Arbiter

Šel jsem si do kina oddechnout. Nesplněno. Borgli to tak chtěl. ___ Paul je člověk nudný, malý, protivný, vystrašený, neasertivní - kompiluje vše politováníhodné, šedivé a děsivé nezapamatovatelné. ___ Paul je pasivní vor, který vůbec nechápe, kam ho proud unáší. ___ Paul je děsivý představou, že jsem Paul. ___ Paul je oběť. ___ Celé je to děsivé. Posledních 20 minut, kdy ho sežere i kapitalismus, jsem nepotřeboval, ale ok.

Love Actually, horror version. ___ Je zajímavý, jak si tvůrci v případě většiny rom-coms vystačí s premisou, že spolu lidi neumí mluvit (Přátelům to vystačilo na 10 sérií). The Little Death ale peci jen z běžné produkce.. vystupuje.. překvapivě... nepříjemně.. hodně. Jakože v dobrym.

Šepot srdce je terapeutické objetí. Kondó a Mijazaki oslavují imaginaci a sílu tvůrčího ducha ve světě bez  pohádkových kouzel. Ale především léčí duši. __ Radoval jsem se a dojímal s každou scénou, kde se v životě hlavní hrdinky utvářely základy jejího pojímání světa, smyslu mezilidské blízkosti, vlastní hodnoty, schopnosti přijmout radost, ale i bolest... Všechny ty náročné okamžiky jejího života se děly tak nějak správně... bez nesnesitelné bolesti a nenávratných chyb. Ona i my diváci jsme byli ušetřeni velkých nespravedlností, šrámů a zloby, ale zároveň i toxicky naivní pozitivity. Šepot srdce říká miluj, ale neztrať se v tom druhém. Respektuj, ale ne za cenu sebe. Bojuj za sebe, ale ne na úkor druhých. A věř, proboha, věř v sebe a v lidi a v lásku a utvářej takový svět i pro ostatní. Vztah Šizuku a jejích klidných a chápavých rodičů, vztah z blízkými i známými... její schopnost se ctí s citem ustát první (z její strany neopětované) vyznání lásky, její schopnost být si s nejlepší kamarádkou oporou, její cesta k hledání sebe sama a k pochopení, jak s láskou naložit... Byl jsem fakt dojatý. Šepot srdce je pro mě jedním z nejlepších snímků studia Ghibli - a to ho vidím jako jeden z posledních zatím neviděných. Hrozně bych chtěl, abychom tak banálně dobře a mírně a přesto vášnivě dokázali žít své životy.

Když ten snímek někdo propašuje na rektorát UK, tak by takhle nějak mohla dopadnout vila Milada.

Slepičí kibuc zpracovává a redefinuje PTSD základy své kolektivní identity. Bylo to místy trochu pitomé a vyvolalo to ve mně nutkavou chuť na KFC kyblík classic se dvěma barbecue omáčkami navíc, což je samo o sobě dost matoucí, ale jako jednohubka je to celkem milé.

Lobotomie a bicáky.

Smál jsem se moc, smutnil trochu a radoval z imaginace neustále. Wonka s Timothéem putují do mé sbírky vánočních stálic.

Moc nerozumím tomu, jak se z pokřivené jedničky mohlo vyklubat o tolik řádů lepší pokračování.

Měj se, Mijazaki! Budeš chybět. ___ Odcházení jde jen stěží zvládnout se ctí. Člověk s časem příliš často hořkne a stále více brblá. Zapouzdří se a okolní svět se proto stává cizím. Říkáme si, že nám se to určitě nestane, ale komu to vyjde..? Myslím, že Chlapec a volavka je především právě o snaze smířit se sám se sebou a s neodvratným během času. Jde o Mijazakiho osobní ohlédnutí – nikoliv však sebestředné (!) – za hořkou i sladkou nevyhnutelností generační obměny, s láskou i kritikou k tomu starému, s úctou k tomu, co přichází. Ať už jde o Mijazakiho osobní život nebo o běh dějin v širším slova smyslu. ___ Stáří má tendenci budovat pomníky. Chce předávat dalším generacím své životní obdivuhodné dílo. Chce mladším určit cestu, učinit z nich pokračovatele svého odcházejícího světa. Ten si ale nastávající generace zkrátka dobrovolně nevybraly, drtíme je tlakem očekávání. A když své tvorbě někdo zasvětí svůj celý život, je na sklonku náročné přijmout, že nová generace o takové dědictví ne vždy stojí a ne vždy v jeho odkazu bude konat. Že bytostně potřebují zkusit najít svou vlastní cestu. A že oni sami se potřebují vyrovnat s odcházením svých blízkých, rodičů a prarodičů, které může působit jako zrada, jako nespravedlnost. ___ Od vydání Můj soused Totoro uplynulo k uvedení Chlapce a volavky 35 let. A přesto, opojná lehkost, hravost a nezkaženost Totora lze v krátkých okamžicích koutkem oka zahlédnout i v posledním snímku mého nejmilejšího režiséra. A to přestože je Chlapec a volavka pomalé meditační dílo prostoupené náročně dešifrovatelnými podobenstvími. Je možná příliš dlouhé, možná otevírající příliš mnoho nedovysvětlených témat. Přestože je tíživé a nenabízí pro spoustu obrazů vysvětlení, přestože v něm převažuje smutek a sporadický smích nabízí jen chvilkovou úlevu, tak i zde odkaz Totora v Mijazakiho nátuře zůstal přítomný, byť prim tentokrát hraje spíše potřebnost smíření. Vážím si toho, že se Mijazaki nezpronevěřil sám sobě a jeho dílo i po tolika letech promlouvá skrze postavy, které nejsou ani zlé ani dobré, že promlouvá skrze děje, které připouští lehkovážnou radost a naději ve světě kam patří i smrt a bolest. Že vždy a všem náleží možnost odpuštění. Že respekt k různosti a snaha nelámat nad ostatními hůl zůstává nezpochybnitelnou premisou po celou jeho tvorbu. ___ Mimochodem, tuším, že pustit si Chlapce a volavku na LSD, by mohl být dost zásadní zážitek. A ta animace je opravdu úchvatná.

Jednohubka malé formy. Kdyby to nebyl Fincher, asi to kolem mě prošumí. Takhle to prošumělo mnou. Dva dny od zhlédnutí mi v hlavě zůstal jen soundtrack, obraz vymakanýho Fassbergerova těla a definice Mcdonald's jako místa, kde za dolar dostanete ok množství proteinu.