StaryMech

Po zhlédnutí posledního dílu (do něhož nakonec s poutí kriminalistky za pachatelem pronikl i absurdní humor) už jen douška: motiv popravy nemluvněte na cirkulárce by v tuzemsku zvládl možná někdo Schulhoffovy ráže; tvůrci "Vodníka" si na samém začátku ukrojili krajíc nad své síly.

Doufal jsem, že druhý díl rozvine zajímavé téma a co do formy vystřízliví. Nestalo se : vyšetřování případu ani cokoli jiného se moc nepohnulo, zato manýrismy kamery opět nebraly konce. Místo abych s gustem luštil detektivní záhadu, byl jsem nucen si co chvíli říkat s MARHOULem :"Tomuto záběru nerozumím."

Film na začátku po vzoru Morettiho "Synova pokoje" žene děj na melodramatickou hranu a postupně se zklidňuje a prosvětluje, aby skončil div ne jako romantická komedie. Ač dotyčný - jako herec a ještě víc jako režisér - patří k mým oblíbencům, protiví se mi, jak "Klidný chaos" sobělibému hlavnímu představiteli a spoluscénáristovi pochlebuje. Kdyby režisér vystřihl celý motiv záchrany tonoucí, návaznou erotickou scénu a vstupy děvčete s bernardýnem, tím jediným, co by utrpělo, by byl sexappeal Pietra/Nanniho. Se "Synovým pokojem" sdílí "Klidný chaos" rovněž sadu švarných melodií a tváří (= takřečený francouzský příznak). Třeba dodat, že i v tomto ohledu je Moretti šikovnější než Grimaldi.

"Ciambra" obsahem i formou navazuje na režisérovu předchozí črtu z titulního Středomoří : skromné, ale výrazně nadprůměrné dílko v tradici neorealismu, s přesvědčivou kresbou prostředí i postav a skvělým hlavním představitelem; jen ty záškuby ruční kamery, zabírající takřka na dotek, mě spíš rozptylovaly.

Tenhle špatný film je řečeno cizími slovy nejhorší tam, kde předstírá zájem o bližní postižené autismem.

Italský režisér natočil v Litvě nechtěně groteskní příběh o sibiřských kriminálnících v Moldávii, s duchaprostými dialogy v jakoby ruské angličtině, hudebním podkresem z klezmeru, Chopina a Davida Bowieho a s americkou hvězdou v roli patriarchy, vysídleného spíš než ze Sibiře odněkud ze vzdálenějšího vesmíru.

Že se tvůrci vypořádávají s mexickým chlapstvím, je jasné - ale co dál? Varují před temnými propastmi pohlaví v nás, nebo je jen konstatují? Máme se s některou z jejich postav ztotožnit? Babo raď. A otázky nekončí, například: Bylo opravdu třeba si vypůjčit Źulawského patvora, a ještě ho nastavit meteoritem? Atmosféra má ovšem svůj půvab, místy až básnivý.

Jistý kritik se o "Jsem Kuba" vyjádřil jako o neutuchající filmové extázi, snové fantasmagorii filmové techniky, přestrojené za politickou propagandu. Kalatozov s Urusevským vskutku vybrousili pár čítankových vyprávěnek o tom, jak Kuba po věkovitých útrapách došla štěstí, do podoby až marnotratně oslnivého drahokamu. Jako takový by si snímek zasloužil nejméně čtyři hvězdičky; já měl po dvou hodinách pocit, že zírám do slunce - s Velkým bratrem za zády.

V kříženci zároveň satirického i zamilovaného filmu o filmu - vlastně o několika filmech - a melodramatu to druhé sice psychologicky ani dramaturgicky příliš nepřesvědčuje, ale výsledný tvar zaslouží uznání - když ne pro nic jiného, tak proto, že je přehlídkou svěžích filmařských nápadů. Zhlédnuto s příjemnou novodobou hudbou, která se občas drala do popředí.

Kdyby režisér tu a tam, třeba v maďarské epizodě, netlačil na pilu, byly by jeho dějiny putování Romů po zemi + chvalozpěv na život s hudbou mistrovským kouskem.