Awer

"Nudný" příběh vítězky nadprůměru.

Celkem dobrý nápad a místy hezké provedení, ale neskonale přetažená stopáž a taky ta studnice nápadů, kdy už se to chvílemi, hlavně ke konci překlápí prostě ve slátaninu, která se snaží být zároveň edukativním dokumentem z prostředí burzy a rodinným cajdákem. Je to fakt škoda. Kdyby se z toho profikalo 20, 25 minut, mohlo by to být vtipné, v tempu a akorát.

jasně, že je to filmářský kýč v tom, jak ministr všude jezdí osobně, všude zní sirény etc. Ale když se člověk (tak jako já) předem nepodívá na žádný info a počítá vesměs s tím, že to bude temný od začátku do konce, tak si ten obrat a to sdělení naděje fakt užije. A mám trochu pocit, že pomáhá dívat se na to až teď, zas o několik týdnů později, protože ono už to začíná být fakt dlouhý a on ten shit fakt mutuje, i když ne tak hrozně, a tu obyčejnou naději prostě aspoň já potřebuju a vnímám, že i dost lidí kolem.

Na téhle trilogii je nejlepší to, jak je provázaná a nijak uměle natažená. Až ve třetím díle vlastně dospívají postavy k nějaké katarzi a tím mi to přijde nejlepší, protože je to message navíc. Samozřejmě jsou to všechno rodinné filmy, kde člověk i podle hudby vteřinu dopředu ví, co se stane. Na druhou stranu v tomhle žánru je to úžasná extratřída.

Úvod vynikající. Takhle by měl v roce 2020/21 vypadat. Totální zkratka, tak rigidně funkční, jak se psala do scénářů už před 100 lety, ale provedená s nenuceností a elegancí. Pak to veskrze pokračuje. Chvílemi malinko amatérsky, myslím, že je tam i pár continuity errors, ale celkově dobře zahrané, originální nápady, solidní dialogy. Bohužel, počínaje návštěvou hrobu jsem úplně nepochopil, co film chce říct. Jak je úvod elegantní, závěr se ani neztrácí v nicotě, ani nic neříká, jako by prostě 14letý talent dostal úkol těch pět minut nějak dotočit a provedl to prostě tak, jak v danou chvíli zvládá. Možná jsem to jenom nepochopil (nebo to určitě taky, protože až tak o ničem asi min. ta poslední scéna být neměla). Ale pořád dobrý. Možná v součtu celkem "průměrný" film, ale v rámci toho velmi rozkolísaný, včetně výšin.

Pamatuju, jak na celoevropské superstar řekl jeden porotceo Kurtu Nielsenovi, ať si to nebere špatně, ale že otevřel pop music i ošklivým lidem. Tak tenhle seriál tak nějaké otevírá ošklivé věci (vulgárnost, žerty z násilí) i těm, co nad nimi jinak ohrnují nos (nebo min. mě). V tomhle velmi uvolňující. Samozřejmě to celé je nutné brát jako nadsázku, ale funguje to, adekvátně se vyvažuje burleska a drama, obscénnost a hodnoty, simplifikační skoky a děj a sedí to. Taky bych řekl, že i když to rozhodně není PC, je to vyvážené přesně tak, že to asi málokoho, kdo PC je, úplně rozčílí. To už asi spíš přesně to, čím to vyvažuje (jako Rusko plně černochů), musí štvát opačnou stranu. Bravo! (btw nevím proč, ale Favoritku jsem rozkoukal taky, po 10 minutách vypnul a vůbec jsem si to nespojil. tam mi to přišlo učesané ještě málo.)

Strašný. Hnusný. Psycho. Velmi slušně natočený a důležitý. Komentáře jako Malarkey jsou velmi znepokojivé. Čirý existencialismus, když se člověk střetává s tím, že ho tohle není schopné šokovat a chce něco víc. Myslím, že to dobře ukazuje, že dnes nežijeme v o moc zdravější společnosti. Můj názor naopak je, že by bývalo velmi odvážné a zajímavé natočit to ještě víc podle reality. Nechat Sylvii šířit tu jednu lež, co jsem na wiki vyčetl. Nechat Paulu být při těle. Nechat toho jednoho aspoň trochu concerned citizena ohlásit, co se děje. (A taky se to dalo naopak "stereotypně" víc rozjet přes postavu Stephanie, o které wiki říká, že byla jediná trochu při smyslech a schopná protestu.) Protože ty věci se reálně děly a dějí a dějí se ve velmi nejasné, rozmazané realitě. Nemusíte být čistí jako lilie, abyste byli oběť. Nejsou všichni hubení a koukatelní (ten film je esteticky učesaný, není tam postava, na kterou by se vám nekoukalo úplně dobře co do vzhledu). Každopádně kudos těm, co tyhle věci, zpravidla za mizerný plat, řeší. Když jsem koukal na tohle, říkal jsem si, že to bych teda faaakt nedal.

Za mě fakt nevěrohodné. Nevidím v postavě Javiera dost potenciálu k tak náhlému a plánovitému zvratu a upřímně řečeno, i to, jak s ním svět vyjebává a jak naprosto mu pak plán vychází, je strašně zjednodušené. Film neděsí, nepřekvapuje, ačkoli popisuje něco nechutného a záměrem sofistikovaného. Hollywood s tím balastem akce, který by přidal, by takhle byl OK. Ale tohle není přiznané béčko ani áčko.

Byste tam pořád všichni chtěli twisty. Tenhle člověk jako vozíčkář úspěšně unikne obvinění z vraždy dvou lidí, už takhle je to na hraně uvěřitelnosti. Vtip každého filmu tohohle žánru není v tom, že pořád šokuje nějakými zvraty, ale může být i právě v tomhle popisování něčeho, co se valí a nabaluje jako lavina. Zakomplexovaný hajzlík, který neumí hrát v životě úplně fér a zodpovídat za vlastní nedostatky, se pomalu a nezvratně mění v explicitnější a velkoformátovější verzi téhož. Samozřejmě se to dalo víc rozpracovat třeba v postavě Sandry. Ale řekněme, že to je ta postmoderní filmařina. Ne každá linka je dorozvinuta a tím je to realistické. Psychologie partnerského násilí co mohu soudit popsaná solidně a snaha o zpodoobnění tohohle pořád poněkud mystického, skrytého fenoménu sama o sobě zasluhuje chválu. Vanesa je ztvárněná velmi dobře jako pozitivní postava, která ale chodí na záchod (a kdo taky ne) a dokáže bojovat se svým zdánlivě fatálním osudem. Hudba dobrá a závěr takový people-pleaser, ale právěže aspoň ten jeden twist a ruku na srdce, jestli té Morgianě to člověk přát nemusí a podle mě by snad ani neměl, tady to přináší určitou katarzi a symbolickou odplatu: kdo vázal smyčku osudu kolem krku jiných, sám se ocitá jí omotán. I když pořád humanisticky budu tvrdit, že by se měl po dvou letech zázračně zotavit, dostat 30 let natvrdo a ještě v sobě zkusit najít něco nepsychopatického jinak než z kvadruplegické povinnosti. (Tím teda zase nechci říct, že kvadruplegici nejsou lidi. Ale jejich schopnost aktivně jednat, vč. ubližování, je prostě omezená...)

Citlivá komorní sonda. Nesoudící, nevymáhající objektivní pravdu, pro ty, kteří jsou připraveni poslouchat a dívat se na konkrétní realitu něčeho, o čem se často spíš abstraktně vykřikuje, a na obyčejnost lidského příběhu, která přitom rozhodně není šedí.