Radek99

Specialista na filmy o (a pro) mládež(i) režisér Zdeněk Flídr se pokusil natočit psychologické drama o problematickém trojgeneračním vztahu v mužské rodové linii, které se mu podařilo herecky nadmíru výborně obsadit, leč které zůstalo mírně dobově tendenčním. Problém navíc je, že Zdeněk Flídr je bohužel jen celkem průměrný režisér, jenž jako tvůrce spíše tápe a neví přesně, co vlastně chce svým kriticko-angažovaným filmem říci, takže jeho psychologický ponor byl jen mělký a kritika morálky a dobového status quo konvenční. Jestli se na ose děd - otec - syn mělo cosi zrcadlit, tak tu zůstal jen jakýsi planý pokus o generační revoltu syna proti establishmentu otvovy generace, který byl ovšem tak matný a nepřesvědčivý, že neměl šanci zaujmout nějaký nadčasový obrys, vztah otec - děd zůstal pak pohříchu nevytěžen docela. Celý film je jasným produktem tání konce 80. let a období tzv. perestrojky, v němž se měly začít věci dělat jinak a byla požadována tzv. ,,konstruktivní" kritika. Jak se s ní vypořádal Zdeněk Flídr, je na snadě, už sám fakt, že takhle herecky excelentně obsazený film zůstane polozapomenutý, hovoří za mnohé... PS: Mám i jedno osobní propojení s filmem, neboť mimo toho, že se natáčel v Českých Budějovicíh, v něm roli třídního záporáka v 8. B. hraje můj spolužák ze ZŠ Martin Kysela. :-)

Mé první, a nikoliv poslední, setkání se Shyamalanem. V té době byl králem atmosférického mysteriozního thrilleru. Brilantní vedení herců, úchvatné budování atmosféry, omračující pointa. Škoda, že jeho aura postupem času vybledla. Šestý smysl byl ale komplexní film. Tak bych si ho rád uchoval v paměti.

Hřejivý příklad ,,mockumentary". Dokumentární revoluce už je sice dávno za námi, Banksy vlastně už točí podle zcela zajetého úzu, který spoludefinoval především Michael Moore (a jeho epigoni) a mystifikační král Sacha Baron Cohen/Borat/Bruno (kořeny jsou ale daleko hlubší), oni přišli s něčím, co by se dalo označit jako éra postmoderního filmového dokumentu - dokument je vystavěn na principu hry, objektivita vyprávění přestává být důležitá, stírá se rozdíl mezi hraným a dokumentárním filmem, sám tvůrce vstupuje a zasahuje do dokumentu a stává se hlavním aktérem dokumentovaného, dokumentární film získává nový rozměr - má bavit, tomu odpovídají také neotřelé formální prostředky (home video atd.), zajímavé, osobité propojení obrazu a hudby (francouzská harmonika...), manipulování s předkládanými fakty, mystifikování, tahání za nos... Celý dokument je vlastně jednou velkou Banksyho performancí. Jeho dokumentární film je nepokrytě umělecký, už díky své nejednoznačné interpretaci. Co je v něm vlastně pravda? Když bych si chtěl svou diváckou percepci nějak utřídit, v bodech by mi vyšlo zhruba toto - Exit Through the Gift Shop zahrnuje těchto několik významových rovin: 1. filmové dějiny street artu 2. Banksyho tvorbu samotnou 3. reflexe úlohy umění v postmoderním světě 4. postižení mělkosti a povrchnosti současnosti 5. mystifikační rozměr (Jaký je vztah mezi Banksym a Thierry Guettou alias Mr. Brainwashem? Není náhodou podobný jako mezi legendárním Andy Kaufmanem a Tony Cliftonem? Mediální sebeprezentace Thierry Guetty by tomu snad i napovídala... A co samotný Banksy? Není náhodou i on pouhou fiktivní postavou, uměleckou značkou, kterou stvořila nějaká umělacká skupina? A podobných otázek se nabízí řada...) ----- Banksy je nepochybně skutečný umělec, už jen samotný koncept tohoto dokumentu je úchvatný, i když musím přiznat, že jsem se ke konci už trochu ošíval, zvolenou stopáž se mu nepodařilo úplně maximálně naplnit, přesto jeho zkoumání vyprázdněnosti dnešní doby a kapitalismu coby řádu, který ze své podstaty komerčně zužitkuje jakýkoliv pokus o podvratnou revoltu proti němu samému, což se paradoxně stalo i Banksymu, je excelentní. Je v tom zahrnuta i paralyzující role marketingu a reklamy, bez níž dnes nelze tvořit, ba téměř ani existovat, vyprázdněnost umění a tvorby, veřejného života, politiky, médií... O uměleckém úspěchu rozhodují konexe a známosti, média slepě a tupě kodifikují nové umělecké trendy a osobnosti, u nichž už ani nejde o umění, ale jen o image, navíc zamořují veřejný prostor svou posedlostí celebritami odtrženými od reálného umu a dovedností, téměř veškeré západní umění (a vlastně i politika, veřejný život atd.) je jen jeden velký hype...bublina...nic... Řečeno slovy románu Milana Kundery ,,život je jinde"...otázkou je však kde...kde mimo život?

