývá, v postapo světě je monstrum menším nebezpečím, než psychopat, který si z přilehlé osady udělal svou osobní diktaturu. A série se ani nijak závratně neohlíží k událostem z filmů, nezakládá si na fanservisu a těch několik easter eggů pro nadšence je hozeno spíše do pozadí. Jsou tedy nové postavy a nové dílčí příběhy utáhnout celé anime, které je ve své podstatě lore světa obohacujícím (pozorný divák ale najde určité nesrovnalosti) spin-offem, utáhnout? I když na mnoha místech je patrné, že si tvůrci používají první sérii více, než jako ucelený příběh, jako předchystání si půdy pro události série druhé, která je naštěstí už potvrzena, tak díky uměřené stopáži, jednoduše napsaným, ale životným protagonistům (je se mnou něco špatně, když mi z celého ansámblu postav přišla nejvíc sympatická a "relatable" umělá inteligence Jaegera? :D) a dobrému spádu většinou ano. Za mě spokojenost, a pokud budou v druhé řadě vysvětleny veškeré naznačené záhady a rozvinuty zajímavé motivy Kaiju kultistů, experimentů s DNA monster a vlivu driftováni s kopilotem Jaegera na vlastní paměť, a přidá se trochu vysokooktanového paliva pro akci, budu spokojen úplně maximálně.

Vcelku staromódně pojatý creature feature horror, který v první polovině docela dobře buduje mysteriózní atmosféru a příjemně lehce zneklidňuje prezencí neznámé hrozby, dokáže pomocí uhýbající kamery a neodhalování identity zla slušně pracovat s efektem "uncanny valley", a nemá ani vůbec špatné ručně dělané masky a gore efekty. Problémem je, že Bradley Parker se buď neuměl rozhodnout, jaký styl horroru vlastně natočit, a nebo společně se scénáristy došli k závěru, že by při větší vyhraněnosti nevěděli, co do filmu dát, a tak celý snímek náladou skáče jednou ke klaustrofobickému jeskynnímu plížení, podruhé k survivalové honičce, pak k vyvražďovačce, chvílemi je explicitně krvavý, chvílemi hnus a násilí schovává mimo záběr, do toho se snaží poměrně křečovitě rozvíjet pozadí hlavních postav (aniž by to ve výsledku mělo větší dopad než jen krátký, patetický dialog, následovaný scénou obětování) a přidává veskrze zbytečnou a pozornost odvádějící dějovou linii se starousedlíky...a začne to celé být dost přeplácané. Co v podobných horrorech funguje dokonale, ukázal přes 16 lety Neill Marshall v The Descent, tady to Parker do diváka sype ve stylu "od všeho něco, ale nic pořádného". Výsledkem je sice sympatický, ale poměrně zapomenutelný průměr, při kterém si fanoušek filmových monster zoufá, že takto nápadité příšerky nedostaly prostor v něčem kvalitnějším.

Vše, co popisuje silentname ve svém komentáři, se v tomto filmu děje. Virus Shark není amatéřina v tom pejorativním, rýpavém slova smyslu, to je opravdový amatérský film, na kterém skutečně není nic kvalitního. Dvě hvězdy však přesto dám za to, že film se zábavně pohybuje na hranici smrtelně vážně míněné sračky a uvědomělého sebeironického schlocku, a tím, jak na první pohled často není jasné, které z těch olbřímích návalů nevkusu a nekvality byly míněny vážně, a které ne, to má jakýs takýs komediální efekt. Jiná sranda, než na účet režiséra, scénáristy, trikařů a herců, se zde však nekoná. A při absenci nějakých zdařilejších gagů či hlášek ani to zlomyslné chechtání se, jak je to celé šíleně špatné, nevydrží zabavit ani na ty relativně úsporné 74 minuty. Za dvě tomu dám, jednu za tu legraci, druhou za to, že to není horší než libovolný sharksploitation krále nekvality Bretta Kellyho. Ale objektivně odpad!, no.

Jmenuje se to Psycho Goreman, a nakonec jediný aspekt, kde to spíše zklamává, je právě to gore. Paradoxně. Při takovéto premise je relativní zanedbávání splatterpunkových radovánek vyloženě na škodu. Ale jako ujetá parodie na 80s/90s dětské sci-fi seriály je to boží (ty retro triky a dialogy jsou úžasné, a humor založený na "jiný kraj, jiný mrav" stereotypu při interakci Goremana s lidmi nemá chybu) a možná ještě lepší je parodické uchopení opět typicky devadesátkového subžánru "rodinný film se zvířetem/hodnou příšerou". Znáte to, introvertní šikanované dítě a nalezený pejsek či jiné stvoření stmelí rozpadající se rodinu....jen tady je "pejsek" intergalaktickým dobyvatelem nezměrné moci, který ale nedobrovolně musí poslouchat nikoliv šikanovaného introverta, ale šáhlou malou holku, která neodkladně potřebuje psychoterapii. Nářez...jen dost "psycho", ale peklužel nedostatečně "gore".

Takové dno, jako pětka, to není. Tolik k pozitivům. Nevím, o co se režisér pokoušel, když na pozadí nicotných bulharských exteriérů rozehrál tu těžkopádnou tirádu, která se snažila říct něco o tom, že pokrevní příbuzní budou stát vždy při vás, když vás přátelé odkopnou, ale výsledek byl děsný. Nezvládl natočit ani slasher, protože scénáristická práce s redukcí počtu protagonistů je úplně amatérská, a jako atmosférický horror to nefunguje už vůbec. Souhlasím nicméně s komentářem trona, který suše podotkl, že tomuto pokračování by slušela fasáda torture porna, protože na poli gore (které je sympaticky retro působící), lehké erotiky a perverzních vibes daných incestním tématem příběhu, není šestý Wrong Turn vysloveně k zahození a své znepokojivé momenty má. I tak ale převážně bída, a druhý nejhorší díl série. To, že místo sedmičky přichází restart série, je jedině dobře.

