Arbiter

Uvěřitelná trapnost prefabrikovanýho egotripu, bráško.

Laurel & Hardy gone wild.

To má bejt normálně v prajmtajmu.

Au.

No. Moje verze je lepší. 3.5*. Z toho jedna za Snow Ball.

Sebedojímavé FOMO. Hekticky prýští nápady. Smál jsem se často. Dramatická linka ale byla jalová, rozpadla se. Respektive to do sebe nezapadlo. Ambice zůstaly za výsledkem. Jako komedie dobrý. Když na to koukám velkoryse jako na Červenýho trpaslíka.

Wednesday Potter. Nvm. 2.5*

Radost! Až na konec. Ten bych udělal trochu jinak: Joyce a Jim najdou Willa. Ten je ale z příliš dlouhého pobytu v pro člověka toxickém prostředí, kvůli larvám v žaludku a kvůli tíze nepředstavitelného traumatu do konce svého krátkého života upoután na dýchací přístroje a dialýzu. Do smrti nepromluví. A nemrká, takže si musí potírat věčně otevřené oči mastičkou a spí jen pod silnou medikací. Že nikdy nezavře oči, ani na mrknutí oka, ale nepomáhá, protože hororové sny má i za bdělého stavu. Joyce si proto vezme život.  Jim se pomalu uchlastá, protože se k nezpracovanému traumatu ze smrti dcery přidá výčitka, že nezachránil vlastně ani Willa a to přestože proto obětoval život Eleven. Pečlivě si vyhodnotil, že má na rukou krev tří dětí, což nešlo z hlavy vymazat ani dvěma lahvemi vodky denně. CIA mu v té pomalé sebevraždě pomohla - lahve měl vždy záhadně po ruce v nekonečném množství. Jonathan se do sebe, tak jako měl nakročeno už dávno před tím díky nefunkční rodině, uzavře úplně. Skončí v psychiatrické léčebně poté, co se pokusí o znásilnění slečny, kterou dlouhé měsíce sledoval na každém rohu. Připomínala mu nedosažitelnou Nancy a všechny běsy s tím spojené. Chtěl ji zároveň mít a umlčet.  Mike, Dustin a Lucas se díky intenzivní několikaleté terapii, svému dětskému věku a schopnosti imaginace dokáží vypořádat se svou děsivou zkušeností překvapivě dobře - věc v sobě uzavřou, přesvědčí sebe sama že šlo o dětskou hru, další dungeon Dračího doupěte. Nikdy už ale nebudou schopni se spolu bavit tak jako dřív, až jejich přátelství utichne docela. Oživuje v nich totiž neklid a vzpomínky; nabourává těžce budovaný coping mechanism. Dustin a Lucas jsou v podstatě jediní, kteří dožijí celkem normálně své životy*.  Rodiny tří kamarádů, ostatně jako mnoho jiných rodin, se po prožitém hororu odstěhují co nejdál od městečka Hawkins - tedy co jen  jim ekonomická situace umožní. A vzhledem k tomu, že cena jejich nemovistostí a pozemků v Hawkins padla skokově na nulu, hodně jich končí na podpoře, v bazarových karavanech nebo rovnou na ulici, a s duální poruchou - jako ostatně končí skoro každý s neléčeným PTSD.  Karen záhy konečně opustí svého manžela, protože jako otec opakovaně selhal v těch nejdůležitějších okamžicích posledních dní (což se přičetlo k tomu, že stál za nic jako milenec). Ona se odstěhuje s Mikem a Nancy daleko od jakýchkoliv lesů a žijí v karavanu blízko Mohavské pouště. Nancy si podprahově spojí smrt své kamarádky s touhou po mužích a pocitem viny. Do konce života je schopna navazovat pouze sebedestruktivní vztahy. Mike všechny své partnerky srovnává s Eleven. Ale jinak dobrý*.  Městečko zpustne. A kdyby si někdo dal tu práci, jakože nedal, tak zjistí, že pokud se některý z pamětníků událostí v Hawkins byť jen pokusil někomu vyprávět o své zkušenosti, tak záhy zemřel úplně snadno vysvětlitelnou a podezření nijak nevzbuzující smrtí.  *Ale to je stejně všechno jedno, protože pokusy v Hawkins National Laboratory po kratší pauze nadále pokračovaly, což po 30 letech vedlo k další havárii, při které byla planeta Země pohlcena Upside Down dimenzí, a tak se náš svět proměnil v kombinaci Silent Hillu, Resident Evila a Vetřelce. A je to zmutovaná Eleven, která zajistí pád lidstva. Při střetu s monstrem se s ním nějak spojila v jednu entitu a přesunuli se do druhé dimenze. Po čase marného boje prohrála mentální souboj o nadvládu společného těla. Démon pomalu zlomil její vůli - šeptem jí připomínal vzpomínky na roky mučení během pokusů. Vzdala to v okamžiku kdy pochopila, že se jí Mike ani nepokusil hledat a zachránit. Zahořkla, podvolila se, a začala toužit po pomstě. A když se znovu otevřel portál do Hawkins National Laboratory, nezaváhala. Pro Mika si přišla jako pro prvního. Moje verze nepočítá s další sérií.

Kýč jak svině. Řemeslo jak svině. Patetický jak svině. Cameron to opět ušil tak, aby se člověku rozbil pacifistický kompas a užíval si masakrování lidí. Líbí se mi to. Nemůžu jinak. Omlouvám se. Je to skvělý.

První série je chytrá, řezavá ale nadsazená satirická jednohubka, a funguje tak dobře. Druhá série se zbytečně vleče. A má ambice být filmařsky barvitější - jako social drama s vážně míněnými přesahy do žánrových postupů thrilleru a detektivky až k hororu. Mnohem častěji tak cringe a sporadický smích doprovází povedeně tíživý pocit ztracení: spolu s hlavními postavami nevíme, zda věřit svým smyslům, dedukci, blízkým. Jsme spolu s nimi v pasti - nebo spíš v nejistotě, zda jsme v pasti. Ztrácíme spolu s nimi své hodnoty, ideály, zpronevěřujeme se sami sobě a pak jdeme zkrátka dál a nebo ztratíme kontrolu nad svým osudem a prohrajeme. Ale zážitek je to značně nekonzistentní, místy nedůvěryhodný. Konání postav je v klíčových momentech vyšroubované do jen těžko uvěřitelných poloh (zejména v případě příběhu dvou "starých" přátel z vysoké).