StaryMech

Řídký děj příběhu na hoffmannovský námět režisér - principál nastavil absurdně-uličnickým humorem a výpravou : pod mračny z lepenky ne méně než čtyřicet panen honí Lancelota naší doby, dívka předstírá loutku, která má předstírat dívku, tatínkovi před našima očima naráz zbělejí vlasy a drožkářovo dvojspřeží tvoří čtyři tvoři.... Zábava nad průměrem.

Starý mistr se znovu ohlédl za ztraceným časem, tentokrát ne podle Prousta, ale ve znamení Schnitzlera a Eurovize. Kamera proplouvá Vídní a Paříží krásné epochy podle scénáře napsaného prý ve francouzštině, přeloženého do němčiny a natočeného v angličtině, zdání klamou jedno za druhým, americká hvězda odehrává klišé umělce ve světě měšťáků, pod zdobným povrchem není o mnoho víc než lyrizovaná životopisná konfekce. Ken Russell sedmdesátých let, ač menší režisér než Ruiz, by téma asi nezpracoval hůř. Víc než celý film se mi líbila píseň "Persephone" Jorgeho Arriagady, doprovázející úvodní i závěrečné titulky. Klausův syn Nikolai Kinski v roli Schieleho.

Gangsterka s dějem nahrubo řezaným podle amerických i domácích vzorů. Navzdory tomu i neúčasti kameramana Doylea je v ní už skoro celý Wong Kar-wai, zpod svižné akce, nenáročného humoru a líbivých písniček prosvítá později zbytnělá melancholie. Překlad původního názvu : "Carmen z Mongkoku".

Jak oba režisérovy polské filmy, tak jiné mnou doposud zhlédnuté snímky na totéž téma (k Meirellesově "Slepotě" jsem po letmé návštěvě recenzí nesebral odvahu) se mi líbily víc než "Představ si", vzdálená mollová ozvěna "Vyhoďme ho z kola ven". Řekl bych, že Jakimowski upadá do manýrismů a rozehrává cingrlátka tiché, lehkonohé výstřednosti na úkor vlastní hmoty příběhu i jeho postav, že volba Lisabonu zavání laciností (nebo europrojektem) a zjevení lodi - to už zdálky - kýčem. Ještě že nás v posledním záběru tramvaj odveze pryč ! Významnou roli hraje ve filmu - jak jinak - zvuk. Ani zde se nemohu zbavit pochyb : nápad zesílit vybrané sluchové vjemy a současně potlačit jiné jednou přispívá k přesvědčivosti díla, podruhé ji podrývá.

Z celého honu na vymyšleného nacistického pohlavára - strůjce táborů smrti lze uvěřit leda několikavteřinovým dokumentárním záběrům. Režisér a jeho kameraman, právem velebený Russell Metty, však pro diváka uspořádali takový hodokvas šerosvitných sestav a Orsonových bělm, že snímek poutá i na hranici (patrně nechtěné) sebeparodie. Třeba když zloduch "podvědomě" čmárá na papír hákový kříž.... Wellesův portrét nacisty jako ztělesněného zla bych rozhodně neoznačil za jeden z nejrealističtějších a nejmrazivějších v dějinách filmu, jak to učinil jeden odborník ; v komiksu, jako je "Cizinec", ale působí docela ústrojně.

Ejzenštejn prý na adresu "Štěstí" prohlásil : "Dnes jsem viděl bolševika se smát." Já se, zvlášť v první třetině, střídavě smál a zíral v němém okouzlení. Medvědkinova politická satira čerpá z folklóru, Bible, podnětů umělecké avantgardy začátku století (ne náhodou některé okamžiky připomenou Buňuela) i amerických grotesek - vnucuje se srovnání se snímky Chaplinovými a Keatonovými, co do filmařské nápaditosti ovšem výrazně slabšími. Ruský svéráz nepodstrojuje vkusu obecenstva, jak bylo a je zvykem za Velkou louží, a žánrem se nechá omezovat asi jako ona kobylka kurníkem, do něhož ji naši hledači štěstí zavřeli. Film dnes můžeme vidět nejspíš díky Chrisi Markerovi - ten se v sedmdesátých letech zasloužil o jeho výlov z vod zapomnění, kam jej uvrhla dobová cenzura.