Kritika mlékárenského průmyslu jako krátkometrážní exploitation horror? Ale proč ne, na ploše 20 minut to díky kvalitní režii a technické stránce dokáže správně znechutit, zamrazit a vyvolat kýžené otázky (a tím spíš, pokud toho o chodu daného průmyslového odvětví moc nevíte). Na plné hodnocení tomu však chybí jako alegorii ještě větší troufalost (např. když stvárňuji exploataci krav, proč podobně neprezentovat i exploataci býků pro zisk spermatu?), protože tématu znalého diváka to nikterak nešokuje; a jako horroru větší napojení na postavy trpitelek, které jsou redukovány do podoby anonymních kusů masa (záměr chápu, ale tady se částečně minul účinkem, protože exploitation, ve kterém nemáte prostor lépe poznat a více soucítit s obětmi, nikdy nebude fungovat stoprocentně).

Název by sváděl k myšlence, že Hanzo Hasashi snad bude hlavní postavou tohoto Rkového animáku, ale pravda je taková, že je spíše jednou ze čtyř hlavních. Scorpion's Revenge je více, než sólovým filmem Scorpiona, nepřiznaný poloremake Andersonova prvního hraného MK, jen k Liu Kangovi, Johnny Cageovi (který svými hlody krade show pro sebe) a Sonye Blade přidává čtvrtého protagonistu a jeho úhel pohledu. A fanservis. Toho je tu přidáno opravdu houšť, i se svými poměrně dílčími znalosti MK franšízy jsem si pošmákl, co pak teprve ti zažranější fanoušci? Jenže fanservis, záměrná béčkovost, brutalita a skvělá akce přeci jen nakonec nezvládají dotáhnout Scorpion's Revenge ke zcela uspokojivému konci, protože vyprávění začíná být v druhé půlce filmu čím dál víc zbrklé a zkratkovité, a to i ve srovnání se zmiňovaným Andersonovým filmem (a že ten tedy nebyl definicí výpravnosti a epiky). Což po začátku, který trefil balanc mezi akcí a rozvíjením dějového oblouku dokonale, zamrzí. Škoda, 20 minut navíc a větší zaměření se na samotný turnaj, a mohlo to být za pět.

Made In Abyss v anime podobě má tři složky - dobrodužně objevitelskou (tu reprezentuje Riko), mysteriózní (zastupovanou Regem) a dramaticky-horrorovou (reprezentovanou Nanachi). Riko na konci první série víceméně našla sama sebe a v tomto navazujícím filmu je přesunuta do vedlejší role, a v souladu s tím se poněkud vytrácí dobrodružný aspekt příběhu. Procházení po fantaskních lokacích a konfrotací s nepředstavitelnými životními formami je tu méně, o to víc se příběh věnuje záhadám samotné Propasti a těch, co z ní vzešli, a také ukazuje, jak děsivé věci Propast udělá s těmi, co v jejím chřtánu stráví příliš dlouhý čas (a že fyzické i psychické změny, které to místo provedlo se záporákem tohoto příběhu, Bondrewdem, jsou tedy pořádně hrůzyplné). Je to parádně nakreslená a naanimovaná podívaná, ale pro silné žaludky, opět zde dochází na brutální utrpení dětských postav, a dojde i na bodyhorrorové výjevy z těch nejhorších nočních můr, zároveň je to však tou oslavou přátelství a touhy po poznání sebe samého i světa okolo krásné. Jen jsem měl díky přeflashbackovanému scénáři chvílemi problém se zorientovat, co a kdy se právě děje, a vůbec mi v tom nepomohly některé nevysvětlené události, které se prostě staly, nebyly objasněny, ale místo zvídavého přemýšlení, co za nimi vlastně stojí, jsem spíš zůstal čumět na absenci logiky v nich. V tomhle ohledu neplatí "čím větší maglajz, tím lepší anime", přesně dávkovaný poměr tajemna a jeho odkrývání z původní třináctidílné série fungoval lépe.

Svými banálními myšlenkami o nebezpečí zahrávání si s umělou inteligencí a prohnilosti armády a zbrojního průmyslu tenhle film zaspal dobu tak o 35 let, ale jako akční sci-fi survival funguje až překvapivě dobře. Efekty, kamera a exteriéry mají poměrně vysokou úroveň, herecké obsazení je příjemně civilní a scénář se žádoucím způsobem vyhýbá archetypizaci kladných postav a podle toho také docela překvapivě zachází s jejich postupným úbytkem (i když humorný stereotyp o nízké životnosti menšin zůstává v retro duchu zachován, hh). Sledováním více dějových linií souběžně se pak vytváří dojem, že se na obrazovce neustále něco děje, a subjektivně mi přes dvě hodiny dlouhá stopáž nikterak nepřekážela. Striktně seriózní tón vyprávění, ve kterém jsou protagonisté posazení do role obětí, které mají šanci přežít jen skrze útěk (a ani to není jisté), pak ústí v poměrně působivé scény explicitního násilí a silná emoční vyznění některých úmrtí. Až mě to celé v pozitivním slova smyslu zarazilo. 3,5/5, přeci jen je ten film myšlenkou a provedením poměrně zpátečnický a žánrově lahůdkových momentů tolik nepřináší, ale proč nezaokrouhlit nahoru, když to tu má tak nízké hodnocení?