Tsunami_X

Lehké pomníkování, které tahají výš fajnové montáže archivních materiálů, přímost zúčastněných a schopnost reflektovat dobu, která nás obecně pálí, ale rádi na ni s dostatečným distnacem vzpomínáme. A taky Lucie postrach ulice. Jen škoda, že díky všem těm osobním vazbám to nakonec končí asi natřikrát a ne moc rázně.

Košatá marnost, která se zuby, nehty a prostatou drží své jedinečné vyprávěcí vize. Že to dělá efektivně, je neprvoplánově nepřizpůsobivá a dokáže nám vnutit svá pravidla hry ještě neznamená, že si ji můžeme vrchovatě užít. Hledá se film.

Je fajn, že ona počáteční strojenost a s ní spojená topornost většiny zúčastněných zmizí s prvním pivkem, cígem nebo double čízem. Pak už to jede na dřeň, to ti povidám. Člověk se u tohohle bijáku prakticky nemůže vyhnout floskulím, proto nezbývá nic jiného, než nastavit zrcadla, zasmát se u mrazivých okamžiků a na konci si s pocitem duševní očisty uprdnout, že Češi jsou hovada, ale umí to, alespoň někdy, reflektovat. A pak to spláchnout pěti dvanáctkami. Jo a Pavel Čapek je bůh.

Ještě, že došlo na vymítání. Člověk si u tohohle exkurzu za horským vzduchem a cíkrevními obyčeji může v rozličně dlouhých časových intervalech bez obav řešit, zda se drží správné linky a taky vnitřně přehodnocovat, na co má vlastně cenu se soustředit. Škoda, že to na tak naducané stopáži, i při přistoupení na dokumentrání popisnost, není natolik stimulující, aby se samotná cesta stala cílem. Rumunské cestovky budou tenhle film milovat.

Takhle nějak by vypadaly bijáky s Ricky Gervaisem, kdyby neměl talent, kradl nahodilé frky z Kompost.cz bez toho, aniž by je uměl vydřenit, a za hlavního dramaturga si vzal Petra Vachlera. Komunitní experiment, v jehož první třetině už bohužel máte chuť dát někomu do rypáku.

Dost to zestrálo a člověk se u toho někdy cítí jako v soap opeře s Calculonem.

Respekt pro Petera Berga, který ze sebe neváhá udělat idiota před celým světem. Sice zachraňuje co se dá, ale ani to v tomhle neskutečně republikánským bijáku nestačí. Emzáky z Unreal Tournament ještě přežiju, méně pak onu surreálnou linii s důchodci a beznohými veterány. V závěru jsem už čekal jenom na to, kdy nám dá produkce pocítit digitálně restaurovanou verzi Johna Waynea.

Natočený je to hrozně, o tom žádná. Parta lidí, kterou pohání společná vize, prostě sebrala odvahu s kamerou a rozhodla se udělat biják podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ale za tohle by je mohl grilovat snad jenom magor. Celý je to nakonec docela pozitivní a když si odmyslíte, že schéma (člověk - příběh - marihuana - diagnóza - katarze) se opakuje do zblbnutí, nemáte důvod se na nikoho zlobit. Ale trvalka z toho nebude, na to to kolem vás moc prošumí, hlavně díky častému tlaku na pilu. A to je škoda, protože distanc je přítel.

Nějak se mi nechce věřit, že za počátečními festivalovými ohlasy o temné, vtipné a formálně precizní satiře stojí něco jiného, než víra, že crowdsourcing je nový náboženství. Na něco víc je tahle záležitost moc crazy, nevyrovnaná a v zásadě i tak prostá, aby i ten nejposlednější divák pochopil, že variace na Sarah Palin má nějakej ten podtext, stejně jako galaktický křižník, pojmenovaný po posledním republikánském prezidentovi. Má to svý momenty, vesmírný bitvy někdy vypadají jak z Pomsty Sithů a některý vtípky dokážou čas od času zaseknout, ale nakonec je to stejně jenom splnění vlhkýho geekovskýho snu plnýho gigantických výstřihů, béčkové verze Samuela L. Jacksona a meteorblitzkriegu. Jak řekl Zdeněk, takovej Sky Captain, akorát s horším střihem a vzájemnou návazností jednotlivých scén.

Nehoráznej a navíc i blbě zrežírovanej televizák. Alespoň je to sem tam prdel s espézetkou 1984, Lee Marvinem jako poživačným Američanem v Moskvě (styl) a syndromem generálova syna, kterým trpí chudák Hurt. Nic moc na film, ve kterým musíme podstoupit cca tří minutovou (brrrr) sexuální scénu a závěrečné vypouštění kožichové zvěře.