strougy

Vizuálně i určitými prvky (určité spojitosti s Cronenbergovým Videodrome či s podvratnými filmy 70.let by se tu nalézt daly) zajímavý film, který je ale bohužel po většinu doby degradován do pouhého nezajímavého erotického krimi s nepřehlednou zápletkou a těžko rozšifrovatelnými motivacemi postav, kdy těhotná detektivka odposlouchává pro blíže neurčenou společnost souložící páry za účelem vydírání. Otcem dítěte je její bývalý partner, toho času ovšem ležící v kómatu navlečen do bizardních brýlí a jenž měl/má určité mimosmyslové schopnosti... Slabší 2*.

Bates Motel funguje na principu „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Celý koncept seriálu má vycházet ze slibné a i mně atraktivně znějící premisy, že se zde divák dozví origin jednoho z nejpodstatnějších filmových padouchů . Nalákán na tuto vizi jsem se do seriálu s gustem pustí a pak už jen nevěřícně sledoval celou tu nesmyslně vážně pojatou, nepřehlednou a vzhledem k (údajnému) tématu hlavně zcela nepotřebnou hromadu brakových témat předložených bez větší tvůrčí invence. Tvůrci zjevně trpí utkvělou ideou, že čím více motivů do děje podstrčí, tím víc bude divák hýkat blahem. A tak se tu obchoduje s asiatkami, mrtvoly plné formaldehydu se strkají do postele místo koňské hlavy a městečko má postavenou ekonomiku na políčkách s trávou. To vše se tak nějak proplétá, kupí, tu někdo umře a tu se někdo v ději vynoří a stejně je to člověku po chvilce jedno a jen tak ze zvědavosti čeká, s čím na něho zase ti neumětelové vyrukují. Samotný Norman, o němž by to především mělo být, tu představuje pouze povrchně načrtlou figurku zmítanou okolnostmi a postrádající jakýkoli větší psychologický vývoj, což je ostatně charakteristika platná na většinu postav s výjimkou samotné matky. Ta jako jediná funguje jako skutečná plnohodnotná postava, jejíž peripetie a snahu o udržení křehkého snu o životním štěstí svou zajímavostí vyčnívají ze zbylého marastu jako diamant a pouze díky tomu jsem dokázal dosledovat celou první sérii se skřípěním zubů až do konce. Další se ovšem vyhnu, ono ostatně co, stejně vím, jak to dopadne…

U The Lodger bych uvítal, kdyby se jednalo o podlé matení diváka záměrně předkládanými falešnými stopami než o takhle jednoduše čitelnou hru, kdy je od začátku vše jasné a člověk pouze sleduje, kdy a jak to praskne. Díky kvalitnímu vizuálu a zajímavému hlavnímu hrdinovi se to sleduje příjemně, ale já jsem tady až moc postrádal nějaký moment, který by mě překvapil, vyvedl z míry, šokoval či prostě jen přiměl k něčemu jinému než nevzrušivému sledování dění na obrazovce. Slušné 3*.

Povedená děsivá historka, jenž i přes svůj vizuální půvab či vydařené závěrečné znejistění diváka nejednoznačnou pointou vzhledem k přepálené stopáži a určité nevyužitosti témat, jaké se v ději čas od času vynoří, nevyzní až tak působivě, jak by mohla. Kdyby se víc rozvinuly naznačené vztahy mezi dominancí/submisivitou či civilizovaností/barbarstvím, tak by se mohlo jednat o ještě zajímavější podívanou nesázející jednoduše pouze na bizardnost vztahu, jaký se mezi hlavními postavami vybudoval. Silné 3*.

Lomax byl určitě interesantní osobnost a kdyby dokument patřičně zobrazil témata, o nichž se zmiňuje Radko, mohlo se jednat i o interesantní dokument. Bohužel se tak nestalo, ona témata vyplují na povrch až v závěru a to je příliš pozdě k tomu, aby se výrazněji rozvinuly a diváka dokázaly zaujmout. Většinu času se tak pouze adoruje osobnost Lomaxe jako úchvatného sběratele, objíždí se lidi, jejichž zpěv kdysi zachytil, ti si zapláčou a pak si zkusí zazpívat. A párkrát se zafňuká nad tím, jak to bylo dříve všechno lepší. Nuda. Slabší 2*.

