radektejkal

Mýcení. Skupina dřevorubců mýtí mladý les. Guglielmo (Gian Maria Volontè) se snaží vymýtit ze srdce lásku ke svojí zemřelé ženě. Spolupracovnící ho neberou příliš vážně, je přece mladý a čas mírní bolest. Stejně tak jako uhlíř při "rozhovoru u milíře" (asi nejlepší obraz). Po půl roce tvrdé práce v nehostinných podmínkách se vrací domů, ke dvěma dětem a sestře. Při průhledu na hřbitov zjišťuje, že se mu to nepodařilo.

Dobrý film, i kdyby neměl detektivní zápletku. V zobrazení propojenosti a promíšenosti vizuálního světa reality a virtuality, to možná Egoyan dotáhl ještě dál než Huxley. Na co zde "sáhnete", nevíte, zda je to v reálu či virtuálu, teď nebo jindy, zde nebo v jiném prostoru. Prožité a nahrané se neustále střídá, de-formuje a cykluje. Nejvíc se to týká babičky Armen, pro kterou je virtuální svět jistě novinkou. V závěru života je odkázána na vnukovy návštěvy v sanatoriu, vysílání televize a nahrávky na VHS. Přitom si neuvědomuje, že je to právě tento virtuální paskvil, který ovládá nejen ji, ale celé její nejbližší okolí - už si není jista ani svojí postelí, stěhují ji sem tam, jak to vyaduje okamžitá virtuální dispozice.

Jak to, že tento film ke mně došel až teď? Nejspíš to bude tím podivným názvem Les deux anglaises et le kontinent evokující špíš komedii než takovéhle  festovní drama. François Truffaut využil a vytěžil obě knihy, v nichž Henri-Pierre Roché ve stáří (Jules et Jim napsal ve svých 74 letech a tato je ještě pozdější) reflektuje  svůj život v čerstvém období umělecké moderny. Tím, že se Truffaut vrací spolu s ním do minulosti, toto minulé aktualizuje a jistým zpúsobem nadřazuje budoucímu. Na rozdíl od dneška, si tu milenci kladou překážky. Nejde tu ještě o "každá s každým", to je možné teprve po překonání překážek, které si milenci sami kladou prostřednictvím jiných. - Zemi tvoří pevná půda a oceán, Anna a Muriel; Claude chce do sebe pojmout celou zemi a zjišťuje, že to není možné.

Pusťme ze zřetele ze zřetele skutečnou kauzu Vilotetty Nozièrové (dále jen Nozièrka) i posouzení jejího činu soudci, davem (který se obvinění otce z incestu vysmíval), či surrealisty, pro něž incest vždy předchází vraždě otce - Éluard, Breton a Péret o ní napsali básně; o otci, který pocítil kousek pod pupíkem oheň lokomotivy (Péret). Surrealisté byli ale zásadně proti společnosti a často se mýlili. Věnujme se proto Chabrolovu pojetí. Proč by gemiální filmař nemohl být geniálním detektivem, cožpak film není především detektivka. Navíc se o ca. deset let později řešil další případ (podobný, byť fiktivní) paní Bovaryové. Chabrol nám nepodsouvá jednoznačný závěr, Nozièrku však líčí (a  Isabelle Huppertová mu v tom silně napomáhá) jako mladou ženu, která chce to, co si umíní, a umiňuje si pouze to, co je pro ni příjemné. Nakonec se její představy sexuálního života rodičů, rozmazlenost, erotická poblouzněnost a syfilitické třeštění přetaví do nerepektování světa, ze kterého žije (samozřejmě nepracuje); podvodů, lží, krádeží a vraždy. Zajímavý, a hodně osvětlující moment, je samotný akt podání jedu, při němž matce "naordinuje" poloviční dávku, protože jí připisuje poloviční vinu. Mluvit v tomto případě o vzdoru proti společnosti či nebezpečenství maloměšťácké morálky nebo niterné osamělosti (tomtomtoma) není než plakáním na cizím hrobě (ze necelý týden jsou dušičky, tak pozor!).

Jen tak. Koukání na obrázky a myšlení na něco jiného. Do toho stavu degradovala tahle detektivka dicela rychle. A navíc mi došly cigaretové papírky. Snad by se to dalo snést s herci z doby před padesáti lety.

