strougy

Pomalá, až na závěrečné vesnické pnutí nevzrušivá rekonstrukce jedné vraždy, která ke své škodě místo lineárního vyprávění zmateně přeskakuje v čase a nedovoluje tak člověku lepší vcítění se do příběhu. Takto koncipovaný příběh pak ovšem nenabízí žádné morální otázky ani své postavy nesoudí, nýbrž pouze neemotivně zobrazuje jednotlivé fáze následující po vykonaném (a ve filmu nezobrazeném) činu. To spolu s nevysvětlenou motivací hlavních postav představuje naopak pro vyznění filmu výrazný plus, což navíc podtrhuje i působivá závěrečná scéna, která místo odpovědí ještě více diváka znejistí. Zajímavá je určitá podobnost s o dva roky starším rumunským snímkem Reconstituirea, která ve mně zanechala otázku po možné Angelopoulosově inspiraci. Lepší 3*.

V kontextu pozdější Kobayashiho pozdější tvorby nečekaně nenáročná komedie, která se úsměvnou formou dívá na strasti a slasti jedné malé rodinky. Kouká se na to příjemně, avšak výraznější dojem to v člověku nezanechá. Navíc přehnaně smířlivý konec působí svou přepjatostí a spoustou zbytečných slziček jako příslovečná a velmi nepříjemná pěst na oko. Slabší 3*.

Pro zanícené vykladače symbolů (zdravím zhýralého fyzika) vyložený poklad, ovšem osobně jsem na nějaké (de)zinterpretace neměl chuť a film si užil výhradně jako rýpavou absurditu povedeně se strefující do povrchnosti materialistů a chytře si hrající se stereotypním chování lidského druhu v milostných situacích. Pokud si navíc člověk může v některých momentech místo zkažených slečinek dosadit známou osůbku, pak film získává ještě určitý rozměr navíc. Silné 4*.

Krutá satira otírající se o mnoho oblastí lidského života, ženskou vypočítavostí počínaje a mužskou naivitou konče, co však filmu v očích tehdejší polské generality srazilo vaz a poslalo ho na sedm let do trezoru bylo trefné glosování tehdejší bytové situace v zemi. To vše je prodchnuto tak silnou dávkou černého humoru, že se i s odstupem času divák žijící v zcela rozdílné situaci (co se týče bytové situace, nikoli jiných oblastí) královsky baví. Lepší 4*.

Ač se s poselstvím dokumentu (nikdo nemá právo jakkoli měnit dílo proti vůli jeho autora) plně ztotožnuji, nemohu chválit formu, kterou si dokument zvolil pro jeho prezentaci. Tím, že zde chybí jakékoli objasnění pozadí toho, proč se podobné zásahy dějí, proč se filmy vysílají v jiném formátu, než byly natočeny, proč se do nich vkládají reklamy, prostě i pohled z druhé strany než jen ze strany postižených autorů, dokument zcela ztrácí působivost a mění se pouze v stařecké skuhrání postižených autorů nad tím, že si ti zlí a oškliví producenti dovolují šahat na jejich výtvory, které zainvestovali. Fujky, fujky. Nejzajímavější tak pro mě osobně bylo opětovné si zopakování toho, že i minimální zásah do scény zcela mění její vyznění a dopad na diváka. Lepší 2*.

Sympatický pokus o tradiční gotický horor, který i přes občas příliš televizní feeling zaujme kvalitní prací s žánrovými schématy a v některých momentech dokáže divákovi způsobit i lehké mrazení v zádech, pro které se na podobné filmy člověk dívá. Škoda špatného výběru představitelky hlavní role, která opravdu není půvabná, což by pro správné vyznění snímku bylo potřebné, a nepřekvapivosti závěrečné pointy, která je od určitého okamžiku až příliš evidentní. Slušné 3*.

Nepovedená adaptace jedné z mnoha knih Mickey Spillaneho s postavou drsného detektiva Mike Hammera, která dojíždí na tragický nedostatek charismatu hlavního hrdiny, což pro tento typ filmů představuje fatální nedostatek. Jeho představitel totiž spíše než jako šarmantní drsňák působí jako odkvétající učitel tělocviku na střední škole, po kterém nezavzdychá ani ta nejroztouženější studentka, natož atraktivní ženy, které mu ve filmu padají do náruče s vervou hárající feny. Jelikož zbytek postav pouze nezajímavě statuje, příběh o staré loupeži klenotů není zajímavý ani za mák a po formální stránce se jedná o nudu ničím se nelišící od desítek jiných podobných kriminálek, pak je zjevné, že se v tomto případě jedná o po právu zapomenutý snímek. Slabé 2*.

