Slavníkovec

Film mého dětství. Ano, letos tomu bude neskutečných 20 let, od doby, kdy tento film přišel na svět. Letos to bylo 19 let od doby, kdy jsem film viděl poprvé. A letos to bude 15 let, kdy jsem přečetl první díl knihy Pán prstenů. Je neskutečné, že i za tak dlouhou dobu film nijak výrazně nezestárl.

Tento film mě dokázal během pěti minut dovést k smíchu, pláči, zamyšlení a napětí. Bravo, pane režisére!

Při sledování tohoto filmu se mi dostalo napětí (opakovaná snaha o útěk), lásku (umírající matka x milující děti), znechucení (vedení věznice a někteří zaměstnanci), naději (inspekce, paní učitelka), zbabělost (někteří zaměstnanci ústavu a strýc) a poselství (přátelství mezi dětmi v ústavu). Film měl silný emocionální náboj a měl jsem, co dělat, abych ho vstřebal. Před pěti lety mi v mých 26 letech zemřela na rakovinu matka a byl jsem psychicky na dně. Neumím si představit, v jaké situaci byli bratři, kteří o ní přišli v tak nízkém věku. Zvlášť, když pro ně představovala naději pro návrat zpět z pekla. O to víc mě zklamal svým chováním jejich strýc. Tady se nejednalo o běžný slib, ale o slib sestře na smrtelné posteli. Jako učitel obdivuji odhodlání hlavní protagonistky, paní učitelky. Na rozdíl od jiných morálně neselhala. Celkově hodnotím za 100 %.