Tsunami_X

Bystřice pod Hostýnem. Základní škola Bratrství Čechů a Slováků. Druhý stupeň. Béčko.

Před pár lety jsem ve spalujícím létě pospíchal na pivo do lokálu u nás v ulici. Uvnitř, v takové malé zastrčené místnosti, do které se nám nikdy moc nechtělo, seděl hlouček lidí. Dřív, než jsem se tam stačil podívat, jsem od přítomných věděl, kdo tam je. Jágr se Svobodou. V tu chvíli mi to všechno najelo. Život na Moravě, nový elektronický budík značky Philips nařízený každý den na brzké ranní vstávání, osmá třída základky, narvaná učebna chemie s televizí, semifinále s Kanadou u kterého jsme bouchali do stolů a řvali, euforie jako blázen, teletext, BBV, finále a můj brečící otec. Dost se toho od té doby změnilo a možná jsem si to jenom dlouho nepřiznal, ale tohle jsou jedny z nejzásadnějších vzpomínek na mé dětství. A Ondřej Hudeček je dokázal přivolat zpátky. I patos má v životě své místo. A někdy stačí jen patnáct sekund mlčet, přesně jak to říkal Robert Záruba.

Ať žijí američtí duchové, bílá prostěradla, starousedlíci, pětiminutové jezení koláče a ticho. Super low budget indíčko, které mě naprosto rozložilo. Třikrát během projekce. Trikovou scénu od Wety si budu pamatovat asi do konce života.

S01: Pravděpodobně nejlepší seriál, který jsem za poslední dekádu viděl. Čistá láska. S02: Víc nemůžu chtít.

Láska. Napotřetí to, za asistence prakticky laboratorních kino podmínek 70 milimetrového filmu, první řady a zaobleného plátna vyústilo ve fyzicky jeden z nejsilnějších filmových zážitků v mém životě. První film, který mě vzal do vesmíru.

S01: 90 %

Carpenterův pohrobek, který startuje černou sanitku na předměstí Detroitu, v ryzím teen světě, za pomoci skvělého snímání a ještě více fascinujícího soundtracku. Jen kdyby to mělo kratší finále.

Abrams má ten dar, že člověku jako jsem já dokáže plnit sny, které už zdánlivě vymizely s nemilosrdně přibývajícím věkem a nárůstem životních i diváckých zkušeností. Ta výbušná směs dětské naivity, hrdinského patosu, vytříbeného vyprávění a gigantických vesmírných korábů je v zásadě jen drobnou aktualizací žánrových vzorců a propriet z dob minulých, které jsou ve mně možná až překvapivě silně zakódovány. Jinými slovy, jen u tohohle můžu být zase malý kluk, který vyletí nadšený z kina, řekne že to bylo boží a zbytek světa je mu v té chvíli naprosto ukradený.

Poslední válečný film.

Anderson je bůh. Chvílemi koukáte, co si vůbec dovolí, aby vás následně přikoval ikonickou scénou, u které si hned vnitřně přehodnotíte zdrojování a chcete si ji dát znova. Mám rád, když se mi plní filmové sny a nečekám to.