Awer

Přes plynulou vypravěčskou naraci velmi rozkolísané, tomu dojmu se při sledování těžko vyhnout - viz přesný koment TOMEK17. Dodal bych jen, že když odhlédneme od toho, že Goldin je - samozřejmě - nepřijatelná pro všechny konzervativní pokrytce, najdeme v dokumentu zajímavou ambivalentní tematizaci viktimizace a marginalizace vs empowermentu. Feministky generace Goldin často narážejí na to, co sama ve dvou bodech formuluje: 1) "říkali, že jsme marginalizovaní, ale pro nás byli marginalizovaní oni" 2) pirátské využívání - tedy ne vždy podrývání - struktur patriarchální společnosti pro vlastní situační užitek, když mluví o tom, že si taxi jízdu zaplatila sexuální protislužbou atp. (Viz debata o akademickém prostředí a o "svobodě svádět" etc., jak to popisují některé starší feministky, v kontrastu k současnému silnějšímu důrazu na úplné zamezení mocensky nerovným vztahů.) Podobně jako v případě závislostí, kdy Goldin otevřeně hovoří o tom, že žila v subkultuře prosáklé návykovými látkami, a nehraje si na absolutně čistou oběť, je tenhle realistický přístup myslím potřeba ocenit, ačkoli pochopit, kam je ambivalence vychýlena a že se tu a tam potenciálně - ale zas ne nijak zběsile - střílí "do vlastních řad", chce samozřejmě trochu vzdělání. Velmi pozoruhodný je i vztah k vlastní rodině: problematická láska k lidem, které dokáže vnímat spíš jako společností dotlačené k tomu, co udělali, jakkoli to pro ni znamená (na základě solidních a hrozivých argumentů), že de facto zabili její sestru... Tím vším je dokument náročný, leč také kvalitní. Ambivalence pak vrcholí v dojemném, silném závěru: oběti (a já s nimi) se spokojeně dojímají nad tím, že prohrály, ale ne na celé čáře, a s trochou štěstí a tvrdé práce budou moci prohru proti neporazitelným a nyní i oficiálně nedotknutelným krůček po krůčku umenšovat dále. Je to smutný, velmi sofistikovaně krutý dokument oné situace a naší společnosti jako celku. 100 minut jsem byl skoro otrávený, ale od té 100. minuty až do teď si to stále více uvědomuju..

Velmi přesvědčivé, ale tím také velmi těžké, hutné tázání, zda se až po uši v běhu privátního života, který jako povodeň přinesl štěstí i pochybnosti, že je skutečně vaše, dá vydat někam jinam a zda všechna jeho potenciální lákavost nespočívá jen v tom - že v něm nejste až po uši.

Vánoční pohádka pro dospělé, v níž se otevřeně nevysvětluje a dobro se děje samospádem. Je třeba s tím počítat a když přidáme velmi kvalitní kameru, může vám pan Blake naservírovat příjemný zážitek, i pokud vám ještě nebylo sedmdesát.

Myslím, že francouzský relift, byť nedobrovolný, funguje. Přináší čerstvý dech, ačkoli člověk zase uvidí "toho Woodyho Allena" - kterého vidět chce a který ani jiný nedokáže být. Prý "a bit long" (říkal chlápek přede mnou). Ale mé těšení taky bylo a bit long a za svoje peníze chci i kvantitu! Minimálně solidní je to dramaticky i komediáně celou dobu. Finále - říkejte mi naiva, ale má svůj důvtip. Takový allenovský: přiměřený, realistický, držící odlehčenou polohu. A scéna s naloďováním do talíře je báječně nasvětlená, určitě je nevynechejte. (P.S. V Praze nebyl potlesk, to bylo pro mě překvapení samo o sobě.)

