Arbiter

Silně nekonzistentní scénář Báby lavíruje mezi nehodnotícím (uvěřitelným) příběhem obyčejných životů a přehnanou karikaturou, nelegitimní moralizující pozicí, vykonstruovaným (nevěrohodným) vesmírným konáním postav a nudou, která dává pocit, že snímek trvá tři hodiny. Bába mlčí a pak kategoricky moralizuje své syny a papouškuje tezi o vině jejich otce, jako by ona dění jen přihlížela. Bába nevidí šikanu svého vnoučka a nereflektuje jeho chování k rodičům. Do problematického chování vnuka se máme vcítit, ale šikanující spolužáci zůstávají archetypálními zlosyny. Vhled a pochopení je nám dovoleno jen u vybraných postav, ostatní jsou pouhými nositeli své statické a účelové stereotypní role. Čím snímek v první třetině zaujme, po tom zbytek času šlape. Mělo to výjimečný potenciál.

MacGyver hadr

Absurdní, smutné, poetické. Coenovi si s trochou poťouchlé krutosti pohrávají s westernovými stereotypy. Bavilo mě to moc.

Uvěřitelná trapnost prefabrikovanýho egotripu, bráško.

Emancipace Kena je podle mě geniální nápad. Cenim. ___  Docela mě překvapuje, že do toho v Mattelu šli. Ale tak prachy to vydělá. ___ Barbie je takové růžové smoothie kapitalizující popkulturni odkazy, žvýkačkovou estetiku, muzikálové tanečky, (proklamovanou?) podvratnost i kritiku patriarchátu. Trochu nahodilej bordel, ale mě to bavilo kenough.

Nějaký blbý patogenní zóny v tý škole, ne? Taková kumulace všech katastrof (nejen) školství, co se semlely za posledních dvacet let v celé Evropě a přilehlých Bronxech. Emmerich by danou tématiku nezachytil lépe. Pár lidí (Verbale) by se nad svým plesáním z autentičnosti snímku mělo krapet zamyslet. Prakticky dokument, je mi to jasný.

Nový Batman mě štve. Především protože promrhal svůj potenciál. ___ Bere se vážně jako devadesátkové emo dítě, když trpí nad svou pošramocenou dušičkou při poslechu Nirvány zatímco si před zrcadlem trénuje strojený noir pózy. Akorát že to je, tvl, dospělej Batman. Je to místy bolavej cringe, místy roztomile úsměvný. ___ Představuju si, že scénáristé přišli s návrhem odvážně dekonstruovat žánr a Batmanův pohádkový svět, pak jim to ale někdo vyděšeně proškrtal. Výsledkem je esence kognitivní disonance on so many levels. ___ My se jakože dozvíme, že násilí a pomsta nic nevyřeší, že Batman je zásadní součástí problému, protože pro svý násilný bojůvku přehlíží pravé základy společenského rozpadu; myšleno absence sociálního státu, vše prostupující korupce, neúnosně rozevřené nůžky nerovné distribuce bohatství a podobně. A to vše za zásadního přispění JEHO zdrojů, které pro JEHO nezájem sloužily ke korumpování vlivných, bohatnutí mafiánů a neplnění závazků vůčim potřebným, zatímco ON se stal součástí kolotoče násilí. Je na tom vlastně postavený základní motiv děje. ___ Vyprávění nám sugeruje, že si to Batman vlastně jako by uvědomí. Ale v rozporu s touto sugescí se tato linka celá rozpadne a Batman koná stále stejně, neschopen se pohnout z místa. Proč? No protože pak by nezůstal žádný Batman, žejo. Být věrný tomuto sdělení by znamenalo, že by pan Wayne na sebe vzal kvádro, udělal pořádek v papírech své nadace a dlouhodobou prací by se naprosto nezajímavě a nudně zasazoval o posílení fungující role místní samosprávy. Jenže to by pak na nějaký běhání po městě a mlácení lidí neměl čas. ___ Místo toho jsme ale pro jistotu, aby nedejbože neztratil Bruce naše sympatie, na konci filmu nuceni protrpět nekonečné scény jeho mesiášké dobroty, kdy v biblickém výjevu zraněné vyvádí se svou loučí z temnoty, kdy nosí ve slow-mo děti v náručí, kdy se naprosto rozpadá předchozí náznak realistické dekontrukce, a nastupuje starý dobrý ničím nepoučený a nezměněný pohádkový Batman. _ Nový The Batman se mnohem víc než k Nolanovi vrací do devadesátek, ale na jejich přiznaně fantaskní nereálnost se bere příliš vážně. Nekonzistentně se přihlásí k slibné sociální reflexi a hned nato je naprosto nesnesitelně povrchní. Je přeplněný klišé, jako by šlo o celovečerák Červeného trpaslíka. Jak devadesátkový batmani, tak ti od Nolana jsou oproti tomuhle mnohem lepší volba. Paul Dano byl ale úžasný!

Na hranici (haha) ducha doby, autosugesce, ambicí, ega, touhy a víry.

Tichý vizuální pocit-art. Prostě intimní sever, no. Ale já k tomu naznačování radši trochu víc děje.

Berlín v pohybu očima avantgardního estéta. Stěží dokument - 1920s nebyla ani pro toto město zdaleka tak učesaná léta, jak by si Ruttmannovy oči nejspíš přály, a jeden mrzák na přechodu pro chodce jeho přehnanou glorifikaci nenapraví. Podstatný je ale snímek krásnou ukázkou kinetismu, kde syntéza pohybu a výtvarného umění (a hudby) filmovými prostředky předkládá živoucí organismus města se svou tepající, už v té době hektickou a interaktivně složitou sociální strukturou. Navíc kvituju trochu té ironie.