Zhruba tak hodinu velmi nudný horor, který kromě občasných vnad zdejších paní a dívek zaujme pouze tím, že ač údajně má být zámek přes den opuštěný a veškeré jeho osazenstvo má spát jak se na hodné upírky sluší a patří, tak si tu věčně vykračují po lesích i za slunečního světla, viz scéna s vilným knězem. Ovšem od zjevení se Valeria, roztomilého to kyklopského dědice Draculova rodu, se film změní v milé guilty pleasure s několika pamětihodnými momenty a geniální závěrečnou scénou, kdy jsem i chvilku o třetí hvězdičce uvažoval. Ovšem ten úvod byl příliš dlouhý a úmorný, než abych to dokázal jen tak přejít, a tak se spokojím s pouhými silnými 2*. Ale ten závěr byl skutečně übervtipný...

Uchvacující náhled Dwoskina na podstatu bolesti. Setkávání se s lidmi, které jsou s nikdy nekončící bolestí nuceni žít či s těmi, kteří se k ní uchylují jako k formě sebevyjádření, postupně odkrývá subjektivní jádro bolesti a čím dál více také vyjevuje problematiku jazyka, jenž v souvislosti s ní používáme. Odlišnosti ve vyjadřování jednotlivých osob občas působí až tak extrémně, že to vypadá, jako by každý z nich mluvil o úplně něčem jiném, viz třeba kontrast mezi ženou trpící bolestmi s menopauzy a slečnou, co považuje hook suspension, bondage či tetování za důležitou část sebe sama. Hodně podnětné jsou i momenty vyjevují ambivalenci ve vztahu mezi vnitřním prožitkem bolesti a vnějším vyjevováním se směrem k okolí. Celé to je navíc prokládáno záběry různých forem bolesti, jejichž intenzivita občas dosahuje takových výšin, že to vyloženě bolí sledovat. Ovšem v závěru se jedná o bolest, která po sobě zanechá nesmazatelné stopy. Mimořádně intenzivní zážitek.

Jednoduše čitelné podobenství zobrazující stav komunistického tábora v tehdejší době. Muž po dlouhém putování, kdy hledá rodnou zemi svého otce, plnou statečných a čestných lidí bojujících za svobodu, konečně nalezne tu, která odpovídá popisu. Vše sedí. Až na obyvatele. Ti jsou apatičtí a rezignovaně se účastní vyprázdněných rituálů vládnoucí garnitury, která se zcela odtržena od života obyčejných lidí vzájemně poplácává po ramenou a ujišťuje se o své nepostradatelnosti. Jedinou podvratnou skupinu představuje partička potulných kejklířů. Celé je to zabaleno do spíše laskavé formy, která místo satirického šlehu volí vlídné posmívání se a tak to dnes poněkud postrádá působivost, kterou by si to zasloužilo. Jelikož se ovšem jedná o posmívání se trefné a bohužel v mnoha směrech stále aktuální (viz současný stav vládnutí u nás), tak má film stále své opodstatnění a bezesporu by si zasloužil pozornost namísto zapomnění. Silné 3*.

Po povrchu klouzající koláž různých líbivých záběrů všech možných druhů hmyzů podpořený občasným "odborným" výkladem, který bez ladu a skladu cituje klasická díla japonské literatury, tu zmíní šintoismus, tu společné prvky haiku a zenové zahrady a to je tak nějak vše. Celé to vyvolává dojem, že hlavním účelem bylo v divákovi potvrdit zažitou tezi, že Japonci jsou prostě divní. A to mě bez ohledu na jeji (ne)platnost zrovna dvakrát sledovat nebaví. Nejsilnější dojem tak ve mně ve výsledku vyvolal chlapík, který si sbíráním brouků vydělal na ferrari a jenž rád popíjí saké, ve kterém má naložené jakési silně jedovaté sršně. Účel jeho účasti v dokumentu sice moc nechápu, ale aspoň mě pobavil. Slabší 2*.

Asi jsem už příliš stary a líný, ale prostě dávám přednost jednodušeji čitelnému poselství před podobně rádoby radikálním "rakovinotvorným" artem. Ani určité momenty, kdy z balastu najednou prosvitne specifická poetičnost, nejsou schopny napravit pocit, že si tvůrce plete nicotu s hloubkou a bezobsažnost považuje za intelektuální výpověď. Zjištění, že patřil do okruhu tvůrců okolo Shuji Terayamy, mě poněkud zarazilo, neboť konkrétně jeho velmi obdivuju. Nu což, mistr byl holt pouze jeden... Velmi slabé 2*.