Artran

Ano. Takto má vypadat skutečná sci-fi. Je tristní, že jí není dopřáno větší pozornosti. Je to ale asi dáno tím, že Gandahar nabízí místo prosté akce naopak autorovu imaginaci - a ta se zpravidla spíše odsouvá do pozadí. Gandahar je jeden z nejlepších zástupců svého žánru, který bych s klidným svědomím řadil vedle Kubrickovy Vesmírné odysey nebo japonského filmu Ghost in the Shell. Ty čtyři hvězdičky jsou vlastně nadsazené, protože podobných námětů je v tištěné podobě mraky. Ale na filmovém plátně, kde vládnou Vetřelci, Matrixové a Blade Runnerové (a to jsou bezesporu ty lepší snímky) je Gandahar zjevením. Souvisí to pravděpodobně i s tím, že zachovává původní Asimovovu představu o cizích světech a nepřekrucuje ji do masového mainstreamu, jako se to stalo s jinou jeho klasikou Já, robot. Nakonec bych ještě rád podotknul, že po dějové stránce Gandahar připomíná jiný kreslený film a to Oheň a led od R. Bakshiho, který sice není na tak vysoké úrovni (a navíc se jedná o fantasy), ale přesto bych vám ho doporučil, pokud vás Lalouxův snímek oslovil

Je zajímavé porovnat Hawksovo Rio Bravo s Fordovými Stopaři. Tam, kde Stopaři nabídnou velkolepé záběry divočiny, nabídne Rio Bravo pouhé kulisy městečka. Tam kde Stopaři nahlížejí postavy z hlediska několika let, tam se Rio Bravo omezí jen na několika dnů. A tam kde jsou Stopaři tak úžasně dynamičtí, je Rio Bravo po celou dobu pomalé až vláčné. A přesto mám pocit, že se Hawksovi podařilo něco velkého - z minimálního námětu vydobýt pomocí střihu, barev, hudby a charisma herců nesmírně stylový western místy dotažený až k opojné kráse. Pokud uživatel Foma u Stopařů napsal, že jsou jak román od Tolstého, pak Rio Bravo připomene antickou tragédii. Wayne se pokouší udržet nad vodou svého přítele a alkoholika Martina. Podléhá kouzlu Angie Dickinsonové a zároveň zjišťuje, jak neocenitelnou pomoc získává v mladičkém Ricky Nelsonovi. Kulhavý stařík Brennan neustále skvěle kolísá mezi humornou a tragickou polohou. Čas k závěrečnému střetnutí je vtipně vyměřen barvou Waynových košil. Nad vším se vznáší smrtelně vážná melodie El Dagueiro. Mrtvých nepřátel postupně přibývá. A atmosféra pomalu a neznatelně houstne.

Mrzí mne, že pokračování nebylo natočeno, protože díky tomu se mnohé postavy a jejich motivace stávají nefunkční a jen zbytečně rozmělňují děj (který již realizoval Kendži Misumi). Také si nejsem až tak jist Nakadaiovým výkonem. Zdálo se mi, že místy poněkud přehrával. V hromadných bojích zase vojáci na Rjúnosukův meč vysloveně nabíhají a to na mě působilo strojeně. Přesto se jedná o velice dobrý čanbara film. - - - *** a 1/2

Analýza rozkladu rodinných hodnot nahlížená z větší části očima desetiletého chlapce. Otec svého syna i svou ženu nutí k tomu, aby předstírali srážky s automobily. Vyděšené řidiče potom vydírá. Takovéto jednání nutně vede k deformaci chlapcova citového vývoje a vzahu k druhým lidem, nemluvě o neustálém ohrožení života. Záchrana může přijít jen z venčí. Ale chlapci se zdá, že podobný hrdina by musel pocházet až z Andromedy. - - - Óšima sice někdy tlačí na pilu více než je zdrávo, ale i tak je tento film velice silný a znepokojivý zážitek srovnatelný s Truffautovým NIkdo mne nemá rád.

Hravá intelektuální nadsázka a zároveň groteskním způsobem ztvárněná oidipovská tragédie. Je to sice poněkud překombinované, ale to k uvolněným šedesátým létům prostě patří. Vzhledem k tomu, že je to Macumotův první celovečerní film nemůžu než smeknout a celou dobu mi tanulo na mysli Godardovo U konce s dechem, ze kterého podobným způsobem čiší ryzí tvůrčí nadšení.

Slabinou Rosenovy adaptace je, jak už napsal Monolog, značně zjednodušený příběh, který působí až příliš rozdrobeným dojmem. Přesto si tato mýtotvorná alegorie o pouti do zaslíbené země zaslouží vekou pozornost, protože je opravdu jen málo celovečerních animovaných filmů, které by s podobnou otevřeností (a moudrostí) zobrazovaly krutě krásný koloběh života. A nejen toho zaječího. Kresba krajiny je sama o sobě také na vysoké úrovni a když k tomu připočtete i povedenou hudbu, máme tu snímek, se kterým se může měřit jen máloco. Adamsova Daleká cesta za domovem byla pro mne v dětství neuvěřitelným čtenářským zážitkem (srovnatelným jen s Endeovým Nekonečným příběhem) a já jsem rád, že jsem si ho po tolika letech mohl znovu připomenout. Krásná kniha a krásný film.

Animatrix jsem dlouho odkládal, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen. Navazuje totiž v nejlepším slova smyslu na podobně vážně laděné povídkové sci-fi jako je Neo Tokyo nebo Memories. Myslím dokonce, že je z nich nejlepší, protože v některých povídkách autoři ustoupili od typicky uniformní manga kresby k vlastnímu individuálnímu vyjádření (např. Watanabe, Koike nebo Maeda). Nejslabšími částmi jsou Poslední let Osirise (technicky ovšem brilantní) a Program (Kawadžiri se nezapřel). Také mi trochu vadil použitý rotoskoping v povídce Neznámé území, ale to je již jen detail. Celkově tedy čtyři hvězdičky. Přál bych si, aby se japonský animovaný mainstream ubíral touto cestou...

Směs nejrůznějších žánrů (western, sci-fi, upíři, fantasy) a těch správných efektů ve správnou dobu. Styl vampírů a jejich "partnerek" odkazuje zase někam k prerafaelitům. Dívat se na to dá, ale jinak to není nic jiného než předvídatelný akční film, který mne dráždil svou estetickou nevkusností a přeplácaností.

Je možné udržet kontinuitu rodinné paměti roztříštěné výbuchem atomové bomby? Sledovat sami sebe v zrcadle bez nenávisti a zoufalství...? Jošida nabízí pohled do mentality generací tří žen hluboce zasažených hirošimskou tragédií. Všechny tři jsou poznamenány jinak a přitom tak stejně: Aby přežily, musí sevřít něčí dlaň - matky, dcery nebo milence, a doufat, že stín dítěte promítaný ostrým slunečním světlem na šódži není jen pouhým stínem. - - - HUDBA: Keiko Harada & Majumi Mijata - - - EIGA-SAI 2008

Neškodně roztomilý, malý film o partičce poněkud "ztracených" brigádníků, kteří naleznou jednoho léta smysl života v tom, že sklidí lán cukrové třtiny. - - - EIGA-SAI 2008