Snorlax

Projekt je to nesporně zajímavý, i když ne jedinečný. Nebudu kritizovat výběr, protože do hodinového pořadu zkrátka nelze umístit ukázky ze všeho, každý z nás má jiné preference a něco jiného považuje za stěžejní. Co si však kritiku zaslouží, je zbytečně velký počet mluvících hlav, které ne vždy mají co říci. Navíc ta "svatá" trojice, která nám, hloupým divákům, říkala, co si o daném máme myslet, mi přijde, mírně řečeno, nadbytečná. Raději bych se sama podívala na ukázku a utvořila si svůj názor, než aby mi někdo říkal, jak se mi to má líbit. Tento seriál však ukázal i jeden z největších problémů současné televize. Donekonečna reprízuje pouze pár filmů, seriálů i pořadů. V archívech jsou však i jiné, na které by se mnozí z nás rádi podívali. A rozhodně dám mnohem raději přednost jakékoliv technicky nekvalitní inscenaci Jiřího Bělky před technicky skvělou současnou tvorbou.

Většina zmiňovaných seriálů byla vysílána v rámci Pionýrské vlaštovky, na které bylo nejhloupější to její jméno, na druhou stranu však přesně definovalo věkové rozpětí své cílové skupiny.

Trošku mě překvapuje, že Jiří Suchý vystupuje jako mluvící hlava a není ani zmíněn jeho Večírek nejen pro zvané, který mimochodem objevil pro českého diváka Milana Markoviče.

Celkem harmonický přehled několika zásadních historických filmů, potěšil mě především hold Oldřichu Daňkovi, co mě nepotěšilo vůbec, to jsou ukázky z inscenací, které bych chtěla vidět, ale televize je nevysílá. No tak hlavně že umí reprízovat seriál Gottwald.

Nemastné, neslané, Sovák je zábavný při úvodním školení, pak už jen přehrává.

Dramaturgicky značně nevydařené, roztříštěné, nekompaktní. Chápu, že za necelou hodinu se nedá jít do hloubky, ale některé mluvící hlavy (většina) byly naprosto zbytečné a nic nepřinesly. Pokud zmiňované pořady divák nezná, o jejich formátu se z dokumentu nic nedozví. Dala bych přednost více archivním ukázkám, z nichž by si mohl divák na pořad utvořit názor, než tomu, že někdo předloží již názor hotový. To, že současné televize nejsou schopny ufinancovat zábavné pořady, které vyráběla ČST, by mi stačilo říci jednou.

Koukám, že ve filmu nemusí celek, polocelek a detail zajišťovat vždy jen kamera. Formálně vytříbený snímek si pohrává s tolika nápady, že je to až k neuvěření. Nabídněte si, třeba ten ze scény sebevraždy, hotelový pokoj, dělení prášků na posteli a pak pohled z okna na padající vločky. Sněží. Je to důležitý detail, nebo jen marnivost scenáristy? Krásné na tom je, že každý divák si může najít nejen na tuto filmovou otázku svoji odpověď.

Fantastické vykreslení atmosféry v Afganistánu, kde akce střídá akci, se změní v poslední třetině filmu v komorní drama plné otázek, na něž neexistují jednoznačné odpovědi. Pro mě mnohem uvěřitelnější než Hon, i když si Lindohlm opět pohrává s city svého diváka, tentokrát mu to odpustím, naskočila jsem na jeho vlnu od samého začátku a neseskočila z ní až do závěrečných titulků. Mimochodem, závěrečná scéna je asi nejsilnější z celého filmu.

Film je poslepován z různých skečí od těch úplně nevydařených až po ty ne úplně vydařené. Jediné, co všechny postavy spojuje, je jejich bizarnost. Jediný vtipný moment nastal při prohlídce muzea. Ke vší hrůze je ještě Jérémie v roli neustále mláceného mamánka.

Komorně natočený příběh o partě investigativních novinářů, která rozjela nebývalý církevní skandál. Formálně nezvykle umírněné, bez akčních scén, bez pozlátka, jen takový obyčejný příběh neobyčejných lidí. Tenhle film se rozhodně nestaví do role thrilleru, ale přesto je napínavým vyšetřováním plným emocí. Výborně napsané, zrežírované i zahrané, ne každému však bude tento filmový minimalismus, který místy zavání až asketismem, vyhovovat.