Kdyby termín neměl historicky vymezený význam, nazval bych Ťia Čang-kchea (vedle řady dalších) poetickým realistou. Režisér prošel vývojem od sveřepého kina-pravdy k vybroušené osobní estetice, přičemž zůstal věrný svému pohledu na svět a uměleckému záměru - na osudech jedinců kriticky sledovat proměny ve své vlasti, postkomunistické Číně. Už to není málo v časech, kdy se mnozí tvůrci vzdávají své osobní pečeti ve prospěch nakrmení davu. V "Doteku hříchu", svém doposud nejrozhněvanějším díle, režisér přetavil skutečné "epické" události v subjektivní lyrickou výpověď. Umění, které si může dovolit přenechat iluzi objektivity vědě a žurnalismu, se kdysi nechalo slyšet ústy Jeana Cocteaua : "Jsem lež, která říká vždy pravdu." Tvůrčí osobitost spjatou s celistvostí a poctivostí nepotkáváme každý den. Má-li dílo navíc humanistický obsah a krásnou formu, měli bychom mu prominout nevyhnutelné slabiny a nechat se unést tím, čím nás i svého autora přesahuje.

V dobách, kdy před mýma očima na plátně poprvé vybuchovaly a přelévaly se barvy pozdního Kurosawy, jsem neměl o Kinugasově "Bráně pekel" ponětí. Když jsem se s ní mnohem později seznámil, nemohl jsem se těch barviček - tu v orientálně ukázněném sledu, tam nespoutaně rozevlátých - nabažit, takže jsem hned nedocenil, co je pod nimi. Film začíná jako výpravná freska z japonských dějin, záhy se však změní v sevřenou komorní baladu o střetu srdce a řádu. Tvůrci přitom "romantický" motiv nahlížejí z druhé strany, než z níž k nám promlouvala milovaná četba, mnohou praktickou životní lekci nepočítaje. Coby průměrný, to jest pošetile sebestředný, romantismem nakažený a nic než vlastním rozumem zcenzurované obrazy skutečnosti nechápající Středoevropan mám blíž k rocku než k Dufayovi, k Picassovi než k Rubljovovi, k Janu Hančovi než k Janu z Husi... Přesto ve mně s věkem sílí přesvědčení, že ti, kdo se svého času v Evropě jako vlajkou oháněli nejdřív vlastním rozumem a posléze vlastním vzedmutým citem, nám potomkům moc dobrou službu neprokázali. Boha jsme nejdřív připodobnili sobě samým, pak vygumovali - a nakonec nahradili Velkým bratrem. Poslední dobou je nám osiřelým zase smutno ; ještě že máme peníze, mobily a jorkšíry !

Vývojový film. Pikareskní dobrodružství. Komedie o strastech náctiletých v Japonsku (být dítětem nebo rodičem tam je očividně ještě větší hrůza než v Americe). Novorenesanční / novoromantická obhajoba zdravě smyslné lásky a ideálů + obžaloba zotročení jedince společenstvím. Satira na globalizovaný svět, s prvky antiutopie. Pohádka o zakletích a vysvobozováních. A v hlubší vrstvě - možná - chmurné pojednání o podmíněnosti prostředím, o nesvobodě, zrušitelné leda smrtí.... Sion Sono prchá před všedností s děsem, jaký zachvacuje v pověstech upíra tváří v tvář krucifixu anebo v protiměšťácké literatuře (a skutečnosti ?) měšťáka vydaného napospas nadpřirozenu. V "Pod vlivem lásky" se navíc nemůže nasytit vlastních nápadů - zmnožuje a recykluje vypravěče, dialogy, monology, křik, pláč, násilí, krev, erekce, hry a zdání, dějové zvraty, střihy, už použité záběry, symboly, citáty, hudební kulisy... Není pak divu, že se dílo protáhlo na čtyři hodiny. Soudný sestřih řekněme na polovinu by podle mě vykázal do koše mnoho nudného a chromého, a tak zhustil, co je na filmu zábavné.

"Špioni" nabízejí spíš obdivuhodnou filmařinu než strhující příběh, postavy, myšlenky... Režiséra totiž senzační děj (inspirovaný sice skutečnou událostí, ale bytující - slovy kritika - někde mezi čistým škvárem a čistým expresionismem), psychologie a vývoj postav zajímají stejně málo jako společenská kritika (jeho vztah k všudypřítomným zázrakům techniky má blíž k fetišismu než ke kritickému nadhledu). Vše je podřízeno akci v zorném poli s Langem v úloze neviditelného impresária. Představuji si ho, jak řídí své divadlo světa se zaujetím a mistrovstvím rovným tomu, s jakým bankéř-zločinec Haghi (postavu s rysy Lenina, podle některých i Trockého, ztělesnil první manžel režisérovy ženy a scénáristky They von Harbou) ovládá svoji vyzvědačskou síť. (Lang prý v záběrech rukou často používal ty své. Možná jsou to ony, které v prvním záběru "Špionů" otevírají sejf, vlastně dveře do světa uměleckého díla ?) Během poslední půlhodiny se divák ocitá postupně ve vlaku, v tunelu, v bance a v divadle, a přitom ani na okamžik neopustí území špičkové akční zábavy. Zde se zametá cesta velkému Alfredovi. A nejen jemu : agent 007 má u Langa číslo 326.