strougy

The Moth Diares představuje unikátní ukázku postmoderního díla přímo vybízejícího diváka k několikerému "čtení" a hlubšímu zamyšlení se nad nabízenými symboly, které jsou tu více, tu méně explicitně předkládány. Na první, jednoduchý pohled je nám prezentována moderní variace na klasické gotické příběhy, což je nám autory potměšile podbízeno hned v úvodu a prezentováno skrze jednoduše čitelné aluze (budova školy, postava Lucy vystupující zde stejně jako v Draculovi v roli oběti atd). Ovšem již zde se objeví první autorská zlomyslnost, kdy se sice základní syžet jakoby drží Stokerova románu, ale drze ho mísí s prvky přejatými z jiného tradičního upírského díla, Carmilly, a známé situace tak v rámci nového kontextu dostávají nový rozměr. Tak jako v Carmille, i zde jsou mužské postavy upozaděny na úkor ženských a jejich případné vynoření se v ději je doprovázeno pocitem zrady, ať už se jedná o otce, který zradí svou dceru sebevraždou, o milence, který dívce ublíží při sexu či učitele, který se místo rady pokusí s dívkou vyspat. Radikální feministické přenesení biblické zrady je nejlépe patrné právě u posledně jmenovaného, jenž zde manifestuje rozklad tradiční role autorit, které se již déle nedá věřit, ale člověk je nucen spolehát se pouze sám na sebe a vzít řešení do vlastních rukou. To lze chápat nejen jako morální stanovisko ve smyslu filosofie Ayn Randové, ale také jako symbolickou nutnost odpoutat se od nezodpovědného dětství a konečně dospět. Ostatně celý film se dá vnímat jako výpověď o problematickém dospívání, kdy hlavní hrdinka trpící otcovou sebevraždou se bojí překročit práh oddělující dětství od dospělosti a přijmout zodpovědnost, kterou to přináší. Chorobná fixace hlavní hrdinky na Lucy by pak nebyla způsobená milostným citem, ale touhou po návratu do bezpečných časů nevinného mládí, kdy se ještě "hrálo" na nejlepší přítelkyně stojící proti celému světu, špitání do ouška a spaní v jedné posteli postrádající sebemenší sexuální náboj. Lucy, nedotčena podobnou ztrátou, ovšem práh překročit chce a Ernessa, nevědoma si narušeného psychického stavu Rebeccy, se tak nevědomky stává pouze nastrčenou obětí, postavenou jako zeď před čím dál nebezpečnější dívku, která si jí pod vlivem "špatné" literatury a psychotropních látek začne postupně démonizovat. Neschopna následně odlišit snové sekvence od reality začne ohrožovat i své okolí, avšak ani přes podvědomé tušení, že špatně jedná ona a ne Ernessa (viz můry vynořující se v jejích snech, jejichž význam snář charakterizuje jako "Máte, vážení, černé svědomí! Nejspíš jste udělali nějakou nefér věc, někomu jste tak trochu podrazili nohy a teď vás za to mučí vaše podvědomí. To je to, co vám sedí za krkem!"), není schopna až do závěrečné katarze sama se sebou nic udělat. Pokud by si člověk udělal čas, dalo by se toto dílo demontovat a reinterpretovat v rámci mnoha stejně legitimních teorií, vždyť díky Barthesovi je dnes autor mrtvý a jedinou jistotou tudíž zůstává nejistota... A teď něco o kvalitě snímku. Je to sračka.

Jeden z případů, kdy tvůrci hrubě neodhadli potenciál svého díla a zbytečně tak přesunuli původně výtečný seriál do oblasti šedého průměru. Koncept postavený na absurdních skečích, u kterých se člověku chce radostně volat, že dadaismus neskončil na konferenci ve Výmaru, ale stále žije, prostě není schopen utáhnout více než úvodních 13 epizod a prvotní nadšení se tak postupně mění v nezájem a otrávené zívání doprovázené oprávněným pocitem, že podobný vtip už se dříve objevil v lepší podobě. Vrchol zmaru pak přináší závěrečné epizody, kdy se v několika případech autoři snaží zahrát na vážnější notu, která k charakteru seriálu ale vůbec nesedí. Naštěstí se i v druhé polovině objevují povedené momenty a tudíž mohu ponechat hodnocení na lepších 3* s tím, že kdyby Nichijou skončilo 13. dílem, uvažoval bych i o maximálním počtu.

