Radek99

Britové se rádi dívají na státy střední Evropy, které byly dříve za železnou oponou (a kterou pomáhal spustit také Churchill), jako na cosi obskurního, známý je třeba dokument BBC o Ostravsku, z něhož Ostrava jako taková vychází coby hotové inverzní peklo na zemi, nebo třeba reportáže BBC kritizující klecová lůžka v Česku, v nichž naše země skoro jako by vypadla z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. Ten trend však asi není ničím zvláštním, neboť podobně příkrým rastrem zase my tady nazíráme země a národy více na východ, neřku-li mimo evropský kontinent, ať již tedy pohlížíme na onen ostentativně zmiňovaný východ, či jih. Pohled na lotyšské městečko Ljepaja tak zapadá to perspektivy vidění světa, který je výrazně jiný než ten, jak ho známe my sami. Potěšující jistě je, že náš český pohled už je podobný tomu britskému, civilizačně už jsme se posunuli na západ Evropy, neboť sídliště v Ljepaje jsou naštěstí vizuálně exotická i našim očím. Stačí si ale zajet do nějakého vojenského újezdu v Česku (Boletice, Brdy atd.), což je situace více než analogická sídlům v Ljepaje a Karostě, a nebudeme se stačit divit, jak moc jsou některá zákoutí podobná těm v Lotyšsku. U britských tvůrců mi ale trochu vadí, že jen sklouznou po status quo a více nepopíší hlubší kořeny a důvody, které vedly k zakonzervování situace. Určitě je plno míst, kde se doslova zastavil čas, dovedu si ale představit lepší a účelnější televizní zpracování jejich odysey. Tenhle britský dokument se umělecky zastavil někde na půli cesty...

O tom, že umění nestárne, se lze přesvědčit třeba v legendárním snímku Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. Film samotný má několik pásem - literárně motivované pásmo vypravěče, hrané pasáže a pásmo kouzelníkova představení. Zatímco první a především druhé pásmo je determinováno dobou vzniku filmového díla (žánr satiry, mizanscéna...), pásmo třetí dává v patrnost, že krásné má jakousi nadčasovou platnost. Vystoupení cirkusu coby otisk dobově oblíbené laterny magiky a černého divadla, komponované jako soulad baletu, pantomimy a hraných pasáží za použití kolorovaného obrazu a jednoduchých optických triků přineslo nádherný univerz čirého uměleckého zážitku, který je univerzálně nosný dodnes. Vojtěch Jasný spolu s Janem Werichem ve své alegorii propojili poetické i zábavné a vznikl tak jeden z prvních snímků později tak slavné České nové vlny, která se z Jasného filmu nesčetněkrát inspirovala...

Nuda ve Vatikánu. Natočit horor bez děsivých scén, bez napětí, bez atmosféry, bez chvilek úzkosti mi přijde jako skutečné rouhání. S mrazivým potem v zádech vzpomínám na Friedkinova Exorcistu, v němž se tu iracionální hrůzu narozdíl od Obřadu skutečně podařilo zhmotnit. Tohle je cesta pustým filmem...

Celkem slušná komedie na téma faustovské variace omezená jen dobou svého vzniku.

Dobově oblíbený filmový a televizní formát ,,hry se zpěvy" (je to něco na pomezí muzikálu a klasické činohry) byl tentokrát zasazen do (pseudo)historického kontextu, neboť jde vlastně o filmovou adaptaci známého dramatu Jaroslava Vrchlického. Látka ze školních čítanek se tak dočkala svého převedení na filmové plátno v poměrně ponuré době a uvážíme-li, že ač byla natočena v šedavém bezčasí té nejhlubší normalizace, její vyznění a atmosféra je až překvapivě retrospektivní a nechává diváka upomenout na ne tak dávnou dobu zlaté filmové éry 60. let, v kontextu normalizační tvorby 70. let patří k tomu výrazně lepšímu, co spatřilo tehdy světlo stínítka obrazovky i ztemnělého kinosálu. Osobně ale nejsem příznivcem ani Podskalského poetiky, ani muzikálů obecně, tudíž se ani k Noci na Karlštejně nevracím nijak pravidelně, potkám-li se ale šťastnou náhodou s její reprízou na televizní obrazovce, zpravidla nepřepnu, už jenom kvůli herecké elitě v Noci na Karlštejně obsazené...

