Otec

The Father je jeden z najlepších mindfuck puzzle diel nie preto, že by všetko do seba perfektne zapadalo alebo nás dostala do kolien záverečná, mimochodom prekvapivá pointa. Ale preto, že tento systém rozprávania je stopercentne zmotivovaný a ide o psychologickú drámu v pravom slova zmysle a nie o hru tvorcov o to, ako čo najviac oklamať diváka. Anthony, obe Olívie, Imogent, Rufus a Mark možno nikdy nehrali lepšie. Trochu ma mrzí, že okrem dvoch ústredných postáv sa menej pozornosti venuje ďalším hercom. Williams je pri tej záverečnej scéne, kedy presne chápe, koho má predstavovať, dokonalá. (14.04.2021)

„Budu se muset odstěhovat, tati. Budu muset opustit Londýn.“ - „Opravdu? Proč?“ - „Mluvili jsme o tom. Pamatuješ si?“ - „Proto se tak zajímáš o tu pečovatelku, která je tady se mnou, že? To je jasné. Krysy opouštějí loď.“ Jenže, co když ta poslední starající se „krysa“ už nemůže dál a chce žít také svůj vlastní život…The Father je náročná podívaná. Nejen emocionálně, ale hlavě divákovou perspektivou. Ten totiž přebírá vnímání hlavního hrdiny, tudíž je velkou část stopáže stejně zmatený jako on, takřka neustále neví, na čem pořádně je, co se mu vlastně zdá, kde začíná a končí realita (a přestože se dá v mnoha otázkách dovtípit, některé přece jen zůstanou nezodpovězené). A tak se není těžké naladit na Anthonyho paranoiu, strach a nejistotu, stejně jako zoufalství jeho dcery Anne, která nechce otce opustit, ale zároveň si uvědomuje, že to takhle dál nejde. A jestliže zpočátku jde ze strany otce o psychické vydírání, ke konci je to už čisté volání o pomoc. Herecký koncert ústřední dvojice, zvláště skvělého Anthonyho. Za mě silné 4*. (04.04.2021)

Líbil se mi scénář i Anthony Hopkins, který vždycky dokázal hrát role odpovídající jeho stáří. Nejdřív je ale dlužno říct, že "Otec" byl v poměrně dobrém stavu (snad až ke konci se zhrošil), fyzicky byl zcela v pořádku (žádná inkontnence nebo problémy s kruhovým svěračem) a demence měla spíš benigní než maligní formu. Takového "Otce" mít doma je pohoda. Sám jsem zažil těžší situaci a znám spoustu lidí, kteří na tom byli nepoměrně hůře a po velmi dlouhou dobu. Scénář Christophera Hamptona a Floriana Zellera (divadelní hra) je ovšem naprosto unikátní. Samozřejmě jej nelze sledovat v podmínkách klinické normativity. Je to jen problém diváka, jak je ochoten a schopen vstoupit do senilního světa. - V recenzích se často vyskytuje údiv "jak to ustát?" Přitom řešení je pouze dvojí: odvést postiženou osobu do sanatoria (běžné řešení, kterému se nevyhnul ani tento film) a věnovat se dále svým zájmům, nebo se omezit a vzít to na sebe. Ujišťuji, že i druhé řešení je alespoň stejně přínosné. Kromě jiného: takto postižení lidé se často rozpovídají, a co se od nich dozvíte, se nedozvíte jinak. K doplnění vzdělání doporučuji knihu: Bernlef J.- Vyhasínání mozku Martina Kleina (2013) (05.04.2023)

Jedním slovem sugestivní. Dvěma sugestivně sugestivní. A to tak, že se to nezaryje pouze pod kůži, ale hluboko do jedné každé z kostí; a to nejen těch morkových. Z empatických důvodů "must see" edukativní snímek, protože šance, že vás to potká (ať již přímo či v rámci rodiny), je nemalá. Každopádně i filmařsky suverénní záležitost. Jakkoli to nezakryje komorní činoherní kořeny, tak mementovský pohled na stařeckou demenci "z druhé strany", je podán ryze filmově, kdy především střih exceluje málokdy vídaným způsobem. Což beze zbytku platí i o kompletním ansámblu; s životním výkonem Hopkinse v čele. Jeden by papírově od "komorní oscarovky o vztahu dcery s dementním otcem na sklonku života" čekal hořkosladký sentimentální film, co hraje na slzopudné struny, a nikoli děsivě intenzivní existenciální horror. (06.04.2022)

Pravý opak toho, co jsem očekával při projekci "oscarovky o muži s demencí". Žádné povinné odškrtávání dojemných či drásavých bodů klasické osnovy, ale nepříjemná, výpravně zcela skromná a přitom dusivě sevřená one man show Anthonyho Hopkinse v bez přehánění nejlepším výkonu kariéry. Přesně obsazené vedlejší role mu dominanci neubírají, naopak mu pomáhají svítit ještě o třídu jasněji. Nejvyšší hodnocení dát nemůžu čistě ze subjektivních důvodů, protože při představě, že mě s vlastním rodičem někdy čeká tohle, mám trochu potíž se vůbec nadechnout. (12.04.2021)