Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krátkometrážní
  • Krimi

Recenze (2 797)

plakát

La Voltige (1895) 

Takhle to začíná a Busterem Keatonem (a nejen jím, to musím uznat) to skončí. Jen padej, milý bílý muži z koně, už se těším, až díky tobě nastane zlatý čas grotesky.

plakát

Le Débarquement du congrès de photographie à Lyon (1895) 

Tenhle snímek už je takový, že kromě žasnutí nad tehdejší módou už nemám nad čím jiným žasnout. Některé z těch dalších mívají náznak konceptu nebo naznačují, jaké žánry vzniknou - dokument, rodinný, poetický, groteska... Ale stejně mívám občas pocit, že kdyby se daly všechny ty lumieří kraťasy za sebe či "mezi sebe", tak vznikne něco ještě tisíckrát úžasnějšího než Dzigův Muž s kinoaparátem. Protože při opakovaném sledování má zástup od někud někam jdoucích lidí něco do sebe. Na mě to působí skoro hypnoticky. TO je historie. Nejde ani tak o historii kinematografie, i když samozřejmě taky, ale tak nějak o dějiny lidstva. Jsou to stejní lidé jako jsme my dnes. Mě když někdo natočí a potom se někde vidím, tak pořád žasnu, jak je to vůbec možné. V jakém úžasném světě to žijeme. Tihle lidé to možná viděli taky tak a nejspíš si vůbec nemysleli, že za sto dvacet let se na ně někdo bude dívat a pořád u toho bude v údivu. Fascinující. -- A ještě ke komentáři uživatele Master19 ("Že jde o kongres fotografů dokáže až poslední maník s přístrojem.") - to je blbost, protože u mnohem víc lidí předtím jde vidět, že si nesou různé mašinky a stativy a kufříky.

plakát

Les Forgerons (1895) 

Víc než kdy jindy mě tady přepadá myšlenka, že zatímco kamera se musí někdy vypnout, život před ní bez ohledu na to pokračuje.

plakát

Place des Cordeliers à Lyon (1895) 

Lidé a města že se mění? Neřekla bych. Ano, všechno je větší, rychlejší, tvrdší, pomíjivější, ale o to usiluje naše společnost, lidé v záběru se tím způsobem chtěli odlišit od předchozích generací a ty předchozí zase od těch ještě starších. Takže je vidět, že minimálně tohle se nemění nikdy.

plakát

Repas de bébé (1895) 

Nedívají se do kamery, zdá se mi. Zajímavé. Většinou si neherci při domácím kamerování nemohou pomoci, aby po přístroji nepokukovali, a když se začalo usměrňovat, co se před objektivem děje, musí tvůrci lidi poučovat právě o tom, že do kamery se nekouká, že je tam ta slavná čtvrtá stěna.