bierce

vynikající napůl animovaný a napůl hraný film v němž jsou zvizualizována nejznámější díla klasické hudby...vynikající je zejména epizoda vyprávějící o zrodu a následném pádu lidské rasy doprovázená Ravelovým ''Bolerem''...

Zvláštní tvar oscilující na pomezí eseje a dokumentu a hlavně zpočátku s výraznými detektivními a až mysteriózními podtóny. Film uvádí do děje velice detailním popisem podivného nálezu na periferii Stockholmu. V obyčejném kontejneru na odpadky nalézá autor filmu nevyvolané role s filmovým materiálem, audiokazetu, fotografie, Bibli a počítačovou disketu se stručnými poznámkami, v nichž jsou zmíněni i herec Järegård a scénárista Larsson. Podstatná část filmu se vlastně skládá z rozhovorů. Jednak s dvěma výše zmíněnými, které Nilsson navštíví a zpovídá a za druhé pak s jezuitským knězem a mužem označovaným pouze jako "profesor", přičemž tyto záznamy pocházejí z fragmentů nalezených v kontejneru. Brzy začne být zřejmé, že jejich autor zůstane divákovi neznámý, což ale vůbec nevadí, protože jeho zřejmě cíleně nedokončené dílo slouží jako spouštěč pro fascinující úvahy výše zmíněných čtyř mužů na téma identity člověka jako tvora a jako umělce a vůbec na její význam. Díky odlišnému zázemí každého ze zpovídaných podané vždy z trochu jiné perspektivy, ale pokaždé nesmírně poutavě a inspirativně. Když nad tím tak přemýšlím, je mi vlastně úplně jedno, jestli je onen příběh s nálezem v kontejneru pravdivý nebo ne. Pokud ano, je to další důkaz toho, že každá i sebenepatrnější a bezvýznamná věc může mít dříve či později zásadní význam. A pokud si ten nález pan Nilsson vymyslel, je to naprosto ospravedlnitelné, protože to tomuhle malému mistrovskému dílu dává nádherně funkční dramatický oblouk. A nejen díky němu se vyplatí vidět ho vícekrát.

Černobílý kraťas pracující výrazně s nedořečeností a znepokojivými detaily. Zachycuje starého muže během zdánlivě obyčejných situací, zahrnujících např. příchod domů v nočních hodinách, cestu vlakem, návštěvu jakéhosi úřadu nebo spánek. Zároveň se však dějí i jiné, zvláštní a občas trochu strašidelné jevy, vyvolávající u diváka v daných situacích naprosto nepatřičné pocity. Ve spojení se zádumčivou hudbou to pak působí velice tísnivě a zároveň jaksi metafyzicky. "Děj" je skoupý na jakékoliv racionální vysvětlení, ale současně jakoby zde byly přítomny náznaky, vnášející do něj možná nějaké světlo. Trochu to připomíná sen s letmými přesahy do noční můry.

Tento povídkový film vznikl na motivy 4 příběhů autora Psycha Roberta Blocha.Odehrává se v ústavu pro choromyslné a kazdý príbeh vypráví jeden pacient sanatoria.První povídka je celkem legracní a pojednává o tom jak nevěrný manžel rozseká svou ženu sekerou aby si mohl v klidu užívat se svou milenkou.Ale manzelka to tak nechce nechat a tak se rozsekaná na kusy svemu choti pomstí a milenku odešle do ústavu.Druhý příbeh je o tom jak londýnského tkalce navštíví starý aristokrat (peter cushing) který si chce si nechat ušít plást z podivné svetélkující látky.Pozdeji vyjde najevo ze plást spolecne se starou knihou má sloužit k oživení cushingova mrtvého syna.Další povídka je o zene trpící rozdvojením osobnosti, která zavraždí svého bratra a nemocnicní sestru.Poslední povídka je o muzi (Herbert Lom), který vyrábí panenky.Do jedné panenky se prevtelí a zabije reditele ústavu v kterém se film odehrává....Celková úroven povídek je dost průměrná, výrazně však vyčnívá druhá povídka s Peterem Cushingem, která má vynikající atmosféru v duchu nejlepších filmů společnosti Hammer

Kompilace oku lahodících scén ze tří kanadských národních parků, která soudě dle samotného závěru musela vzniknout na zakázku coby propagační film. Tvůrce se ale téma pokusil uchopit trochu netradičně a film je tak koncipován jako příběh mladé dívky na letní dovolené, následuje seznámení s charismatickým stopařem, založení rodiny a šťastný život s prvním dítětem. I když ve filmu uplyne minimálně 5 let, děje se tak bez většího vzruchu, všechny scény jsou zasazeny do krásných horských scenérií nebo na prosluněné pláže. Vyjma několika zvolání a jednoslovných dialogů je film prakticky němý, doprovázený téměř výhradně typicky šedesátkovou coctail hudbou. Plyne to vskutku lehce, bohužel je to trochu nuda. Z dnešního pohledu vidím jako přínos především první polovinu, obsahující značné množství scén schopných přiblížit dnešnímu divákovi skrze hlavní představitelku v sexy outfitech ikonická 60. léta.