Poněkud zmateně působící nultý díl předcházející připravované sérii. Dva ze tří zde se nacházejících příběhů pojednávaly o dvou povahově odlišných školačkách a žánrově by se daly zařadit někam do oblasti komediálního slice of life, což by i přes přehnanou upištěnost mohlo být slibné. Ale proč se v prostředním příběhu objevuje mluvící kočka? A proč má ta chůva či co to bylo na zádech klíček alá natahovací panenka? Nu což, snad se to v sérii později smysluplně vysvětlí, jinak se obávám, že budu nucen sledovat další špatné anime. Slabé 3*. EDIT: Ano, v sérii se mé otázky vysvětlily a jedná se nakonec o jedno z nejlepších anime současné sezóny.

Vizuálně zajímavá pohádka, jež kromě jiných témat, o která se povrchně otře (totalitární moc a její působení na davy či třeba sociální stratifikace s viditelnou oblibou střední třídy), prezentuje hlavně stále populární ideu multikulturalismu. Ovšem vtipný konec s přesahem do jiných končin hodně pobavil a zaplašil tak nepříjemnou pachuť po naivním směřováním předchozích minut . Silné 3*

Krátké anime o neustále umírajícím učiteli jménem Spelunker, jenž je svou poetikou a stylem humoru celkem podobné v současné době vycházejícímu Nichijou. Děj se skládá z kraťoučkých, vzájemně nesouvisejících skečů, které jsou tu více, tu méně vtipné (častější případ) a točících se povětšinou kolem opakujících se učitelových úmrtí a následných ožití. To vše je zaobaleno v dosti podprůměrné animaci a doplněno o velmi odpornou píseň k openingu (zato ending je celkem povedený). Slušné 2*.

Buď špatný videoklip, co má o 102 minut více, než by bylo záhodno, nebo špatná videohra, kde kdosi zapomněl na hráče. Bez ohledu na řešení je to spolu s Driver to nejzoufalejší, co jsem za dlouhou dobu viděl.

Začátek je výtečný, což o to. Zkrvavená dívka se potácí lesem, záběry tekoucí bystřiny kontrastují s hnijícími rybami vyplavenými na břeh a děsivě se usmívající žena v červeném působí hrozivěji než většina běžných hororových strašících prostředků. Dojem dotváří vtíravě tepající hudba. Býti to ukončeno určitou scénou po příchodu do osamělého městečka, neměl bych námitek a nadšeně bych opěvoval stylový kraťas. Místo toho si hlavní hrdinka chytí stop v podobě funícího tlusťocha a od toho momentu se veškerá atmosféra vytratí pod náporem zdánlivě symbolických obrazů postrádajích spojující prvek, bez něhož to postrádá smyslu, a opakujících se zjevení ženy v červeném, která s každým dalším příchodem ztrácí na děsivosti. S trochou snahy by člověk nějakou možnou interpretaci pro veškerý ten chaos našel, ale proč se s tím namáhat, když to celé působí tak příšerně samoúčelně? A navíc mě irituje bezradnost tvůrců, kteří bez minimální snahy o vysvětlení zvolí pro závěr jednu ze dvou nejzbabělejších možností a tím mě otráví absolutně. Zjevně to většině rádobyumělců nedochází, ale ono se i to umění musí umět, kapišto?

Jak nepatrný je rozdíl mezi tím, kdy to eklektiku Sonovi funguje (viz Jisatsu sākuru), a kdy to naopak celé přes zábavnost určitých pasáží působí jako otravná póza...

Obsah zde přebraný od festivalu Jeden svět je poněkud zavádějící, jelikož z něj implicitně vychází posouzení generálových činů. Avšak ze samotného filmu to zdaleka tak jednoznačné není, a právě to neustálé pnutí mezi uvěřitelností přerodu a možností pouhého předstírání je to, v čem je dílo nejsilnější. K tomu je třeba připočíst neustálé přehodnocování konání hlavní postavy ve světle nových událostí, v kontextu jednání druhých (viz například pro mě děsivé vystoupení Prince Yormie Johnsona) i v rámci nejistoty, zda se za samotným jednáním a vyjadřováním jeho i ostatních osob skrývá skutečná upřímnost nebo se jedná o přehrávání dané vědomím, že jsou zaznamenáváni na film, či množství otázek z toho všeho vyplývajících, na které se těžko hledají jednoduché odpovědi, a vychází mi z toho jeden z nejzajímavějších snímků, co jsem za velmi dlouhou dobu viděl.

Uplakaná adorace vzdělání. Jak se zdá, tak už jsem dosáhl úrovně morálních zrůd alá Subjektiv či Ducharme, jelikož mě pohledy na uslzené tvářičky malých keňanů deklamujících vznešené věty o důležitosti tvrdého studia nikterak nedojímají. Několik záběrů ukazujících utrpení během války ve Rwandě mi tak nakonec přišlo působivějších a tíživějších než zbytek dokumentu...