crass.48

Hlavní postava říká, že její život byl hrozně nudný, a takový je také tenhle film, takže se tvůrcům podařilo dosáhnout obrovské realističnosti. Že by se ohlašoval nový neorealismus?

Režisér Yates měl zřejmě ještě plnou hlavu Zvětšeniny, Hebké kůže a něčeho dalšího, mě neznámého, a vytvořil tento sympatický snímek s krásnou Mia Farrow. Na filmu je znát, že vychází z literární předlohy, kterou se snaží převést pomocí flashbacků, snových a rozjímacích sekvencí a krátkých vnitřních promluv postav, které utvářejí doplňující dialog. Všechny tyto prostředky neustále přerušují vyprávění a pozorovateli vysvětlují stavy oněch dvou. Význam filmu dává věta v rozhovoru o filmu, na kterém byla Mary s přáteli. John říká něco ve smyslu: "Byla to symbolika o moderní společnosti." Možná, že zde padlo i slovo odcizení. Tím vlastně komentuje film, ve kterém právě hraje (Mary později říká, že se jí ten film vlastně stejně nelíbil - zajímavá ironie). V jedné z pozdějších scén, kdy si John představuje, že šel opravdu na ten mejdan, mu Ruth říká, že od něj stejně každá holka po nějaké době uteče, protože mu na ní začnou vadit různé drobnosti. John se tedy vypraví Mary hledat. Yates nejspíš ukazuje, že klíč, který pomůže odstranit odcizení a udržovat vztahy (v tom daleko nejobecnějším smyslu) v moderní společnosti je na naší straně.

Skvělá parodie něčeho, co by se parodovat opravdu nemělo, a pokud ano, tak to aspoň přiznat. Báječně jsem se zasmál.

Dával jsem si pozor na dvě věci, o kterých Hynek Bočan v dokumentu mluvil. Jednak několikrát zmínil Kafku a přímo v souvislosti s Pasťákem řekl, že se film později ukázal jako obraz doby normalizace. Vlastně to spolu docela souvisí. Pasťák v mnohém opravdu připomíná Proces (byrokracie, "soud" v nejvyšších patrech budovy, muž, který ztrácí půdu pod nohama). Hlavní postava tu je ale jak v roli Josefa K., tak v roli zřízence organizace. Pasťák také vypráví situaci pro normalizaci zřejmě typickou - člověk, který chce s okolním bordelem něco dělat, stejně nic nezmůže, protože je jen článkem ve strnulém mechanismu. Vyzdvihnout musím kameru a hudbu.

Název docela dobře vystihuje obsah a jeho první dvě slova (Příliš dlouhé) plně vystihují formu. Tak se mají vymýšlet názvy filmů!

Oficiální text distributora psal nejspíš člověk, který se vyzná ve filmu asi jako můj praprapraprapraděd, který zemřel v roce 1885. Paul totiž není ani tak filmař, jako spíš spisovatel. Klesající respekt své dosud milující ženy neztrácí ani tak se stoupající kariérou a s úrovní filmů, ke kterým píše scénáře. Je to spíše tím, jak málo projevuje svobodnou vůli a tím, s jakými lidmi na filmu spolupracuje (těch důvodů by se našlo víc). Hudba byla příliš sentimentální, stejně jako Godard, jemuž vzkazuji: Nebuď tak sentimentální, každou vteřinu někdo vybouchne. V průběhu filmu se Godard taky dost opakuje. Největším kladem tak je Fritz Lang, se kterým muselo být hodně obohacující spolupracovat.

Smysl existence ztracen mezi sem a tam pobíhajícími, o zbytečnostech se dohadujícími, lidmi.

Extravagantně krásný film, který okouzlí postavami. Ani náznakem se nesnaží být "filmem ze života". To od režiséra, který je větším snílkem než Don Quijote, jehož příběh chce již dlouhé roky zfilmovat, nemůžete čekat. Kýčovité scény v průběhu filmu, jejichž koncentrace se koncem zvyšovala, jsou myšleny vážně asi jako ty podobné v Modrém sametu. Prostá sebeironie. Gilliam by třeba chtěl, aby to fungovalo ve skutečnosti jako v jeho filmu, ale zároveň to shazuje.

Pro mě zatím nejlepší režisérův film, přestože bych měl malé výhrady k několika scénám. Největší předností filmu je ale Catherine Deneuve, která se pohybuje na ostrém hraně mezi kladnou a zápornou postavou tak umně, jako žádná jiná femme fatale. Konec je skvěle otevřený jako Truffautova celovečerní prvotina.

Asi neexistuje realističtější pohled na USA sedmdesátých let než Psí odpoledne. Myslím, že je až příliš realistický. Při fantastické scéně, kdy Al Pacino poprvé vyjde z banky, mi taky běhal mráz po zádech.