Artran

Ohrané a napotřetí už skutečně úmorné schéma nezachrání ani brilantní kamera Marcela Zyskinda (díky ní přidávám jednu hvězdu). Příběh se potácí odnikud nikam, postavy se chovají stále stejně a jednání únosce jsem dostatečně neuvěřil - kdeže loňské sněhy první série jsou... V žádném případě bych netvrdil, že třetí série je nejlepší. První série sice nebyla dokonalá, ale měla svou autentičnost a všechno skutečně originální bylo řečeno právě v ní. Posuny třetí série (o drobet lepší vykreslení Lundové, jakýs takýs závěr, již zmíněná kamera) jsou příliš malé na to, abych ji jako celek hodnotil kladně. To si dám raděj dalšího Dickense ;)

Ach, jaká škoda, že hudbu skutečně nevytvořil Carpenter Brut!

Dokument mapující vznik a vývoj interaktivní prózy, žánru, který vznikl v polovině sedmdesátých let, kdy William Crowther vytvořil jednu z prvních počítačových her s prostým názvem Adventure. Žánr od té doby prošel trnitou cestou, kdy se po nebývalém vzestupu v osmdesátých letech, jehož synonymem je společnost Infocom, počátkem devadesátých let zdálo, že zcela zanikne, aby však postupně zažíval velice zajímavou obrodu v podobě děl majících zjevné umělecké ambice. Jmenovitě např. Photopia, Rameses, Shade, díla Emily Short atd. tvoří úhelné kameny současné interaktivní prózy, - - - Pod čarou bych zde chtěl ještě upozornit, že verze, která je legálně k vidění na YouTube, je pouze částí (byť centrální) projektu o interaktivní próze dodávané na dvou DVD discích (a kterou tudíž v případě většího zájmu doporučuji neopominout).

Kurosawova tvorba, než dosáhl svého typického stylu, procházela poměrně zajímavými proměnami. Čtyři roky po slasheru Džigoku no keibiin s postavou démonického hlídače, který představoval rozumu se vzpírající zlo, natočil další horror Door 3, jenž viditelně upomíná na starší Cronenbergovy filmy, a to jmenovitě Shivers. I námětem Door je totiž znepokojení vyvolávající lidská sexualita zbavená běžných mezí díky parazitickému červovi. U obou těchto tvůrců je strach komplexnější veličinou, která dokáže jít pod povrch věcí a skrze zhmotněné symboly a metafory konfrontovat diváka se situacemi, které mu dokáží připomenout vytěsňovaná témata. Určitou míru exploatace, hrubší konfrontace a příliš exponovaných scén (viz galerie) však Kurosawa později opustil ve prospěch svého jedinečného náznaku a subtilnosti. Práce se stíny postav či situovanost do odcizujícího prostoru či společnosti již však předznamenává i jeho pozdější filmy.

U těch rozmazaných záběrů jsem si připadal, jako bych hleděl očima Anděla... Pak jsem se dočetl, že prý to byl Satan.

Je zajímavé přemýšlet nad tím, proč někteří diváci berou Vondráčkův dokument jako útok na (své) ideje/ideály. Nevěřím totiž tomu, že Vondráček "zaujal stanovisko" (niethustra); alespoň ne žádné přímočaře interpretovatelné, jak tu např. uvádí Radko: "Ako si vôbec dovoľujú meniť svet, keď so zmätenosťou, pohodlím, či problematickým myslením ledva zvládajú ten svoj". Nebo v diskuzi na ČT Milan: "51 minut komunisticke spinavé propagandy". Vondráček ukázal život (který má tendenci se skrývat a je paradoxní). A diváci se s tímto faktem musí nějak vyrovnat. Po svém. Tudíž si do něj promítají (a autorovi podsouvají) své vlastní předsudky, pochybnosti či frustrace, jež jsou vidět i na jejich reakcích.

