Exkvizitor

Mých pět hvězdiček je za celkový dojem ze zde uplatněné fantastické a do jisté míry stále revoluční filmové řeči, nikoliv za obsah, který je oficiální verzí událostí z února až března 1917 a je proto pochopitelně silně přikrášlen ve prospěch bolševiků. Můj dojem byl dále umocněn i díky tomu, že jsem viděl částečně ozvučenou verzi se skvělým Šostakovičovým hudebním doprovodem. Tento film považuji za vrchol Ejznštejnovy tvorby, která pak již šla (i z důvodů nastávající dusné politické atmosféry) nezadržitelně dolů.

Tak především nechápu, jak tohle dílko mohlo dostat Oscara za speciální efekty. Jak proboha musely vypadat ty filmy co onoho Oscara nedostaly? - Ale k věci. Desatero přikázání není tak špatný film, jaký jsem očekával po smysl nedávajícím proslovu Cecila B. Milla, který se vyskytuje v úvodu. Ale rozhodně to ani není film nijak zvlášť dobrý. Spíš průměrný každým coulem - od námětu (tisíckrát již omletého), přes naprosto konvenční scénář, až po nevýrazné herectví všech zúčasněných. A do toho ta šílená rozvleklost! Nevím, já na tyhle magafilmy nejsem. Na druhou stranu, snímky jako Scottův Gladiátor dokazují, že i tenhle žánr jde pojmout velmi nápaditě. Což ale bohužel není případ Desatera přikázání.

Absolutní nádhera! Úžasná pocta Fellinimu a filmu vůbec, nadprůměrná porce dobrých hlášek a skvěle napsané postavy. A ač tohle není můj neoblíbenější Woody, je zde zcela určitě na vrcholu svých tvůrčích sil. Jenom mi nějak unikla ta Sharon Stoneová.

"Právě jsi se stal obětí jedné z nejobvyklejších chyb v dějinách. Nejznámější je: 'Nikdy se nezapleť do války v Asii.' Ale jen o něco málo známější je tahleta: 'Nikdy nebojuj se Siciliány, když je smrt blízko.'" - Tak to je jen jedna z mnoha skvělých hlášek této pohádkové komedie, která nepochybně inspirovala pozdějšího animovaného Shreka. Jediné co mi nesedlo je, že ne celém filmu je bohužel poznat jeho rozpočet pohybující se zřejmě kolem cifry dvaceti dolarů.

Tak něco takového jsem opravdu nečekal - Wenders mě vždycky překvapí. Například se mi na mysl dere otázka: Jak mohl celý film vzniknout ve francouzsko-německé koprodukci, když se celý odehrává v USA? To ale není tak podstatné. Co však podstatné je, je fakt, že se jedná o silné drama s poněkud mysteriózními prvky, po jehož skončení si možná budete klást víc otázek než na začátku, kde se z pouště vynoří neznámý mlčenlivý muž se ztrátou paměti, který nám jen velmi pozvolna objasňuje své tajemství. Zkrátka: krásný, byť místy poněkud zdlouhavý film se skvělou atmosférou! A hudba připomínající Jarmuschova Dead Mana vám bude znít v uších ještě dlouho po závěrečných titulcích.

Na tomto filmu je vskutku nádherně vidět antikomunistická hysterie 50. let, kdy se kdekdo domníval, že třetí světová válka je na spadnutí a brzy dojde k finálnímu zúčtování mezi Východem a Západem. Film překvapuje hlavně dodnes svěžím scénářem se zajímavým způsobem vyprávění - vadou na kráse je možná až ale přílišná překotnost děje (film má zbytečně krátkou stopáž). Pozoruhodné je, že v této první filmové verzi z roku 1956 je ještě relativní happy end. Ve verzi ze 70. let už nikoliv. To taky vypovídá o lecčems.

Čínská ruleta je společenská hra při které si lidé kladou nepříjemné otázky. Tuto hru si zahraje i společnost, která se sejde na jakémsi venkovském statku - manželé Christovi, jejich milenka a milenec, správkyně statku paní Kastová a její podivínský syn Gabriel. Tyto lidi sem nezavála náhoda, ale postižená holčička, dcerka Christových Angela, aby se prolhaným dospělým pomstila. Rozehraje se tak absurdní drama plné vzájemných vášní a nenávistí, které se pozvolna blíží k tragickému finále. Čínská ruleta je jedním z méně známých, ale přesto vrcholných Fassbinderových filmů, který by neměl ujít žádnému jeho fanouškovi.

Ta Norwidova báseň zní (v mém velmi amatérském překladu :o) asi takto: "Častokrát jsi jako pochodeň planoucí / jež spaluje hadry, které se kolem tebe k zemi snáší. / Nevíš zda plameny svobodu přinesou, či smrt / která stráví vše o co máš dbát. / Zůstane-li jen popel a chaos a bouře / budu ztracen. / Možná popel ale si udrží lesk démantu / té Jitřenky věčného triumfu." - A tak zní vlastně otázka, kterou si klade hlavní hrdina tohoto filmu: bude popel, jenž zbude po činu, který má vykonat (vražda komunistického funcionáře) zářit jako démant? A je přednější osobní štěstí, nebo obětování se "vyšší ideji"?

Už je mi jasné, kde brali inspiraci autoři Americké krásy. Podoba s Ikiru je víc než zřejmá: i tady se hned na počátku filmu dozvídáme, že hlavní hrdina nejpozději za rok zemře a i zde je nám řečeno, že je už stejně posledních 25 let mrtvý. To, co změní hrdinův život ovšem v případě Ikiru není láska, ale zpráva o rakovině žaludku. Tento film vskutku nutí k zamyšlení. Co bych dělal já, kdybych zjistil, že mi zbývá rok života? Nemám nejmenší tušení. Ale určitě bych si vzpomněl na aforismus Marka Twaina, na který si ostatně možná vzpomněl i hrdina tohoto snímku: Žijte tak, aby, až umřete, plakal i majitel pohřebního ústavu.

Hlavní problém tohoto filmu spočívá v tom, že sestává ze skvělých epizod, ale tyto epizody příliš nedrží pohromadě. Nicméně, jedná se o klasiku - a navíc: všichni herci jsou perfektní. Ale Butch Cassidy a Sundance Kid to není.