moje hodnocení berte s trochou nadsázky...ten film je tak blbej az je dobrej

Už nevím co mě na tomhle filmu zaujalo a přimělo mě ho stáhnout. Kdybych se o Robertu Kramerovi nedozvěděl až díky shlédnutí tohodle filmu, tipl bych si že to bylo právě jeho jméno. Ale ať to bylo jakkoli, jsem rád, že jsem to udělal. Je totiž naprosto zřejmé, že Kramer byl člověk s jasnou a svébytnou tvůrčí vizí. Prakticky celý příběh se odehrává na roller derby stadionu nebo v jeho těsné blízkosti a sleduje primárně Serge a Nelly, mladý pár trávící většinu svého času právě zde. Zatímco Serge působí racionálně s realistickým náhledem na svět, Nelly je impulzivní a ochotná překračovat hranice, aby dosáhla svého cíle, čímž je cesta do Chicaga na mistrovství v roller derby. Zásadní překážkou v této cestě jsou chybějící peníze, což ovšem Nelly nebrání aby neustále nepřicházela se zoufalými a naivními nápady jak je získat. Na stadionu, který je vlastně jakýmsi zvláštním mikrokosmem s vlastními pravidly se ale pohybují i další postavy. Jednou z nich je i starší reportér, který coby častý svědek Nellyiných zoufalých výlevů navrhne mladému páru, že o jejich cestě napíše reportáž a skrze svého zaměstnavatele zaplatí cestovní náklady. Nelly se však zdráhá na tento návrh přistoupit, protože reportérovy motivace jsou poněkud nejasné a navíc do hry vstupuje tajemná dívka, pozorující neustále celou situaci z pozadí. S blížícím se závěrem nabývá celý příběh možná až metafyzických rozměrů. Schválně říkám možná, protože příběh se dá jistě chápat i zcela racionálně. Nicméně Manu, ona dívka v pozadí, působí jako jakási vyšší bytost, která dovede trestat a dovést jiné k prozření. Díky Kramerově vynalézavé práci s mizanscénou a celkové nedořečenosti jednání postav působí závěr filmu, i přes zdánlivou banálnost námětu, málem až tragicky. Nelly dospívá, ztrácí iluze a bez soucitu se zbavuje Serge, který je náhle tím slabším článkem páru, neschopným čelit nástrahám života. I po třech dnech ve mě film stále nějak doznívá. Cítím z něj zvláštní smutek nad bezstarostností mládí, které se už nikdy nevrátí.

Burcující dokument snažící se skrze náhled do obyčejného pouličního života jakožto i intimní portrét nuzných příbytků několika místních usedlíků upozornit na otřesné životní podmínky v tehdejší pařížské periferii Aubervilliers. Asi není náhoda že Prévertův styl je dnes označován za poetický realismus. Záběry na děti hrající si v ruinách domů a skákající bezstarostně do Seiny, v níž plave kočičí mršina tento zdánlivý paradox výstižně vykreslují. Film rovněž skvěle zafungoval coby autentická dobová ilustrace k paralelně čtené Smrti na úvěr od Célinea.

Sugestivní pokus o zachycení stavu schizofrenní mysli, neschopné rozlišit mezi snem a skutečností. Prázdnota je mé zrcadlo, smrt můj společník. Až tak blízký, že v samotném závěru filmu přebírá nadvládu nad racionálnem a dle mého se až poněkud příliš manýristicky a doslovně vrhá se svým doppelgängerem do hlubin. Těžko se mi jakožto neznalému problematiky soudí, nakolik hodnověrně se zde tyto hraniční stavy podařilo zachytit. Naštěstí se schizofrenií nemám žádnou osobní zkušenost, ale vím že lidé kteří ji mají jsou na takto zobecňující zobrazení poměrně hákliví, jelikož každou takovouto diagnózu je nutné brát subjektivně. Nicméně faktem je, že Eric Duvivier se tématem schizofrenie zabýval dlouhodobě a filmů otírající se o něj vyprodukoval víc. Všechny vznikly pod patronátem farmaceutické firmy Sandoz, jež se krom produkce autorských psychedelických filmů zabývala i syntézou a výzkumem LSD a jejímiž dalšími členy byli krom Duviviera i básník Henri Michaux či režisér Jean-Daniel Pollet.

Nikdy neodvysílaný pilot, který měl uvést novou hrdinku a současně propojit tuto předpokládanou sérii s už zavedeným Batmanem, k čemuž bohužel nikdy nedošlo. Pokud jste někdy viděli některou epizodu starého Batmana, jistě si dokážete představit, jak vypadá tenhle kraťas. Jestli ne, tak doporučuju to ihned napravit, protože si pak možná začnete vážit Schumacherovo sequelů. Každopádně je to fakt velká (i když asi trochu nechtěná) prdel...