Robert Pattison zažívající pád jako Alexandr Makedonský moderní doby a David Cronenberg na absolutním vrcholu!

Vzhledem k tomu, že sledování byla volba naslepo, tak mi pár minut trvalo, než mi došlo, že Carného film je adaptací stejné Julietty, jejíž volání "Michel! Michel!" mne před několika lety opájelo z nahrávky opery Bohuslava Martinů. Vzpomínky... Carné volí poněkud srozumitelnější formu a čitelně odděluje sen a skutečnost, čímž se otupuje surrealistická podstata originálu a fantaskní svět ztrácí ze svého kouzla. Pokud navíc zrovna není v záběru Michel, je posun fokusu na jiné postavy, vzhledem k tomu, že se jedná o pouhé jeho představy, bezdůvodný, neboť jim chybí lidský rozměr. To pak vede k jisté vyprázdněnosti a nezáživnosti některých scén (ačkoli... záleží asi, jestli si tohle uvědomíte). V závěru se však Carného koncept začne uzavírat, stane se nosným a poslední Michelovo gesto (jež jsem se trochu obával, že bude vypuštěno) smylo nakonec část v průběhu sledování se vršících negativ. A ze začátku jsem byl vlastně nadšený a říkal jsem si, proč tohle u nás dneska nikdo nedokáže natočit (kamera, hudba atd.). Takže za čtyři.

Opomíjený epický souputník komorních verzí Dreyera a Bressona, jimž sláva, narozdíl od de Gastyneho snímku, odňala intimitu. Příběh zhroucený do kapitol, vkusná profesionalita a Musyho hudba, která je duchovním ovzduším, z něhož ševelí obracející se stránky středověkých legend. Listuji těmi obrazy francouzského venkova, jezdců, chrámu (a na ochozech smrt...), bitevních polí, královského dvora i Janiny cely - vše upadá... Jana je mýtus, vyprávění, zápis z přelíčení, filmový pás němé éry - zašlá iniciála, rozpadající se vize, konec bez katarze. Upálení Jany je vystiženo ve vší své brutalitě a hrůze. Když si aktéři uvědomí, čemu nečinně přihlíželi, uprchnou zděšeni z místa činu. Poslední záběr: prázdný popravčí dvorec s doutnajícím popelem světice. Předzvěst apokalypsy.

On the Run Alfreda Cheunga stojí poněkud bokem známějších kriminálek Johna Woo, Ringo Lama nebo společnosti Milkyway. Ani sám Cheung už na kvality svého nihilistického opusu bohužel nenavázal a přiřkl mu tak osud spíše náhodného diváckého objevu. Hlavní postava, detektiv Ming, je do problémů vtažen vraždou exmanželky, aby se po vzoru obdobných archetypů ocitl na seznamu podezřelých. Po zabijákovi, ze kterého se vyklube svůdná femme fatale, se rozhodne pátrat na vlastní pěst, ale díky tomu vyvolá řetěz násilností, které se zcela nemilosrdně nevyhnou jeho přátelům ani rodině a udělají z něj pronásledovaného štvance. Nálada snímku se zcela poddává tomuto osudovému překročení mezních hranic a tónové ladění plné opulentní barevnosti nočního Hong Kongu expresivně dokresluje rozpoložení postav a deziluzivní pohled na policejní instituci. S přibývajícími mrtvými Ming nabývá čím dál tím většího vykořenění, které v závěru vrcholí masakrózní pomstou proti čtveřici padouchů jsoucí téměř na hranici nadsázky. Právě konec svou exploatačností poněkud narušuje impresionisticky budovanou atmosféru zániku a magického genia loci nočního velkoměsta, o kterém píše ladynka (a které patří k tomu nejlepšímu, co jsem dosud z hongkongské produkce viděl), a nechává diváka v poněkud nejistém rozpoložení. Možná však pouze zakládá prostor pro druhé a o to zajímavější zhlédnutí.