Amatéri & ochotníci & čudáci. Joj.

Někdy se ptám, proč Američané vlastně takovéhle remaky natáčí, když k výslednému dílu nepřidají žádnou přidanou hodnotu a v podstatě jen zkopírují jiný, obvykle neanglicky mluvený film. Tady je mimo jazykové roviny rozdíl jediný, a to 5 let, které dělí oba filmy od dob jejich vzniku. Bratři, tedy remake stejnojmenného dánského filmu, by se tak mohl proměňovat s vývojem politické situace v Afganistánu. Ten je ale celkem konstantní, takže proč vlastně? Snad jen fakt, že film s hollywoodskými hvězdami Maguireem, Gyllenhaalem a Portmanovou uvidí několikanásobně více diváků po celém světě, než by kdy vidělo dánský originál, a tak se divácké ocenění dostane bezesporu originální a zajímavé látce. Američtí tvůrci také z filmu vypreparovali dánský naturalismus ovlivněný normotvorným manifestem Dogma 95 (především kameru snímající z ruky) a soustředili se jen na výstavbu klasického melodramatu, takže výsledný film je přeci jen trochu jiný. Tomu je podřízeno vše včetně hereckých výkonů a filmové hudby. Americká verze Bratrů tak nabízí především novou skladbu U2, nespornou řemeslnou kvalitu a ústřední herecké trio...a taky trochu toho plagiátorství...

Televizní film režiséra Roberta Sedláčka je velmi dobrou sondou do reality současného Česka, má kvalitní scénář i atmosféru, sráží ho však dvě věci - míru autenticity nahlodává kontroverzní (a já bych možná použil i adjektivum špatný) casting (Opravdu může někdo Jiřímu Bartoškovi uvěřit roli drsňáka? To samé platí ale i o Emilu Horváthovi ml. či Jaroslavu Pleslovi...) a především zvolený formát - televiznost výsledného filmu spolehlivě znevěrohodní jakoukoliv vážně míněnou snahu natočit thriller. Kdyby se Sedláčkův film mohl natáčet coby celovečerní projekt na filmový materiál a hereckou šanci dostaly neokoukané tváře především typově odrážející dané role a charaktery, mohl vzniknout jeden z nejlepších (a nejautentičtějších) krimi thrillerů naší kinematografie poslední dekády. Robert Sedláček na to koule má...

Jeden z nejlepších dětských filmů jinak šedavých 80. let natočila režisérka Drahomíra Králová specializující se na filmy pro děti a mládež. Že jde o snímek v její filmografii výrazně převyšující zbytek její tvorby není asi potřeba zmiňovat, jelikož jméno paní režisérky zůstalo spíše polozapomenuto, stejně jako jména obou scénáristů Miloše Cajthamla a Vladimíra Klapky (jsou zároveň autory původního filmového námětu), kteří se při psaní scénáře zjevně inspirovali tím nejlepším, co nabízí bohatá tradice české crazy komedie postavená na základech sci-fi, jak ji vytvářela třeba dvojice Miloš Macourek - Oldřich Lipský, tentokráte je ovšem vše cíleno na dětského diváka.... ,,Musil, málo si zkusil, jestli chceš víc, tak stačí jen říct..."

Béčkovost čouhá Ripleyho hře jako sláma z bot snad v každém záběru a nezachrání to ani herec takového formátu, jakým je John Malkovich (stejně by mne zajímalo, proč role v takovýhle projektech vůbec bere). Z řady adaptací románů Patricie Highsmithové je tahle nejpodivnější a nejméně nosná a místy dokonce působí víc jako italský televizní film z RAI Uno než jako mezinárodní filmová koprodukce. Když už Toma Ripleyho, pak třeba ve filmu Talentovaný pan Ripley. A když nechat svou temnou stránku duše žádostivě vzhlížet ke ,,hře", tak buď v původní Wendersově filmové adaptaci Americký přítel, nebo ještě lépe v seriálech, neboť ty nabízejí jednak komplexnější představu fungování celého systému (The Wire), druhak propracovanou psychologickou drobnokresbu hrdinů ,,hry" se zúčastňujících (Breaking Bad), která ve studeném filmu režisérky Liliany Cavaniové chybí bohužel skoro úplně...

Pierre Richard už ani zdaleka nedosahuje kvalit svých někdejších ztřeštěných komedií a z jeho potrhlých podivínů zbyli jen postarší úsměvní pánové, ale stále se na ně ještě dá koukat a celkem obstojně se při tom bavit, když navíc jako bonus tvůrci své menu okořenili řevnivostí mezi metropolitní Francií a provinčním frankofonním Quebecem. Malý, ale přece milý film... ,,Štěstí není cíl cesty, štěstí je způsob cestování"

Jakýsi prazvláštní anime remake-neremake legendárního Metropolisu Fritze Langa s hodně naivní animací a hodně naivně postaveným příběhem, což vyvažuje skvělá hudební stránka a zvláštní industriální atmosféra. Blade Runner se setkal s anime Futuramou v atmosféře 12 opic, to vše zatavené do formy pro mládež, i když to zní asi šíleně...