Abes

Chaos je řád doposud nerozluštěný. Po nepochopení filmu si jej můžete pustit ještě jednou a trochu víc se snažit, ostatně i režisér to doporučuje, příběh se opakuje tak si dejte záležet a neudělejte z toho frašku. Vše co je ve filmu řečeno, vyobrazeno či naznačeno tam má své místo. Například, když si prohlédnete názvy filmů, ve kterých Anthony účinkoval, tak nápadně sumarizují vývoj v příběhu. Můžete si tady vymyslet stovku scénářů a každý bude dávat smysl. Enemy je propracovaná záležitost, která nabírá obrátky především po skončení filmu a prostudování pár teorií, kterých je na internetech kopa. Často je zmiňována závěrečná scéna filmu, tady krásně vidíte, že hrůzu a strach lze vyvolat i nenápadně a tiše.

Solidní nástup a hřejivý pocit u srdíčka při pohledu na vejce střídá mírné schlazení ve chvíli, kdy raptoprcek vystrčí pařát. CGI je tady nejspíš na vrcholové účovni, nepoznám, co ale poznám je jak uměle vypadá v porovnání s loutkou brontosaura. Komicky působí také trhané přistávání vrtulníku v asijském podání. Dá to práci odfiltrovat drobnosti, které by mohly narušit návrat o dvacet let zpět ale stojí to za to. Chválím hudbu, detaily - reakce dětí na dopad meteoritu, odkazy na jedničku, humor - Jake Johnson na kterého jsem se musel tlemit od prvního záběru (fixace na New Girl nelze vytěsnit). Fajn návrat, netrvalo to sice celou stopáž ale můžu s klidem říct, že mi včera bylo osm.

Myšlenka je mi blízká ale způsob jakým ji Penn předkládá smrdí naivitou a dětinskostí. Kopa rozporuplných a pokryteckých detailů tvoří znamenitý základ tomu abych si tímto příběhem prošel s negativní myšlenkou. Kdoví co Chrise ve skutečnosti sralo, filmové prezentaci lze ale uvěřit pouze za přijmutí faktu, že byl úplnej debil. Raději si budu do skonání věkem pročítat nudný seznam toho co si před dvěma staletími Thoreau za pět babek nakoupil nežli do třetice opakovat projekci tohoto činu. Hvězdu za Veddera.

Pár svěžích nápadů, honičky v lesích vyvolávají supr pocit v kalhotáh, Ghoul je povedená záležitost. Jen ty lekačky a jejich předimenzované zvukové doprovody, větší banalitu aby divák na poli hororu pohledal. Třeba takový záběr na stojící holinky, to je rána jako prase, to by probudilo i nápovědu Standu Křečka. Škoda, udělat tohle jinak stoupl by Ghoul na ceně. Přitom by to šlo zařídit třeba výkřikem hlavní postavy, kdy to mikrofon nestihne pobrat a vytvoří známý chrčivý zvuk podobný té explozi smyčců. Jistě by to bylo efektivnější. Ještě větší průser je zvuková exploze ve chvíli, kdy se na scéně neděje vůbec nic, prostě si tím ve střižně někdo okořenil přechod mezi scénami. Jasně, na západě se to používá ale v míře, která nevytvoří plnohodnotnou lekačku ale nepatrné probuzení diváků. Jsem moc rád, že závěr Blair Witch připomíná jen vizuálem a nekopíruje ho docela. Dabing až na Dolanského afektovanou nudu taky dobře funguje. Nabízí se porovnání s Dyatlov pass incident. Překvapivě kvalitní zábava.

Vysoká koncentrace nevyřčeného. What the fuck, man? pokud můžeš Dudea, musíš i Doca.

...if you're seeing me you're having the worst day of your life. Já bych až tak kritický nebyl. Lou si své pracovní příležitosti dle příručky psychopata hezky stupňuje, přesto jeho charakteru něco chybí. Možná špetka historie jeho zvrácené chladnokrevné povahy. Naštěstí nám je řečeno, nebo spíše nabídnuto řešení, a to že Lou nemá lidi rád, čemuž bych rozuměl. Čemu ale nerozumím je závěrečná scéna ale třeba mi cosi uniklo. Co tady rozhodně stojí za opáčko je Howardúv soundtrack. Podobné: Počítání mrtvých, Drive.

Ruffalo, Tatum i Caroll si tady odehráli své ale stejně si musím rýpnout. Tejtum se totiž po place potácí s ladností Darwinova chybějícího článku. Pěsti proklatě nízko, na podněty reaguje se zpožděním, občas předkusem mimoděk zavádí o kulisy. Tahle role mentála, který si neuvědomoval svoji sílu a jedinečnost dokud mu bráška a strýček Sam nevtloukli do hlavy sebevědomí se mu zkrátka povedla zahrát na jedničku. Ale není to jen on kdo si nastudoval motoriku od gentlemana s bolavým mozkem z Pythonú. Zbohatlík Carrel, který po celý stagetime udržuje hladinku dithiadenem mu zdatně sekunduje a jeho bratr také. Tohle pochodování s nohama vpěst strašně otravuje. Snímek je to neskutečně upršený, pomalé, utlumené, z letargie mě ale pár událostí probudilo, Markovy výbuchy vzteku (dva), závěr a ta pětiminutovka shazování "twelwe pounds over", kdy postačuje se vyřigat, obléct vrstvu navíc a šlápnout do pedálů. Pochválil bych kameru ve spojení s tlumenými rozhovory, což hezky evokuje dojem, že je divák přítomen přímo v hale. Tohle tlumení funguje dobře taky třeba v rozhovorech o dotacích, kdy ve tvářích vrchních představitelů wrestlingového sportu vidíme úsměvy a do toho běží proslovy du Ponta o své důležitosti. Chvála bohu za takto natáhnuté prolínání scén, při představě kolik minut stopáže tím tvůrci ušetřili se jedná o největší plus filmu... V přímé návaznosti na projekci Amerického snipera mám silné nutkání dát vojenskému patriotismu na úkor tohoto za mořem oblíbeného mazlení o něco lepší hodnocení.

Naprostá dokonalost. Očekával jsem prvoplánovou záležitost, kde forma podkope vše ostatní ale není tomu tak. Od prvních minut jsem se řechtal jako kůň. Klobouček před těmi, kdož jsou zodpovědní za dialogy, které krásně fungují oběma směry. Divák se nejdříve zasměje absurditě rozhovoru a poté pochopí jak to vlastně (ne)bylo. Prasata krávy a tak podobně.

Konečně kousek, který ve spojení s novým aparátem zapříčinil ochabnutí svalstva v oblasti mých čelistí. Kopa vymazlených záběrů a pomazleníhodných žen. K dokonalému požitku ale jeden zásadní prvek chybí, se soundtrackem si tady měli mnohem více pohrát, u podobně raženého snímku mi to prostě chybí. Příště raději sáhnu po Only god forgives. Taky mám obecně problém s asijským pojetím herectví, přijde mi strašně nepřirozené ale beru na vědomí společenskou bariéru.

Rád bych napsal, že u snímku který točíte dvanáct let a nejde to na něm moc poznat jde o nedostatek, jenže tady ta forma poznat jde spíš v negativním smyslu slova. Unikum? Přestože je BoyHood přelomovým dílem, pochybuji že bude mít na budoucí filmovou tvorbu nějaký výraznější efekt. Vyprávění příběhu bez elementárního děje či návaznosti mi vadí. Jasně, můžeme tvrdit že je to spíš život než-li film / ALE CO Z TOHO JAKO DIVÁK MÁM?