marmota-b

Jako malá jsem z toho měla dost rozporuplné pocity; a jelikož je to film určený dětem, ten rozporuplný pocit promítám i do hodnocení. Po letech se mimochodem nezvětšil, spíš prohloubil. Nápad s plastelínovými chobotnicemi parádní, příběh a mnohé postavy dost otřesné.

Viděla jsem to před mnoha a mnoha lety a dodneška si pamatuju i určité záběry, což je asi nejlepší hodnocení, které tomu můžu dát.

Zřejmě jedna z prvních českých "komedií" typu, kterého je dnes plno a který nemám ráda: kde je to celé založené na tom, jak se lidé hádají, přou o hlouposti, pořád si v něčem nerozumí a dělají si naschvály. Takže jakkoli dobře zahrané a natočené to nejspíš je, nemám potřebu se na to koukat a ztrácet nad tím čas, a pokud jste na tom stejně, nedoporučuju. Asi ale aspoň stálo za to zjistit, že tady někde se to vzalo. (Hodnocení jsem po chvíli úvah smazala, protože jsem došla k závěru, že nemám právo to hodnotit.)

Jednou to bohatě stačilo. Většinou to znamená, že film byl tak nanejvýš průměrný, ale v tomhle případě to znamená, že tak dokonale zvládl to, co chtěl, že... hu. Jednou to bohatě stačilo.

Věc se má tak: baví mě staré černobílé české komedie, ale zas mě úplně nebaví filmy, ve kterých se někdo vydává za někoho, kým není, nebo ve kterých vůbec dojde k záměně osob. Což jsou, žel, v případě starých černobílých českých komedií snad úplně všechny - kromě téhle. Hostinec U kamenného stolu vydrží celou dobu držet výbornou atmosféru a humor té doby bez obvyklých filmových formulí té doby. Když se k tomu přidá Poláčkův specifický jazykový humor, moc dobří herci a, jak já vcelku neznalá soudím, solidní filmařská práce, nemám, co bych vytkla. Proč do háje můžu mít jenom deset oblíbených?!

Rada, jak nejlíp vidět Gran Torino, která ovšem bohužel už jen svou existencí popírá sama sebe: Když byl tenhle film nový, měla jsem zrovna nějaký totální filmový útlum a úplně mi uniklo, že něco takového vzniklo, včetně obsazení. Viděla jsem to až potom z DVD s partou kamarádů, a to stylem "do háje, tohle DVD nefunguje, ještě je tu Gran Torino, nikdo to neviděl, ale XY, co to přinesl a zrovna tu není, říkal, že je to dobrý... no tak to zkusíme." Tímhle stylem jsme pak po skončení filmu úplně všichni tak nějak zůstali zírat, co že jsme to právě viděli. Je to přímočarý a svým způsobem jednoduchý film, v tom nejlepším slova smyslu: nepřikrášlený, sdělující a ukazující právě tolik, kolik potřebuje. A tak se na něj vlastně asi nejlíp kouká tehdy, když člověk nic moc nečeká; víc si pak užije to, co je v něm zdánlivě banální, a o to větší perda to je.

Nezbývá mi, než doplnit reakci na komentář od uživatele Cappuccino: Když to je právě to, tady nejde o žádný "odkaz tajemných Indiánů", tady jde o normální lidi tady a teď (v době tvorby filmu, tedy :-) se spoustou běžných lidských starostí, a ještě k nim mají navrch problémy, které jim servíruje život Indiánů v dnešních USA. Když je člověk na internetu trochu sleduje, drtivá většina jejich "vzkazů" nám bělochům zní: jsme tady a žijem, děkujem pěkně. Čili žádné "odkazy" se nekonají. A v běžném životě člověk ty odpovědi taky jen tak nedostane. Proto právě se mi tenhle film velice líbí: že je lidský, a jako lidský život, ne moc předvídatelný. No a pak asi mám slabost pro filmy s absurdními vtípky a situacemi a místním koloritem, protože jak tak koukám na svou desítku oblíbených, mám jich tam hned několik...

Většinou se mi nestává, abych se tady tak výrazně lišila názorem směrem dolů, a když, mám tendenci nechávat si to pro sebe, protože nač se rozčilovat. Jenže když jsem tuhle klasiku musela asi po půl hodině vypnout s pocitem, že není ani zdaleka tak vtipná, jak si myslí, že je, ani tak strhující, jak by podle všech očekávání měla být, a že příběh nedává vůbec smysl (a to jsem prosím četla předlohu); a když se za víc než půl roku ještě stále nedostavila nutkavá touha zjistit, co bylo dál, nezbývá mi opravdu než dát tohle nečekaně nízké hodnocení. Něco měl pravda asi na svědomí český dabing, ale mnohem větší část má na svědomí scénář, který skáče ze scény na scénu a neobtěžuje se příliš vysvětlováním co a jak a proč; jen když se tam co nejvíc chlapů serve na kordy a co nejvíc se předvedou krásné herečky. A bez toho se klidně obejdu. Kdybych o tenhle příběh přece jen stála, radši si zase přečtu tu knížku. Vychází tedy z toho pro mě ten film jako dosti zbytečný počin, který by ani nemusel existovat a je spíš škoda, že existuje.

Na druhé pokoukání se mi na to koukalo líp než na první, ale zároveň z toho mnohem víc lezla scénáristická sláma a postavy se jaksi zploštily... Když už jste takových filmů shlédli víc, děj jede podle dost předvídatelného schématu, dialogy jsou jak podle šablony a nezní příliš přirozeně; zachraňují to hlavně dobří herci, protože bez jejich výkonů by ta šablonovitost byla mnohem nápadnější. Koukala jsem na tenhle film kvůli Elimu Wallachovi; aspoň z toho důvodu myslím stojí za podívání, protože jeho postava má mít šmrnc a v jeho podání opravdu má, a s Kate Winslet si výborně nahrávají. Jsem předpojatá, ale v tomhle filmu mě jeho dějová linie zkrátka bavila nejvíc. :-)

Kdybych to neviděla krátce po Weirově Poslední vlně v rámci kurzu o Austrálcích ve filmu, a kdyby se mi při sledování pořád nevtíralo srovnání s Forsythovým Místním hrdinou ze stejné doby, možná bych i hodnotila výš. Takhle to na mě působilo dost nepovedeně a nedotaženě, jako že by se podobné téma podobným neuchopitelným absurdním způsobem pořád dalo natočit líp, nebo jako by tam někde chyběla nějaká scéna, která původně všechno držela pohromadě.