Electra

"Electra" je intenzivní audiovizuální valcha. Divákovi nezbývá než s úžasem zírat na zdejší zcela maniakálně náročnou stop motion animaci a pixilaci, skrze kterou Daria Kashcheeva na plátno otiskuje zničující symbolistní výjevy. Vytváří pod kůži se zarývající metafory emocí, traumat i pocitů pojících se k tématům genderových imperativů, zoufalé snahy se do nich vměstnat a s vidinou prchavé náklonnosti se vzdát vlastní identity. (08.07.2023)

Svoji osobnost si budujeme ve formujícím věku podle vzorů, které dětství a dospívání provázejí, přičemž největší vliv v tomto procesu mají obvykle rodiče. Právě tak toto utváření sama sebe ovlivňují události a traumata, která prožijeme - a protože k objektivnímu posouzení situace v daném věku nemáme výbavu, stává se, že naše interpretace těchto událostí se míjejí s realitou. Hodně se mi zamlouvá, že Daria Kashcheeva tento proces utváření vlastního "já" konceptualizuje v podobě plastových figurín s více či méně lidskými rysy, jejichž jádro vyplňují memorabilie vztažené k formujícím vzpomínkám, ale zároveň s figurínami pracuje i na dalších rovinách. Ta nejsamozřejmější je pochopitelně samotný artefakt (barbie) panenky, coby dárku od otce, který je ale zároveň obtěžkán dalšími význami (nerealistický model krásy, předčasná touha po fyzické dospělosti). V jiné scéně, kde svlečené ženské figuríny sdílejí své vzpomínky, přičemž zjišťujeme, že všechny se jmenují Elektra, režisérce zaměnitelnost plastových těl umožňuje zobrazit množství jednotlivých person (hlasů / vzpomínek / náhledů) překřikujících se v hlavě Electry. A konečně figurína, která ztrácí lidské rysy nebo se dokonce rozpadá, může také reprezentovat blednutí vzpomínek na situace a jednotlivé aktéry, kteří se v průběhu dalších let víc a víc stávají jen plochou s několika málo záchytnými body, kam můžeme projektovat libovolné významy. Electra je nepochybně do nějaké míry filmu o proměně vztahu ke svému tělu, ještě víc mi ale připadá, že je snímkem o sebepojetí - o snaze zformovat svou vlastní osobnost v dospělosti a odhodit při tom co nejvíc zátěže, kterou si neseme právě z oné formující doby dospívání. Tohle je aspekt snímku, který se mnou nejvíc rezonoval, ale nutno říct, že rovin, které by bylo možné rozebírat, je ve vyprávění mnohem víc - což by samo o sobě mělo svědčit o jeho kvalitách (podtržených, nutno dodat, brilantní formální stránkou). (04.04.2024)

Značný vliv švankmajerovsky surreálné animace a motivů (ruce neznámého se dotýkají, záběry "z venku", kdy jdete s kamerou v detailu, pořád blízko postavě a vše se tak nějak míjí v pozadí, v dynamické mizanscéně, nesledujete ani tolik příběh a okolí, ale jste hodně ve vnitřním kruhu, spolu s hrdinou/hrdinkou) a je to už chvíli, co jsem podobnou animaci viděl... hodně z toho ale cáká touha se předvést, stejně jako Kotlár, "ve stylu", nebo alespoň upoutat pozornost tím, že je vše, spíše než originální a obsahové, afektované. Film se snaží vizuálně opíjet, hraje to surreálno, aby vám pak vše v závěru vykecal na talíř, namísto toho, aby vyšperkoval a nechal diváka přemýšlet ve tmě. To je podle mě chyba. Je to jako kdyby Daria dala dohromady zepár solidních nápadů, jak to bude vypadat, ale jádro jede jaksi samo proti sobě a tak má z nejistoty potřebu se všem vysvětlit a ospravedlňovat. Ostatně, je to taková psychosa, trauma, dítě x žena, dítě, co zápasí s vystavením sexualitě, lesbická zpověď - kdo přesně ví a komu na tom sejde? Třeba je ta protichůdnost a rozpolcenost záměr. Mě to ale spíš přišlo mírně nedotažené na úkor toho, že to chce ukázat tu svoji divokost. Daria Kashcheeva udělala solidní záležitost, u které trvalo, než byla někde k sehnání. Ale po všech těch ohlasech nemůžu příliš říct, že je co kritizovat, protože fakt není co a na tuzemské poměry něco podobného jen tak neuvidíte. 8/10 (15.04.2024)

Sebevědomé dílo, které je promyšlené, hravé, mísí několik filmařských technik a dokáže diváka strhnout. Možná si vzpomenete na Švankmajera, Sedmikrásky a další reference, ale bude to fungovat i bez nich. Fascinující dílo. Málokdy uteče půlhodina takhle rychle. Nevím, co by se muselo stát, aby už nebylo jasno o domácím filmu roku. (05.10.2023)

Něco tak vizuálně nápaditého se jen tak nevidí. Režisérka filmu dala vědět, že na filmu pracovala od roku 2019 a nutno uznat, že ty 4 roky práce jdou na těch 20 minutách fakt vidět. Je to velmi koncentrované. Snad jen samotný rok vymýšlela nápady spojené s animací a až později, když se dozvěděla o elektřiny komplexu, tomu dala tematické sevření. Tvůrčí zájem byl tedy zaměřen takto a na výsledku to jde trochu znát. Nemám pocit, že by to o komplexu dost dobře vypovědělo a nepřišlo mi to tak dobře zabaleno jako jiný film (Přes střepy), který jsem viděl v rámci FAMU Four, ale možná to lépe sepne až to uvidím znovu, což rozhodně plánuji a rozhodně to byl z oné čtveřice kraťasů ten vizuálně nejsilnější - V tomto směru je to vlastně tak působivé (takovej gasparo-noéovskej švankmajer), že to můžu v klidu stavět na roveň toho nejlepšího, co jsem dosud v kinematografii viděl. Myslím, že Daria Kashcheeva má před sebou skvělou budoucnost. Hodně štěstí! (07.09.2023)