strougy

Žádný přelomový film, jen stylová pocta pokleslým filmům natočená pro jejich fanoušky. Jednonohá striptérka mající jako protézu samopal, spousta zombíků, rozprskávajících se hlav a spoustu dalšího na nás tady Rodriguez vybalí a je to jen dobře. Víc takových filmů by jen prospělo.

Kdo by to do těch Pakistánců řekl, že dokážou natočit tak fajn horrorovou chuťovku... Nejlépe by se to dalo popsat jako klasický slasher, co potkal zombie horror a to celé se odehrává v dostatečně exotickým prostředí, aby to člověka bavilo i v slabších chvilkách. Atmosféra postupně kvalitně houstne, třeba scénka u obchodu s čajem má dobrý grády, chvilka s útokem zombies a následným pojídáním vnitřností taky potěší svojí přímočarostí a navíc to autoří zbytečně neroztahují, takže se člověk nenudí. Z mý strany teda spokojenost.

Anamorph představuje ve všech svých složkách dokonalou esenci průměrnosti s jedinou vyjímkou v podobě výkonu Dafoea. Ten je totiž naprosto příšerný, celou dobu má na tváři jeden nikterak neměnící se výraz a upřímně ho podezírám, že jediné, co ho na roli zajímalo, byly peníze na zaplacení nájmu a nějakýho toho žvance. Takhle film sráží do bahna snímků, které se hodí pouze jako záplata do večerního programu Novy, když jí dojdou trháky s "hvězdami" stylu Seagala či Lorenza Lamase.

V rámci monster movie lepší průměr, na čemž má zásluhu zejména ostrovní část s realistickým vystižením všech hysterií, chvilkových záchvěvů naděje střídaných odevzdanou lhostejností i záchvatů paniky, které se v určitý moment nevyhnou ani zdánlivě nejsilnějším postavám. Navíc se zde ještě neprofiluje jednoznačný hrdina, který se chopí své role zachránce až v poslední třetině, kdy film díky návratu k využívání obligátních žánrových klišé sklouzne do tradičního průměru a závěrečný souboj muže versus monstrum nakonec působí až nechtěně směšně. Ovšem jako celek je Krokodýl rozhodně kvalitnější než většina v televizi normálně vysílaných filmů z podobného ranku. A závěrečná písnička je neskutečná pecka...

Celkem průměrný dokument o tom, jaký je Michael Moore podvodník a manipulátor. Nevím, zda se tvůrci pokoušeli napodobit jeho manipulativní styl, ale dobře polovinu času na plátně pouze někdo vypráví o tom, jak Moora nemá rád či se ukazuje, jaká rozmazlená celebrita se z něho stala, což sice občas zní zajímavě, ale výpovědní hodnotu to má nulovou. Navíc se od začátku táhne dějem linie kterak se dokumentaristé s ním snaží udělat rozhovor a jak se to nedaří, ovšem to nakonec nemá žádnou pointu a pouze vyfičí kamsi do ztracena. Mnohem zajímavější jsou scény, kdy autoři dokazují, že při natáčení dokumentu Roger a já se Moore se Smithem setkal a mluvil s nim či chvíle, kdy vystoupí bezruký voják z Fahrenheita a mluví o tom, jak on s válkou v Íráku souhlasí a že ve chvíli natáčení byl pod práškami. A chvíle, kdy dokumentaristé napodobí Moora a udělají si falešné průkazky, aby se dostali na jeho vystoupení a nakonec je vyhodí dost pobavila.

Bizardní variace na Pro hrst dolarů či Yojimba, jak je komu libo, která tradiční zápletku obohacuje o nadsazenou komisovou estetiku, Shakespeara, Válku růží a určité prvky z Kill Billa (origin Krvavé Benten). Působí to sice mnohdy jako dort ukuchtěný pejskem a kočičkou, ale úroveň zábavy se naštěstí po většinu času drží na velmi vysoké úrovni. Jen škoda, že jako tradičně nejsympatičtejší a zároveň nejvíc cool postava musí bohužel nakonec zemřít. Silné 3*.

Ve výčtu možných způsobů smrti, které lékař Budd vyjmenovává, evidentně zapomněl na možnost unudit se k smrti u strašně špatného filmu, třeba zrovna u Ozvěn mrtvých...

Jeden moc chytrý člověk kdysi řekl, že nejtěžší ze všeho je osamělost, neboť zatímco vše ostatní je pouze provizorní, tak osamělost trvá a je den ode dne těžší a těžší. A právě o ní Ci qing vypráví tak působivě, že mě několikrát dojmula takřka k slzám. Už dlouho se mi nestalo, abych film tak prožíval a pomalu se modlil za šťastný konec. Krásný a mimořádně působivý film.

Nápad pojmout to jako záznam z jakési televizní show zajímavý, akorát to nakonec není ani strašidelný ( kromě posledních pěti minut z půdy ), ani vtipný ( kromě střetu zombie babky versus kladivo do frňáku ), prostě solidní průměr.

Souma a Kureha se náhodou střetnou s Mao, dívkou s kočičíma ušima, co hledá v naší realitě bytost zvanou Zero. Vinou nenadálé nehody jsou přeneseni do jiného světa a donuceni bojovat o své životy se spoustou nepřátelsky naladěných monster, co se na ně vrhnou. A tím celé dobrodružství začíná... Jak já příšerně nenávidim, když se postavy chovají jako naivní pitomci a ono jim to nejen prochází, ale ještě za své naprosto nelogické jednání sklízejí obdiv davů a přízeň dívek. Všechny postavy, co se zde objeví, jsou neustále rozervány vlastními emocemi, takže nikdy nevědí, jak se rozhodnout a tak po většinu času člověk vůbec neví, kdo je proti komu, kdo se s kým má rád a proč se vlastně zase na sebe za doprovodu sentimentální hudby tak dlouze dívají a pronášejí pitomoučké věty o smyslu kamarádství a jak si musí stát stále bok po boku a jiné odporné uslzené žvásty, u nichž si nikdy nejsem jistý, zda takový nesmysl mohli vůbec autoři myslet vážně. Na seriálu je navíc strašně vidět, že se jedná o adaptaci herní předlohy, takže plytký příběh se pojí ruku v ruce s klaickou strukturou počítačové hry, kdy se postavy postupně lepší a v lokacích se objevují podivné příšerky, jejichž anatomická stavba by sítem evoluce nikdy nemohla projít, jelikož by takový tvor vyhynul během velmi krátkého období. Celkově se jedná o zhůvěřilost, s kterou nemá cenu marnit čas.