StaryMech

Na "Dubnový sníh" jsem se po zhlédnutí režisérových starších "Vánoc v srpnu" těšil ; jeho úhledná sterilita mě zcela míjela. V první půlce film nenabízí o mnoho víc než zdrženlivý popis zevnějšku dvou mladých lidí, které svedla dohromady tragická nehoda jejich partnerů, a odhalení jistého tajemství. V druhé pak nastoupí plytké dialogy na ose pozvolného sbližování dvojice, k brnkání na klavír přibudou ostýchavé smyčce a posléze brnkání na kytaru, zmnoží se úsměvy, dojde i na polibky, cudně odhalenou pleť a symbolický titulní sníh. Konec neurazí, nenadchne. Mám rád pomalé lyrické snímky, zvlášť oplývají-li melancholií. Tady však sebezalíbený sladkobol předstírá umění, divákovi se odpírá nejen dramatický spád , ale i možnost nahlédnout pod zmíněnou pleť postav, jejichž fotogenické tváře nikdy nezrůzní scénářem předepsaný žal... Výsledný dojem : chudokrevná citová pornografie, natočená - stěží záměrně - tak trochu jako parodie sebe samé. (Z komentářů, které jsem přečetl, doporučuji MATTYho.)

Po neslavném flirtu s uměleckým kinem a Vikingy "Barbar" zamířil Refn v jejich stopách do Nového světa, aby do něj udělal díru s "Jízdou nadoraz". Zvoliv téma zasahující citlivé místo v americkém srdci, totiž téma zástupného otce, alergického na bezpráví (model "Shane"), a zároveň jist, že nová generace amerických srdcí uvítá nášup násilí, s jakým by se jezdec z neznáma stěží ztotožnil, nechal se naplno unést svou slabostí pro styl (na úkor obsahu) a postupy přešlechtěné kolegy v Itálii a Hongkongu a nabídl divákům ultracool kupu konin, krvavých čvachtanic, profilů antihrdiny pod svatozáří světel velkoměsta a zpomalených záběrů děcka odnášeného do postýlky. Nejeden kritik došel blaha, vedl řeč o díle mistrovském.

Některé snímky vzešlé v Hollywoodu z ovzduší šedesátých let se časem ukázaly divácky dosti trvanlivými - Nicholsův "Absolvent" myslím pobaví dnes stejně jako před půl stoletím, navzdory svým slabinám. Živá a nápaditá forma (v první řadě práce kameramana, kterému prý režisér dal volnou ruku, a k ději přimknuté písničky) i výkon hlavního představitele poněkud přečnívají příběh, v nevyhnutelném srovnání s Ashbyho o čtyři roky mladším "Haroldem a Maude" výrazně středoproudý. Veselohra tu utlačuje satiru a Nichols příliš snadno pouští ze zřetele skutečnou - tragickou - hrdinku, paní Robinsonovou. Jako kompromis vnímám proměny ve tváři Elaine v předposledním záběru, výmluvně podkreslené Simonovými "Zvuky ticha". Scénárista Buck Henry v úloze recepčního, v drobných rolích Richard Dreyfuss a Elaine May.

Bavorský western pro děti, zajímavější jako počin než jako umělecké dílo. Historka o hodném německém šípbojovi (v podání režisérova bratra), osiřelém lakotském chlapci (rodák z Dachau působí díky svému zjevně turkotatarskému původu dost přesvědčivě) a zlém rančerovi ničím nepřekvapí a místy vzbuzuje otázky týkající se logiky vyprávění, na druhou stranu Bohm - jinak bývalý právník, spoluzakladatel věhlasné distribuční a produkční společnosti Filmverlag der Autoren a jeden z oblíbených herců velkého Rainera Wernera - líčí v duchu sympaticky matného, klidného realismu s důrazem na všední detail. Na snímku se podíleli i další fassbinderovci : kameraman Michael Ballhaus a autor hudby Peer Raben.

