Radek99

Neotřelý koncept, postavit humor na tom, jak někomu lámou prsty a trhají nehty a do toho zazvoní telefon a volá sadistova matka. Postmoderní zvrhlost a zmatení žánrů...

Alan Ball je skutečný seriálový mág, ale tady přestřelil a to hodně vysoko...ono to tak zprvu nevypadá, ale Banshee je pod tím vším rádobycool formálním balestem vlastně jenom samoúčelné akční béčko... Scenáristicky naprosto nezvládnuté, absurdní fikční svět, příběh postrádající zásady elementární logiky, rozpadající se navíc do jednotlivých dílů bez potřebné seriálové provázanosti (pochroumaný šerif po rvačce s profesionálním fighterem na konci 4. dílu, kdy se sotva drží na nohou a má evidentně zlámaná žebra a opuchlé oko, se na začátku 5. dílu nějakým nedopatřením zázračně vyléčí a je v naprosto dokonalé kondici, i když z logiky věci nemohlo uplynout příliš času atd.), necharismatický hlavní hrdina, podivně vykreslené charaktery postav, s nimiž se lze jen těžko ztotožnit... Série 1: 50%

Začnu trochu obecnější úvahou - pokud platí, že homosexuálně orientovaných jedinců je v populaci cca 4 %, je opravdu zvláštní, že se objevují v takřka každém druhém filmu současnosti (což samozřejmě nadsazuji, ale ten nepoměr je evidentní), zjevně je to důsledek panující ideologie. Tohle je navíc i feministický film, film zalidněný pouze ženami, v jehož fikčním světě není pro muže místo. Pestrobarvec petrklíčový je mým prvním setkáním s dílem Petera Stricklanda a musím konstatovat, že jde o velké zklamání, prakticky jsem se pronudil ke konci. Formálně excelentní film, nádherná kamera, pastelové barvy, převaha celků, kterým ovšem kontrastují sekvence detailů a především velkých detailů, krásná staromilská animovaná intermezza, bravurní práce s ruchy (zvuky hmyzu, předení kočky atd.), diskontinuitní řazení záběrů, až fascinace (fetišizace) kostýmy, práce s herci, dekadentní atmosféra...obsahově se ale se Stricklandovým snímkem coby divák hodně míjím. Reflexe hraní rolí v partnerském vztahu je podána na pozadí bizarního partnerského soužití dvou extrémně nesympatických hrdinek, jejichž sado maso hrátky mi přišly jako autorská manýra, jistě takovéto vztahy reálně existují, ale způsob, jakým vztah reflektuje britský tvůrce, mne spíše iritoval, než jakkoliv oslovil. Každý vztah je o hledání kompromisu a osobní oběti, ale já se celou dobu ptal, proč to musí Strickland demonstrovat právě na těchto S/M lesbických partnerkách? Jasně, odpovědí je postmoderna a s ní spojená snaha šokovat, synkreticky spojovat neslučitelné, adorovat pokleslé žánry, rozbíjet kontinuální dějovou linii, hrát si s divákem...ale tohle byla tuze nezábavná hra... Pinastri! Pinastri! Pinastri! PS: O co elegantněji analogickou tematiku pojala Shainbergova zábavná Sekretářka...

Mimo aluzi na legendární českou černobílou protektorátní komedii s panem Plachtou nenabízí tahle krátkometrážní televizní miniatura vůbec nic...tedy mimo špatných herců (pan Oldřich Navrátil je onou jedinou čestnou výjimkou) a velmi slabého námětu...paralela člověk x kůň a člověk x pes je trochu málo, ne? Bakaláři meets Kameňák v laciném televizním kabátku...

Za pět let budou tenhle ,,revoluční blockbuster" a ,,nejlepší film dekády" dávat v jednu v noci na Prima Cool.

Australská mutace Clinta Eastwooda přesídlila v pokračování úspěšné jedničky blíže ke svému vzoru...což reflektují přímo ve scénáři tvůrci, když v newyorském metru nechají svérázné japonské turisty dlít v domnění, že Paul Hogan je skutečně Clint...což je patrně jediná chvályhodnost celého filmu...

Normalizační zpěváci daleko za okrajem dobrého vkusu...

Byl jsem hodně zvědavý, co David Michôd předvede po svém vynikajícím celovečerním debutu Království zvěrstev. The Rover je zajímavě stísněná postapo roadmovie, z níž přímo sálá obsesivní fascinace vizemi kolapsu civilizace, pochopitelná jak v dnešní době očekávaného civilizačního zlomu, tak i u národa, který dal světu Šíleného Maxe. Co se žánru týče, postapo estetika a vnitřní logika navazuje na western; Michôdův snímek není revoluce, nýbrž sotva znatelná evoluce, nic moc převratného, hlavní předností je ale ona podmanivá atmosféra, která se doslova vrývá pod kůži. David Michôd postavil vše na vynikající formě - skvělá, až magická kamera, hudba, mizanscéna, ruchy... Závěrečná scéna je jasným důkazem toho, jak bez ohledu na bezpráví, chaos, který obklopuje člověka v Hobbesově ,,přirozeném stavu", jen zásady a čest znamenají všechno a na ničem jiném nezáleží. Tematicky se se svým skvělým debutem neprotnul a nekonkuruje mu ani kvalitou, přesto je to povedený a originální snímek, Michôd je opravdu svébytný tvůrce. A zvláštní vjem - chvílemi jsem měl neodbytný pocit, že v hlavní roli hraje Karel Roden...

OXV

To vážně bylo smyslem těchto Kmenů vykreslit portrét prázdnoty a osamělosti života kulturistů? Jestli ano, povedlo se to dokonale. Jestli ovšem opravdu ano, postrádám smysluplnost Kmenů coby věrohodného projektu, tohle o žádné subkultuře nevypovídá zhola nic, pouze ukazuje výsek ze života dvou náhodně vybraných lidí... Ostatně to je Hátleho obecný problém, kterého jsem si už všiml u ,,dokumentu" Velká noc, proč vlastně točí dokumenty, když záměrně rezignuje na dokumentární stránku díla?