Sic lehce moralizující, přesto však moc příjemná bajka o tom, kterak se jednomu línému křečkovi nevyplatí zneužívat blížního svého.

Marionettes, Inc. (Paul Lynch): Značně podvratná povídka, která klame tělem a ve výsledku je úplně o něčem jiném, než jak se na první pohled zdá. Manžel má otravnou manželku, která ho svým neustálým švitořením a staráním se o něho doslova ubíjí. Nyní dostane od tajemné společnosti možnost změnit svůj život. Jak to ale s jeho manželstvím bylo doopravdy? 4/5. The Playground (William Fruet): Děsivá, skvěle gradovaná a výborně vypointovaná povídka o jednom dětském hřišti a jednom dříve šikanovaném chlapci a nyní otci, který se tam nyní v rámci výchovy svého syna musí opět vrátit. Další důkaz, že při správném pojetí se původně roztomilé malé děti jeví jako ta nejděsivější monstra. 5/5. The Crowd (Ralph L.Thomas): Adaptace klasické Bradburyho povídky dopadla sice slušně, ovšem působivosti literární předlohy bohužel nedosahuje. Ovšem věřím tomu, že divák povídky neznalý si to může užít mnohem víc než já. 3/5. The Town Where No One Got Off (Don McBrearty): Další vydařeně podvratná povídka, která vytříbeně pracuje s náznaky a ač se divák určitého poodkrytí děje dočká, přesto konec zůstane vyloženě nejednoznačný a v posledku ani neodkryje motivace postav a divákovi nedopřeje potřebnou katarzi. Přesto se však jedná o velmi zajímavý divácký zážitek dokazující, že tajemno je mnohem děsivější než dnes tak oblíbené explicitně zobrazované násilí. 4/5. The Screaming Woman (Bruce Pittman): Děti mám rád v roli děsivého elementu, nikoliv jako hlavní hrdiny. Křičící žena můj dojem nijak nezměnila, zejména kvůli příliš jednoduché odhadnutelnosti pointy, která je na diváka vykřičena v podstatě hned ze začátku. Nejlepším momentem tak byla jedna z úvodních scén, kdy mladičká Drew Barrymore předčítá děsivě vypadající loutce klauna povídku z komiksu Tales from the Crypt. 2/5. Banshee (Douglas Jackson): Jak nepříjemné to je, když vtipálkovi dojde humor tváří v tvář faktu, že co se zdálo neškodným žertíkem, je vlastně realita. Aneb Banshee ví! 5/5. The Fruit at the Bottom of the Bowl (Gilbert Shilton): Celé postavené na potícím se Ironsidovi, co ze všeho nejvíce připomíná Jacka Nicholsona v Osvícení. A jak tu jinak bylo krásně vidno, čistota ne vždy znamená půl zdraví. 3/5. Skeleton (Steve DiMarco): Stylovka, na jejímž základě bych tipnul, že Ray zrovna hypochondrii nefandil. 4/5. The Emissary (Sturla Gunnarsson): Hezky melancholické, maličko by se dalo říct, že vlastně tak trochu o ničem, možná tak ve zkratce "boj se přání, co se vyplní". Ale jako taková pocitovka ucházející. 3/5. Gotcha! (Brad Turner): Bez pointy a celé jaksi beze smyslu, napětí i vtipu. Akorát ten úvod a samotná scéna setkání v sobě měla milý půvab. 1/5. The Man Upstairs (Alain Bonnot): Druhý díl za sebou, co mě ukrutně otravoval. Zejména ten malý kluk, tomu bych přál, aby si ho nějaký upír dal jako zákusek. 1/5

Vítězství hravosti nad technikou aneb mnohem tintinovštější než moderní verze od Spielberga. Počínaje do svých rolí perfektně padnoucími herci, pokračuje stylovou hudbou a klením kapitána Haddocka a konče scénářem přeplněným roztomile přehnanými momenty a absurdními scénkami, vše do sebe výborně zapadá a dohromady tvoří mile nostalgickou vzpomínku na doby, kdy člověk ke spokojenosti nepotřeboval 3D ani počítačové efekty, ale stačily mu skopičiny Kadlece a Tkadlece a kousky psíka Filuty. Silné 4*.