Chtěl bych vidět DC. Tady by těch 270 minut mohlo být i ku prospěchu. Jako by nebyl čas to vše smysluplně spojit a zakontextovat, mimo konverzace jedné, byť velké, lásky. I když ono by většinu asi zase spolkly ty velké, krásné, mužné, nesmyslné bitvy... Ale je to film o vojevůdci, ok. A unese se, byť holt nenadnese do výšin. Vlastně jediná zásadní výtka: je to film o velmi francouzském Francouzi, který nemusel Angličany. V žádné smysluplné produkci tam nebude znít angličtina dobře.

Je myslím velký chyba přistupovat k tomuhle filmu jako k "jednomu z...". Já chápu, že jsou podobné filmy, taky mě zaujala ta základní zápletka. Ale pokud nejíte jídlo s vizí, že bude nejlepší, jaké jste kdy jedli, nemůžete takovou stravu dostat. (!!!!!!) Zdaleka nejneuvěřitelnější je tady ta představa, že nejmocnější korporace světa bude fungovat na takto etických principech. Je to hřejivé, pro někoho možná banální řešení. Mě ten kontrast pohltil. Dokonale minimalistický, až klaustrofobní film balancující na hraně hororu se dokáže během okamžiku s úsměvem vrátit do klidných vod. Je to geniální. Stačí to. I kdyby byl každý detail špatně. Protože pokud filmu jste ochotni věřit, ony detaily jsou arbitrární a připustitelné. Není proč se v nich piplat...

Srovnávací zkoušky jako velkolepý thriller s osobními dramaty a téměř gangsterskými postavami? V realitě možná. Ale způsob, jakým ji vylhává film, na nevěrohodném, útržkovitém scénáři, toporném herectví a násilných "velkých emocích"? Jesus fucking Christ, když tomuhle budeme říkat kinematografie pro náročné obecenstvo, tak můžeme artová kina rovnou zavřít...

Velmi finské, pro někoho možná až moc - tím myslím, že už to působí skoro jako tourist trap. Nicméně osobně tuhle dávku a podobu Finskosti™ ještě snesu a rád se podívám na vlastně úplně stejnou, ale zároveň úplně jinou romantickou komedii doplněnou kvalitním soundtrackem lokální provinience. Jedinou výtku tedy nakonec směřuji nikoli do FInska, nýbrž do Česka. "Karaoke blues" je totiž přesně ten marketingový vulgárně zjevný název, jenž krásným a skutečným Spadaným listům jen ubližuje..

Filmařsky hodně průměrné, prudí mě tam i neustálý podcastový Lance Armstrong (jako by nestačil už Merckx, sám velký sypač a v jeho případě věčný popírač), ale nelze hodnotit převážně negativně jakýkoli insight do tohohle neuvěřitelného comebacku, který přišel navíc v pravou chvíli, aby mohl každý, kdo zapne cyklistiku jednou za rok, pochopit, co se málem stalo na Tour 2023 a snad stane na Tour 2024... Fingers crossed

Excelentní feministický, empowering snímek o příliš neatraktivní ženě, aby byla obvyklou hrdinkou filmu a vůbec se o ni někdo zajímal, pročež se propadá do stavu nesrozumění se svým okolím a nakonec, přechodně i sebou samou. V mnoha ohledech tedy podobné Zešílet, s tím, že tady je opravdu mistrně vedená ta linka tiché, vybledlé přehlédnutelnosti, zvlášť oceněníhodná vzhledem k až provokativnímu obsazení hlavní hrdinky válející "popovou" herečkou. Sílu snímku přidává založení na skutečných událostech a to, když si uvědomíme, že skutečná lupička o natočení svého příběhu vůbec nestála a děj je vlastně ještě přikrášlen. Opět odvážné, protože to film otevírá kritice z obou stran barikády ("feministické žvanění", ale zároveň "nefeministické eufemismy" vynechávající fyzické násilí a dovádějící příběh k tichému, leč dost zřetelnému somewhat-happy endu). Filmařsky to každopádně dává velký smysl - usnadňuje to nahlédnutí substanciální běžnosti obou manželů, z nichž ani jeden není na poměry naší společnosti "magor", "poděs". Ta kritická diagnóza je právě společenská, ne medicínská, a opravdu přiléhavá a precizní..