Jak říká Andreas, od kterého jsem film získal: Zase začervenal jeden film. A jako člověk žijící z rituálů a pro rituály ani nemohu jinak. Vrcholem rituálu je pro mě píseň, a zde jsem si jich užil opravdu dost, a leccos z nich i pochopil, více než ze slovy oděných meditací (litanie) či kostýmů, přestože oděv považuji (věkem) k velmi důležitým rituálním nástrojům. Cesta písní je ovšem nejpřímnější. Film je ritualizován nejen děděnými rituály (uctění ohně), ze kterých občas i mrazilo, nýbrž i novodobými (např. cigareta a bičík). Samozřejmě jsem mnohému nerozuměl, ale rituály mozek, či jiné zprostředkované chápání, nepotřebují... Carry me, caravan, take me away / Take me to Portugal, take me to Spain (Jim Morrison)

Po roce či dvou jsem opět vyšel do kina. Na pokladně mě místo paní pokladní však uvítal nápis (opisuji to z mobilu, neboť teprve dnes jsem se dozvěděl k čemu ta věc vůbec je): Od 1. října 2022 prodej vstupenek v Kině Vysočina pouze z prodejního automatu (to bylo černě a nyní červeně) Platba možná jen platební kartou (a opět černě, jenže jiným písmem) Děkujeme za pochopení (a podpis) Kultura. Protože jsem kartu neměl, vypsal mi lístek ručně uvaděč, který mi dal i kartu "Přítel filmu" a tím i slevu 20 Kč. A teď k filmu! A co když ještě ne! Před promítáním jsem se šel podívat ven, kde jsme před 55 lety čekávali na holky. A co vidím! Vidím, že nevidím plastiku, která tam stávala od jeho otevření v roce 1963. Šel jsem se informovat k již známému uvaděči, který mě ujistil, že tam dosud stojí. Ano, byla tam, jenže zarostlá keři a  ve večerním šeru téměř neviditelná... Sám film byl pro mě pocitově hodně rozporný. Individuální příběhy utečenců, jedinců či rodin, jsou seskupovány, redukovány, zřetězovány do určitých akcí. A samozřejmě i protiakcí. Nic se tu nereflektuje, žádná akce není zdůvodněna, je to obnažený akční film. Pokud je reflexe ponechána divákovi, jak má odpovědět na otázky: Skutečně utíká zelenou hranicí (v českém názvu "zelená" chybí, zřejmě známe jen "rudou") tolik žen v pokročilém těhotenství? Tolik llidí se topí v suwalských bažinách? Kolik je v Polsku frankofilních rodin, jejichž děti rapují spolu s emigranty? Pokud je jedinou odpovědí, že Polsko přijalo poté 2 000 000 Ukrajinců, je to odpověď nedostatečná.

Zřejmě první feministický muzikál s písněmi na slova Agnès Vardové. Její kreativita má ostatně soustu facet, které září do všech stran. Diachronicky vyprávěný příběh dvou přítelkyň prostřednictvím jejich převážně ženských peripetií vypráví o době, kterou dobře znám z pohledu, který vůbec neznám. Je to příběh z prvního období moderního feminismu, kdy ženy chtěly něco nového a věděly, že se něčeho starého musí vzdát. V současnosti chtějí rovněž nové, ale starého se vzdát nechtějí a blíží se doba, kdy budou přesvědčeny, že jim patří všechno.

Ve dvacátých letech minulého století byla péče o zuby v Hollywoodu určitě na vyšší úrovni než v Japonsku; o filmu se to tak jednoznačně tvrdit nedá. Ať už Jûjiro znamená cokoli, je to film plný vášně, natočený ve velkém stylu. Silná Okiku a její slabý bratr Rikija bojují o přežití ve společnosti (stylizované do krčmy), která je jim (díky právě Rikijovi) nevlídně nakloněna. Přestože se bratr se sestrou mají velice rádi, bratrova zkaženost se nezmírní ani po lekci, kterou prodělal. Na další lekci už nemá sílu. - Líbil se mi japonský znak pro peníze: domeček či pavilón se dvěma stromy, znak pro jen ¥, je z něj zřejmě odvozen.

Možná jeden z vrcholů českého dokumentu s uvážlivými prostřihy, lahodným zpěvavým hlasem hlavního vypráveče a opravdu jemným vtipem (chlazení auta po cestě). Selhání při identifikaci Aniččiny poslele je ovšem neomluvitelné.