StaryMech

Podobně jako jeho vzor Paradžanov není Machmalbáf ani tak nadaným vypravěčem jako spíš aranžérem obrazů; v těch jeho, byť často neméně malebných, ale vidím méně osobitosti a naléhavosti. Sám režisér přirovnal svůj nezávislý snímek k titulním ručně tkaným kobercům Kaškajů - v protikladu k hollywoodské tvorbě, připomínající po celé zeměkouli rozlezlé peršany tovární výroby. Příměr nepřekvapuje, a zároveň tak trochu budí podezření : Machmalbáf má, řekl bych, k lidovému umělci dost daleko. Třetí hvězdičku dávám za pohled do světa, který pro filmového diváka objevil víc než sedmdesát let před "Gabbe" Cooperův a Schoedsackův dokument o příbuzném kmeni Bachtijárů "Tráva". Alespoň v jednom ohledu íránský snímek předčí svého předchůdce : ve schopnosti představit tento svět v barvách, které jej tak působivě spoluutvářejí.

Skromnější předchůdce americké "Divotvůrkyně" dojímá ne vždy přirozeně, ale dojímá. Jistý kritik trefně připomněl, že hlavním tématem není hluchota titulní hrdinky, ale slepota dospělých.

Muzikál má u mě punc úpadkového žánru a nevidím důvod, proč danou látku upravovat tímto směrem. Reed navíc vyhladil společenskokritické hrany Dickensovy předlohy (i starší Leanovy verze) : jeho chudina žije v blaženě bzučícím úlu. Co je ovšem na filmu dokonalé, je jeho řemeslná úroveň, a to po všech stránkách. Moje oblíbená chvíle : závěrečný duet Fagina a Filuty. Výhrady bych měl k andělskému hlásku titulního hrdiny, málo výrazným melodiím a délce tanečních výstupů.

Černočerná satirická fraška, vzácná ve své důslednosti. Fernandel (který prý film neměl rád) vede zdatnou družinu kolegů a kolegyň včetně trpaslíka (?) převlečeného za opici, studiová zima v horách má až pohádkové kouzlo a na to, až znovu uslyším onen úvodní/závěrečný morytát v Montandově podání, jsem se těšil půl života.

Papírová rozvernost hovorů a hvězdné fasády titulní dvojice (o prostocvicích na kole mezi kapkami deště ani nemluvě) mi na stará kolena nějak nesvědčí; naproti tomu víc než zamlada oceňuji Hallovu kameru - kterou někteří kritici přičetli k slabinám díla. Když už western s Newmanem a Redfordem, raději hezky po jednom : "Hombre" a "Jeremiah Johnson".

Pozoruhodné scény ze života manželského, úsměvné, hořké, tragické, nadějeplné... Vzor pro de Sicu a mnohé další. V žonglujícím klaunovi (na cestě z ulice do žurnálu a zpátky) Vidor ztělesnil lesk a (hlavně) bídu kultury, do níž jeho pradědeček utekl z revolučního Maďarska. Pár vyčtených drbů : V newyorských ulicích se pro zvýšení věrohodnosti natáčelo i skrytými kamerami. Na svoji dobu neslýchaná byla účast tří černošských herců (z toho dvou s promluvou). Ženská polovina hlavní dvojice byla režisérova manželka; mužská - doposud statista - neunesla strmý úspěch, záhy se uchýlila k láhvi a v pětatřiceti se (chtě? nechtě?) utopila v řece Hudson.

Nevyčítal bych "Mostu" (z něhož jsem viděl jen dva díly), že je nekorektní, ani že je osvětářský. (Je obojí, stejně jako se střídavě trefuje do černého a trapně selhává.) Korektní nekorektní, občas prostě JE čemu se v dialozích zasmát; osvětářský neosvětářský, cikán Franta mě jako JEDINÝ ze štamgastů Severky přesvědčuje i dojímá. Problém seriálu - i celého takzvaného filmového umění v současných Čechách, a nakonec nejen v nich - vidím spíš v tom, že se nám nedostává tvůrců, kteří by sobecky hověli svým vnitřním nutkáním, posedlostem, vizím; většina těch dnešních chce jen bavit (nebo provokovat, což může být totéž), zkouší, co zabere, naskakuje na všelijaké kolemjdoucí vlny (často vzedmuté na cizí hroudě)... Asi bych zas s chutí začal chodit do kina, kdyby u nás rozhněvané filmy točili opravdu rozhněvaní, s básnivými přicházeli nějací žíznivci azuru, s rozjímavými skuteční hloubavci, s romantickými nepolepšitelní romantici, s vyzývavými na rizika nehledící anarchisté... Zjevně bych toho chtěl moc.

"Ze všeho nejzrádnější je hloupost - a žádná revoluce s ní neskoncuje." Ve Scolově historické veselohře mravů, idejí a citů Restif de la Bretonne (dvaasedmdesátiletý J.-L.Barrault v jedné ze svých posledních rolí) představuje most mezi skromným hlasem lidu Thomasem Painem a obřadně modrokrevným Casanovou; režisér jako by nám v něm připomínal to nejlepší z ducha staré dobré Evropy.

Kritici se nad "Žhavými výstřely 2" hrubě neshodli, podle mě jde o plnohodnotný vzorek ptákovin z dílny Abrahams & Zuckeři : nadprůměrná legrace v linii vedoucí od němých hollywoodských grotesek přes veselohry velkých židovských přistěhovalců typu Lubitsche a Wildera. Že úroveň šprýmů kolísá, je při jejich množství asi nevyhnutelné.

Jak dokazuje řada příkladů, platí, že : 1) dobrý film se nemusí nutně opírat o příběh a 2) dobrý film se vlastně vždy opírá o příběh, jen to nemusí dávat nahlas najevo. Erdemova křížová cesta jednoho čistého blouda/divotvůrce/obětního beránka osamělým davem stejnorodých, sebestředných a našistických bližních je jako jinotaj snad až příliš přímočará a kromě toho je neúměrně dlouhá a citově přepjatá. Ten, kdo ocení bohaté tkanivo obrazů, zvuků a tónů, si ale na té cestě může přijít na své.