waits

Trojka se mi líbí nejvíc. Když ke konci filmu tahle parta posedává na zápraží, máte pocit, že nedospěl jen Andy, ale všichni z téhle skupiny s kovbojem v čele. Dětství končí, připravte se na život, ten může být docela težkej, milé děti, vždyt jste viděli, co potkalo nás. Některé scény jsou temné (spalovna, výslech, útěk ze školky, změna Mazla), batole nebo opičáka bych věru nechtěl potkat během podvečerní procházky parkem. Závěr je dojemný a, jak to, říct.. dospělý. Že by měl mit film drsnější konec? Tak snad přece jen je to dětský film, ne..

Veliké, odosobněné, nelogické NIC.

Teenagerská vyvraždovačka trochu jinak. Parta nesympatických vysokoškoláků se ocitne v lese s dvěma provinčními burany (roztomilý Dale) a oběma skupinkám to stačí k tomu, aby se plně zabavili. Nejde o kdovíjakou podívanou, ale horrorový fanoušek tuhle parodii jistě ocení.

S prvním a pak ješrě jedním dílem parodované serie jsem obeznámen, ale i kdyby ne, bylo by to jedno. Protože veškerý humor je vyráběn tak, že se vezme původní scéna, a ta se protáhne do absurdity nebo změní v křečovitější bumdonosovou verzi, dokáže si divák bystřejší než škeble zpravidla zpětně domyslet, jak asi vypadala předloha. V podstatě se takhle dá dívat na Twilight lěpe než na vážně míněnou originálním verzi, protože vedle očekávaně nevtipných scén (většinou tam, kde se jakoby vypadne z role viz tancování vlkodlaků) se dočkáme sem tam i tref do černého (většinou tam, kde se střídmě parodují gesta nebo dialogy) a navíc se vyhneme nesnesitelnému patetismu a předlouhým, přiblblým dialogům. Ke konci už je to dost velká nuda, ale na druhou stranu z tohohle žánrovýho ranku jsou k vidění i horší kousky (Velkej biják).

Svižný dokument o naprosto nečekamém vítězství českého týmu na mistrovství světa v Německu v roce 2010. (Jágr: Já jsem měl strach, že spadnem do B skupiny). Labilnější hokejový fanoušek by po turnaji mohl dát klidně na modlení, protože tenhle hokejový zázrak je snad ještě větší než ten z Nagana (i když jeho slávu přece jen nepřekoná) Přiznám se, že na hokej už nekoukám jako za mladých let a na sledování mistroství jsem rezignoval po prohře s Norskem. Dobře mi tak, neviděl jsem pak ani závěrečné zápasy (ve Skotsku, kam jsem se nerozumně vydal na krátký výlet hokej pravděpodobně vůbec neznají) a z finále jsem viděl jen třetinu na letišti v Edinburghu (laptop jednoho českého fandy). O to víc jsem si užil tenhle film. Sestřih branek ze zápasů je proložen rozhovory s některými z účastníků (Rolinek, Vokoun, Jágr, Růžička, Klepiš, Marek, Rachůnek), o nervy drásající okamžiky není nouze (dva finálové rozstřely, Rachůnkův gol v semifinále šest vteřin před koncem). Podívanou kazí jen vědomí, že dva zpovídaní, Rachůnek a Marek, oba výborní a navíc viditelně sympatičtí hokejisti, jsou po letecké havárii v roce 2011 po smrti. Ve filmu se nezminuje sestava, tak ji sem dávám: Vokoun Pavelec, Štěpánek - M. Rozsíval, Němec, Barinka, K. Rachůnek, Čáslava, Blaťák, F. Novák, T. Mojžíš, Gřegořek - Červenka, Marek, Klepiš, Rolinek, Jágr, P. Hubáček, J. Novotný, Vampola, Kašpar, M. Růžička, Koukal, Kvapil, Voráček. Trenéři: Růžička, Weissmann a Jandač.

Komorní a poměrně smutná podívaná, jako dělaná pro předpůlnoční vysíllání na páteční ČT2. Jenom to obsazení Ferrella spolu s anotací "komedie" bylo možná pro některé diváky matoucí a očekávávání musela být nutně zklamána.. Osud hlavnímu hrdinovi celý film dělá něco, co hezky popisuje anglická fráze "twisting the blade". Ferrell podává deptaného chlápka uvěřitelně, dokáže vzbudit sympatie a vykřesá pár zajímavých okamžiků. Nic světoborného, ale spolu s hudbou a pomalou, detailní kamerou jde o slušnou melancholickou podívanou, která citlivého diváka (škyt) pošle do postele s pocitem, že se těžké okamžiky dají překonat, i když je člověk hodný mamlas. A Ferrella ve vážných rolích mám rád, mohlo by jich točit víc.

