Artran

Podle stejnojmenné Turgeněvovy novely.

Zajímavý, leč bohužel poněkud letmý pohled do zákulisí výroby animované bajky O lišce a koze v polském Studiu miniatur filmowych. Od výroby scénáře, přes animaci (včetně konturování, kolorování a kresby pozadí na celuloidu) až po výslednou projekci.

Mezi animovanými filmy jistá skupina z nich těží z tématu, které zachycuje život v určitém extrémním a neobvyklém prostředí. Navození této absurdní situace je pak příležitostí pro grotesku. Vedle Bronzitova Au baut de monde (domeček na špičce hory), Driessenova Het treinhuisje (zde obydlím prochází koleje) ukazuje Maksimovův Veter vdol berega, jak je obtížné žít ve vesnici na pobřežní, kterým vane neustávající silný vítr. Postavičkám se protahují nosy, stromu se po naklovnutí datlem utrhne koruna a děvčátko sází bábovičky hezky v řadě jednu za druhou, jak jej vítr posouvá po písku. Příběh je bez pointy, ale ozvláštněný mnoha maksimovovskými "příšerkami" a jazzový doprovod Chicka Corey svou hravostí dotváří úsměvnou náladu snímku.

Čínský animovaný film vypráví příběh tlupy nenasytných opic, kterým se zachtělo měsíce. Po neúspěšném pokusu dosáhnout na oblohu vyloví jeho odraz v kusu melounu z rybníčku. Radují se, ale po chvíli se o něj začnou přetahovat. V šarvátce se meloun rozbije a voda i s měsíčním odrazem se vsákne do země. Zadumané opice se dívají na oblohu, kde měsíční kotouč nepohnutě září do noci. - - - Snímek je velice hezky barevně laděný (tmavě modrá noc a barevné opice), využívá techniku animovaného papíru a je všeobecně platným podobenstvím o touze po majetku, nedosažitelném cíli a iluzi, které podléháme před samotnou skutečností, jež pro nás nakonec zůstává nepochopitelným tajemstvím. - - - K vidění zde.

Pro pochopení filmu je vhodné také rozumět jeho názvu. Ten sice v překladu zní Pocity (z) hor a vod, ale "hory a vody" jsou doslovným překladem pro tradiční čínské umění šan-šuej (shan shui). Wei teův snímek tedy vyjadřuje dojmy a nálady z tohoto způsobu malby a je jí zároveň poctou i mistrným vystižením její estetické podstaty. Bez nadsázky mohu mluvit o jednom z nejlepších animovaných filmů, se kterým jsem se dosud setkal. Na snímku se také režijně podíleli animátoři Shanchun Yan a Kexuan Ma.

Tento experimentální snímek využívá specifickou techniku rozkládání obrazu do vzájemně se prolínajících a rozmazávaných šachovnicových čtverečků. Několik černobílých záběrů na přírodní objekty (oblázky, listy, vlnící se stébla trávy) je za doprovodu různého cinkání, tření a šelestů lehce "dekonstruováno" a v divákovi je navozen meditativní pocit ozvláštňujícího pohledu na skutečnost. Koncept je poměrně jednoduchý, ale vzhledem k tomu, že se k tomuto filmu rád vracím, hodnotím jej vysoko.

Kreslíř si sedá na lavičku v parku. Črtá chodce, auta. Důchodce a upovídané matky. Černobílé čáry se zauzlují a mění v animaci. Momentky ožívají, naplňuje je čas. Pak se vše zastaví, zůstávají jen hlasy, lomozy, křik dětí a ruch ulice. Cosi se ale otiskává do paměti a skicář se pomalu plní. Obrazy se opět rozbíhají, pulzují. Ráno přechází do odpoledne a to se kloní do večera. Světla dají vyrazit stínům. Jeden den v parku, který na filmovém pásu bude trvat doteď. Jeden nápad na příběh o vycházce starého muže, kterého zastihla noc. A tedy čas jít domů...

Klíčem k pochopení Driessenova záměru je dětská hra, které se říká Kočičí kolébka. Mezi prsty se natáhnou provázky, které tvoří tím, že je přebíráme, různé obrazce. Na podobném principu je pak postaveno i narativní prolínání motivů tohoto animovaného filmu, jehož začátek a konec rámuje útěk do Egypta Josefa a Panny Marie s Ježíšem před žoldnéři krále Heroda. Střední část, která začíná ve chvíli, kdy se uprchlíci schovají v jeskyni a pavouk za nimi zatáhne svou síť, je pak volnou asociační montáží. Vystihuje okamžik, v němž se rozhoduje o bytí a nebytí malého Ježíše. Motivy požírání a nejrůznějších smrtí tak podtrhují dramatické očekávání možného vyústění. Na první pohled Driessenův snímek nemusí dávat smysl, ale stačí si uvědomit, že je v lecčems stejně hravě "napjatý" jako samotná hra s provázky.

Sekcja zwlok (Pitva) je po dlouhé době animovaný film, který mnou skutečně otřásl. Jedná se o nesmírně úsporně odvyprávěný příběh matky, která porodí slepého syna a ať už kvůli sobě či jemu, se ho pokusí ještě jako novorozeně utopit. Pes jí ho v ranečku ale přinese zpátky. Za několik let, kdy její syn jde ke studni pro vodu, přitáhne k sobě matka řetěz s okovem a jak se pro něj slepý natahuje, spadne dolů a zemře. Matka poté hledá rozhřešení v kostele, ale před ním už na ni čeká policie. Záběry jsou natolik minimalistické a ztížené, že je napoprvé těžké se v celém příběhu zorientovat. Působí spíše jako jakási tajuplná skládačka, ve které je ale vzhledem k matčině trestu jeden skutečně morálně vidoucí. Kamera se většinou zaměřuje na velké detaily nebo naopak snímá z dálky. Zároveň se v příběhu prolínají dvě časové roviny. Příběh matky (1) a pitva mrtvého (2). Slepý chlapec tak například naslouchá zvukům ve studni a následuje krátký střih na jeho ucho oštítkované na pitevním stole. To vše za naprosté absence hudby, pouze v šelestech rákosí či kročejů, které křupají ve sněhu nebo se rozléhají v lodi kostela.

"Chystal jsem se jí říci, že mezi námi k ničemu nedošlo, ale pak jsem si náhle uvědomil, že Françoise se neobávala toho, co by se mohla dozvědět ona o mě, ale něčeho, co bych se mohl dozvědět o ní já. Něčeho, co mi začalo docházet právě v tu chvíli."