Dr.film

Podobně sugestivní vyobrazení dětského traumatu s takovou intenzivní formou ani nepamatuji. V necelých třiceti minutách dokáže film naservírovat takovou nálož témat a motivů, že z toho jde hlava kolem ještě u závěrečných titulků. Mistrovský kus i v parametrech světového filmu.

Dobrá práce! Báječně to slouží jako doprovodný materiál, pokud jste viděli současný hit Netflixu Sněžné bratrstvo nebo i původní filmovou verzi Přežít. Tenhle neuvěřitelný survival stále dokáže přitáhnout značně velkou pozornost a rozkroutit hlavu nad tím, za jakou hranu museli přeživší zajít, aby si svůj život zachránili. Dokument je dohledatelný na YouTube.

Vyčerpaná Madonna prochází hotelovou chodbou, chytá se za hlavu a působí zmateným dojmem. V momentě, kdy odhazuje kufr a spouští svá záda po stěně, začne okamžitě propadat silnému erotickému pokušení, které jak se zdá vyvolává okolní místo a postavy, které na Madonnu okamžitě při jejím příchodu interagují. Odvážný začátek Madonnina kontroverzního klipu z počátku devadesátých let ukazuje, že chce být provokativní a skrze vizuální umění zkoumat sexuální tematiku, ale také bourat tehdejší tabu ohledně BDSM nebo androgynie. Minimalistické nasnímaní se soustřeďuje zejména na erotické scény Madonny s mužem a okolo přihlížejícími obyvateli ostatních pokojů. Zda jsou pouhými diváky nebo reprezentanty další skryté touhy zůstává záměrně nezodpovězeno... Černobílé nasnímání společně s temnou basovou linkou působí doslova hypnoticky. Má to v sobě zvláštní pulzující rytmus, který zpěvačka ještě umocňuje milostným odříkáváním textu a posluchač nemá jistotu, zda naslouchá zpěvu nebo erotickému zaříkávadlu. Madonna touží ospravedlnit svou lásku ke každému a jde až na samou hranu; I don't wanna be your mother. I don't wanna be your sister either. I just wanna be your lover. I wanna be your baby. Kiss me, that's right, kiss me. Milovat muže každý každého. Hranice neexistují.

Hudebně-choreografická záležitost, která se okouzlujícím způsobem přetavuje do ideálního souladu obrazu se zvukem. Můžeme si o Jacksonovi myslet mnohé, ale tohle dílo představuje zpěvákův kariérní vrchol a uctivě přitom odkazuje na to nejlepší z MGM muzikálů a Hollywoodu. Pro mou osobu nesmrtelná věc.

Nejvíc fascinují na tomto dokumentu je sledovat, jak fungoval běžný provoz velkého cirkusu a uvažování tehdejších majitelů. Na přelomu 19. a 20. století se v cirkuse řešil marketing, náborové oddělené nebo posouvání hranic logistiky. Řadu věcí je i dnes možné aplikovat do managmentu jakékoliv firmy.

Skvělé! Tak skvělé, jako když čtete Murukamiho knihu.

Zellerův pohled ukazuje spletitost situace, pokud rodič i přes svou fyzicky dobrou kondici, vykazuje masivní výpadky paměti a silně tím komplikuje život jak sobě, tak svým nejbližším. Zdánlivou jednoduchost tématu, žene vpřed promyšlená režie (vtáhnout diváka spolu s hlavní postavou do zmatených časoprostorových souvislostí funguje naprosto výborně) a soustředěné hraní asi šesti postav. Nejvýznamnější část na plátně si bere Anthony Hopkins - jeho výkon je bezpochyby strhující. Po celou dobu, se filmem táhne taková přirozená jímavost a posledních patnáct minut filmu působí díky Athonymu naprosto drtivě. Za mě všechny palce nahoru.

Saulův syn se rozhodně neřadí mezi ty snímky, které by po svém uvedení lehce splynuli s ostatním evropským filmovým artem. Je milé pozorovat, jak budapešťský rodák László Nemes na plátna nepřináší další „patos z lágru“, ale dílo s ohromující dynamikou a velkou dávkou pravdivosti. Jeho tvůrčí cesta zpodobňuje jedno z nejrealističtějších ztvárnění nacistického masakru a divákovi přináší koncentrovanou hrůzu na stříbrném podnosu. Aby šlo dosáhnout takového efektu, vsadil štáb na pečlivost scén a vybudování precizní tíživé atmosféry, která ale není záměrně zcela doslovná. Záběry mají totiž dlouhé délky, jsou rámovány čtvercovým výřezem a skoro vše se snímá za zády žida Auslandera. Výsledek nejvíce připomíná pohled „skrze prsty“ a větší část hrůzy tak diváka nemlátí přímo do očí, ale odehrává se kousek vedle nebo na rozostřeném pozadí. Na celou scénu se tedy díváme pohledem Auslandera – očima člověka, který již nic vidět nechce – pouze mechanicky dělat svoji příšernou práci. Může se zdát, že tu nezbylo místo pro velký dějový rozmach, ale dramatická linka se váže na hrdinovu téměř vyprázdněnou osobnost, kde se ještě kousek lidství najde a Auslander se tedy alespoň pokusí svého syna pohřbít v souladu s židovskou tradicí. Ale jak jsem již psal – zcela fascinující je ona „sevřenost“ právě ta, činí tento snímek zcela výjimečným a posouvá hranice holocaustového žánru do nové úrovně.

Třeštíková a Hejna propojují intimní zpověď s životopisným filmem a daří se jim. Zejména díky střihu je celé vyprávění plynulé a působí velmi emotivně. Třeštíková nabízí unikátní náhled na pomíjivost krásy. Sledujeme hvězdu prvorepublikových filmů, jak se mění ve vrásčitou a odtažitou stařenu, které až flaška becherovky dokáže rozvázat jazyk. Třeštíková strávila u Baarové dvě odpoledne a hlubší vztah s ní vybudovat nestihla, ale i to můžeme brát zavděk, jelikož i jedna návštěva u staré dámy přináší mnoho zajímavých pohledů do spletitého života této herečky.

Zatím nelze přesně odhadnout do jaké pozice to letos HBO s Černobylem dotáhne, ale druhý díl představuje špičku současné Quality TV a chvílemi za sebou nechává i závěrečnou řadu Game of Thrones. Tahle zhmotnělá hrůza, nabírá neuvěřitelné obrátky a doufejme, že tempo vydrží až do páté epizody.