Akční to opravdu bylo a komedie v této souvislosti obvykle znamená lehkou nadsázku spolu s příslibem, že se hlavním postavám nic nestane. Osobně ale Cruisovi málokdy věřím Bondem šmrnclé role a sotva vidím Cameron Diaz, vyskočí mi v hlavě ona tabulka s prvním místem s nadpisem Nejvíc vydělávající herečka, nad čímž vždycky zavrtím hlavou. Takže tu maloměstkou "obyčejně vypadající" (takovéhle propracované břicho mají obyčejně vvypadající ženy v plavkách?) jsem Cameron taky nevěřil. Dosazoval jsem si do oněch rolí různé dvojice a nejlíp mi dopadla sestava Bob Dylan/Tatana Vilhelmová. Asi blbost, ze jo, ale třeba by to pak nebyl jen standardní oddechová jednohubka, u které si další den nepamatuje člověk ani název filmu.

Greengrass tentokrát stojí mezi fikcí (Bourne) a realitou (Let 93 - popírači existence letadla prominou) a předkládá divákovi mix obojího. Řekněme hned, že Greengrass podává příběh skvěle, minimálmě stejně lehce a působivě jako v Bournech. Scénář není nijak výjmečný, což ale nevadí, úžasné tempo a dynamika vyprávění tenhle fakt úspěšně zakryje. Film je opět nesmírně kompaktní, skvěle sestříhaný a natočený jakoby nesmírně lehce a samozřejmě, v tomhle ohledu se s Greengrassem těžko může někdo měřit. Nadbytečné ani chybějící scény neexistují, všechno je na svém místě, tam, kde má být. Zvolená metoda má ovšem také svá úskalí, není čas na vyjádření emocí a pokud ano, pak ji další hektické scény smetou. Není také čas na identifikaci s postavou, divák je v pozici zaskočeného návšrěvníka baru, který v televizi nad destiláty sleduje překvapivé televizní zpravodajství. Na začátku se nadechne a na konci vydechne. To už je konec? "Jo, řek jsem vám to trochu rychle, vite, měl jsem na to jen 115 minut". To je dobře, příště se zase těšíme

Vejdělek do kin posílá lehce koukatelné a bezproblémové filmové jednohubky, na které o víkendu zajde kopec lidí, obzvláš´t když venku zrovna prší. Spotřební zboží na jedno použití, ovšem zaplatpambů za to, že má aspoń takovouhle úroveń. Charaktery jsou sice ploché, Muchowova hudba trochu vlezlá, vykreslované ženské trio rozhodně není konzervativní a Vejdělek se nerozpakuje zahájit vtipem, okopírovaným s Thurberovy povídky Vlastní život pana Bidwella, na druhé straně je příběh vyprávěn s nadhledem, svižně a navíc má režiser v rukávu eso s Eliškou Balzerovou, kerá drží film nad vodou. Jo, a v sále bylo plno...

Nádherně barevný (červené kanony Utahu jsou fantastické samy o sobě), jednoduchý příběh, u kterého asi každý divák zná dopředu pointu, je vyprávěním o jednom chlápkovi, který se dostal do průšvihu, porval se s ním a uvědomil si během toho pár věcí. To všechno bez zbytečných melodramat a přenaných emocí, Boyle používá k procítění krátké flashbacky a na plný plyn šlápne až na konec, kdy do podkresu a výkřiku Arona (I need help!) pustí monumentální islandské Sigur Ros (katarze jak blázen). Střih, kamera a hudba jsou vůbec silnými body filmu (jen Dido bych ze soundtracku s chutí vyškrtnul a nasadil místo ní cokoliv syrovějšího, třeba Devendru Banhardta). Nalistoval jsem si o Aronovi Raltsonovi dodatečně pár članků. Boyle ho popsal takového jaký se zdá i mně: má rád život, má odvahu, je schopný a má (ted už) i srdce. PS Moc nerozumím tomu, proč se u tohoto filmu (a taky např. u Into The Wild) objevuje tolik poznámek o sobectví. Sobectví je se automaticky dožadovat pomoci okolí, at už známých nebo státu, přátelé!