Život s al-koho-like-m...

Letošní letní kinosezoně vládl tak tupý a prvoplánový hollywoodský blockbuster, že se slzou v oku nostalgicky vzpomínám na chytrý loňský Počátek. I když objektivně musím komiksového kapitána Ameriku pochválit, neboť režisér Joe Johnston ukočíroval tu tsunami patosu a amerického nacionalismu, kterou jsem podvědomě tak trochu ve filmu s podobnou tématikou očekával. Joe Johnston naštěstí ale není infantilní Michael Bay... A za velmi stylové plakátové závěrečné titulky bych tu třetí hvězdičku skoro i přihodil... Suma sumárum - Captain America: The First Avenger je můj první, ale zároveň také poslední Avenger. Druhý díl po této zkušenosti určitě vynechám...

Už začíná být pomalu zvykem, že nejlepší americké komedie vznikají mimo hollywoodská studia, stejně jako tahle kanadsko-italská koprodukce. Svým usazením do hebrejské komunity a typicky židovským humorem, který představuje až jakousi esenci životní zkušenosti a vědoucího moudra, trochu připomíná rukopis Woody Allena, je ale méně intelektuálně břitká, naopak (hlavně v druhé půli) skvěle zdůrazňuje sentimentálně-romantický prvek. Neodolatelný a typově přesný je Paul Giamatti, překvapením je pak opravdu odzbrojující Dustin Hoffman v pro něj trochu netypické roli muže ze staré školy, z pomalu mizejícího patriarchálně fungujícího světa. Jeho chlapáctví je zdrojem mnoha komických situací a je vpravdě neodolatelné... Ač se hlavní hrdina Barney Panofsky sebevíc snaží diváka nezaujmout svým tuctovým zjevem a víceméně průměrností ve všech oblastech života, v jednom ohledu si zaslouží naši pozornost - svými manželstvími. Barneyho tři svatby jsou každá originál sám, ovšem v celku jsou výmluvnou metaforou obtížnosti najít tu správnou cestu životem, a to jak partnerským, tak obecně tím svým konkrétním. Příběh Barney Panofskyho ilustruje věčné prokletí muže, jehož civilizace svázala do kazajky monogamního vztahu, ač k tomu není evolučně naprogramován, stejně jako protichůdnou potřebu lásky a partnerského života, který je tak neuvěřitelně křehký... Vedlejším motivem je také princip hry a role náhody a nahodilosti v plynutí života (záhadné zmizení nejlepšího přítele). Barneyho ženy jsou skutečně nevšední (tragi)komedií, která dobře kloubí oba dva póly, jak komické, tak i tragické tu má svou očistnou funkci. Málokdy si člověk u tak malého a neokázalého snímku říká, jak obsahově velký a bohatý je...

Taková ta vyšší ambice nemající sériová televizní produkce s celkem pěkným vizuálním koloritem africké přírody, leč dějem tak prvoplánovým, že scénáristé snad ani za takovéhle podceňování diváků neměli dostat zaplaceno. Laciná televizní exotika na nedělní odpoledne...

Škoda, že tak silná látka dostala jen podobu televizního filmu, navíc ,,ozvláštněného" zcela nefunkčními experimenty s dělením obrazu á la seriál 24 hodin, přičemž se nemohu zbavit dojmu, že tentokráte jde jen o jakousi samoúčelnou nápodobu. Kráska a netvor 1950 je zpočátku jakousi antitezí 30 případů majora Zemana, díky gradující a celkem originální druhé polovině však začíná být zápletka hodně thrillerová. Totalitní propagandě přisluhující Jiří Sequens st. byl ale prostě řemeslně trochu někde jinde než režisér Jiří Svoboda, dlužno však dodat, že Sequensovi poskytl režim prakticky neomezené prostředky, tudíž srovnávat epizody majora Zemana s tímto televizním filmem není moc fér... Každopádně příběh sériového vraha Huberta Pilčíka bych rád viděl znovu, ale jako nějaký hodně temný celovečerní film a v režii třeba takového Radima Špačka...