vorheese

Komedie s tak vtipnými a nekorektními gagy a skvěle fungujícím hereckým ansámblem, že se jí musí odpustit i jalová příběhová linie s povinným koncem. Jde tu totiž především o ty nekorektní maličkosti na každém kroku! You know'am sayin'? LOL. Small picture of fucking whale #YOLO

Hodně vydařená žánrovka, která oplývá atmosférou, dlouho dokáže tahat za nos a nese jasné a pro dnešní svět důležité poselství: BEWARE OF WOMEN :)

Skutečný život vtesaný do filmu o 109 minutách? Famózní. Smekám!

Můj šálek čaje. Žádné hollywoodské dramatizování, žádné testosteronové výlevy, žádné napovídání divákovi, komu by asi tak měl fandit a co si asi tak má myslet. Místo toho "jen" vynikající herci a skvěle napsané role a dialogy. A když už se po dvou hodinách sem tam ozve náznak monotónosti, vystřihne Paní Režisérka na závěr (anti)akční scénu, u které pravděpodobně zapomenete na půl hodiny dýchat.

Skandinávci si tvrdohlavě odmítají užívat faktu, že jsou nejvyspělejší západní demokracií, a bez přestání na sobě hledají i ty poslední zbytky chybiček a charakterových vad. V Honu se pustí do předsudků a popírání preumpce neviny. Nenechají na sobě nit suchou...

Už samotný název prozrazuje do čeho se Wachowští s Tykwerem pustili. Mraky prostě nelze zmapovat. Tak proč se do takové pošetilosti vůbec pouštět? Odpověď naleznete právě v tříhodinovém spletenci šesti příběhů, které se ale nějakým (především asi režijním) kouzlem stanou příběhem jediným, který uplyne v okamžiku. A i když ve své pomíjivosti neodvypráví moc, zanechá toho spoustu.

Pro mě opět potvrzení, že když zajímaví herci hrají zajímavé postavy, jejichž osudy vás upřímně zaujmou, všechno ostatní přijde samo. A taky že charismatický záporák je nezbytností...

Ano, i Dánsko má právo točit hezky vypadající filmy s happy endem, a nejen hnusy ála Dogma 95. A pokud mám hodnotit v rámci filmového universa (a ne jen dokonalého skandinávského mikrokosmu), tak o pěti hvězdách nemůže být pochyb.

Haywire...aneb konečně odpověď na otázku, proč se mi nelíbil Bourne. Čert vem příběh, který je v obou případech stejně předvídatelný a stejně plochý. Soderbergh to ví, a proto příběh redukuje na minimum. Naopak na maximum vysoustruží atmosféru a herecké výkony. A to bez otravných berliček á la "coolově" rozklepaná kamera.

Steve McQueen nabízí depresi a vyprázdněnost, která svou intenzitou atakuje Aronofskyho Rekviem za sen. V určitých pasážích filmu vás navíc přizve k událostem, kterých se opravdu účastnit nechcete. Jenže kamera nikam neuhne a nechá vás si "užít" i ty nejdrobnější detaily. A i když vám to při sledování inkriminovaných scén moc dobře po těle neudělá, celkový dojem z filmu je na konci o to silnější.