Můj dojem : co mohlo dopadnout jako podřadná sentimentální komedie násilně sezdaná s kriminálním dramatem a - jak jinak - sycená ideologií, Chejfic pozvedl na úroveň docela zábavného a napínavého kina. Svěží dialogy, dobrá výprava i kamera - a návdavkem vývozní fešák Lenfilmu (ve čtyřiadvaceti prý Aljoša Batalov namaloval portrét matčiny přítelkyně Anny Achmatovové, v šestaosmdesáti veřejně podpořil Putinovu politiku na Ukrajině) a sada libých písniček.

Di Venanzovy (a De Santisovy) nálety na neapolská sídliště spolu se strašidelnou hudbou právníka a jazzmana Piera Piccioniho pod úvodními titulky dokonale ilustrují dokonalý název tohoto společenskokritického/politického dramatu, dodnes strhujícího, v Českém ráji (rozumí se takřečených developerů) bohužel aktuálnějšího než v době svého vzniku. Výstavní kousek angažovaného umění. Trochu v něm postrádám city, i když chápu, že v nerovné šachové partii mezi politikou a mravností pro ně není místo.

Kdesi jsem si přečetl, že každý japonský filmař dříve či později dospěje k pokloně Ozuovi. Tak i Kijoši Kurosawa dal v "Tokijské sonátě" projednou přednost všednosti a prostotě před postmoderním strašením, alespoň v první polovině. Pak ale, jakoby sám znuděn tím, do čeho se pustil, povolal boha ze stroje a zvrátil poklidnou studii rodiny v akční alegorii ; poslední slovo má hollywoodská atrapa katarze, většinou kritiků pochválená. Naučení, jak jsem si je přebral já : je dobré mít v rodině aspoň jednoho neztroskotance.

Naturalismus s nadhledem ? Škodolibá parodie ? Úvod "Robina a Mariany" nemá daleko k montypythonovským předělávkám dějin. To, co následuje, je blíž kostýmnímu dobrodružství, pravda bohatšímu o kapky tesknoty a lesterovské ironie, ale vcelku plochému a vleklému. Akční scény přes účast jindy spolehlivého Williama Hobbse působí odbytě ; dialogy kypí ctižádostí, leč nejiskří (Goldman jako by ob tu chvíli sáhl pod stůl a vylovil nějakou promluvu zahozenou tam při práci na "Lvu v zimě") - dobří herci si zasloužili lepší materiál. Teprve v závěru mně - už rozmrzelému čekáním na zdánlivě nevyhnutelný happyend - bylo dáno nahlédnout, kam se režisér celou dobu ubíral : k vzácnému poměření bezvýhradné, obětavé ženské lásky, moudře přízemní, a pošetilé ctižádosti mužů, někdy dějinotvorné . Baudelairy přitahují oblaka, třebaže je živí polévka z plotny jejich družek... - a síla, která káže jablkům shnít, nakonec smázne ty i ony. Řadě kritiků se konec nelíbil (a vyložili si ho jinak), mě smířil i s tím nejslabším z toho, co předcházelo.

V groteskních zlomcích, bonbónově jedovatých barvách (FLIPPER film výstižně přirovnává k výbuchu v prodejně Barvy-laky) a popových písničkách vyprávěný srdceryvný příběh má stejně blízko k "Amélii z Montmartru" jako ke křesťanské legendě - kritici si představovali třeba Douglase Sirka po požití LSD nebo Roberta Bressona spojivšího síly s nějakým japonským chráněncem Andyho Warhola. V mnohém ohledu přitažlivé a vděčné dílo šikovně slévá výstřednost a kýč s humanistickým soucitem a patosem. Nejvýraznější z jeho slabin je podle mě donekonečna protahovaný závěr.

Marně jsem se snažil přijít na to, co některé kritiky tak pobavilo na tomto béčkovém vědeckofantastickém strašounu, nezávazně slátaném z leckde popůjčovaných nápadů a zhusta erotických symbolů (od vesmírné velepochvy a veleúdu ke krasavici povstavší z chvístající krve). Stopy humoru - kupříkladu jméno jedné z hlavních postav Hans Fallada, pokud vím recenzenty nepovšimnuté - ve mně vzbuzovaly spíš rozpaky a účinněji než to, co jsem viděl, mě strašila třeskutá hudba (neuhodl bych, že Manciniho) a častý jek. Většinou mužský, v souladu s podtextem díla.