Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní

Recenze (5 936)

plakát

Utonutí zakázáno (1987) 

Průměrná detektivka s nadprůměrným hlavním představitelem.

plakát

Bílá stuha (2009) 

A teď už to vím jistě, Haneke není režisér pro mě. Bílá stuha mne nudí a jejího osvětlovače bych vsadila do žaláře.

plakát

Finanční krize (2010) 

Člověk je nejblbější zvíře na planetě. Udělá chybu a opakuje ji stále dokola až do úplné záhuby. Třeba dokument Charlese Fergusona pomůže lidem pochopit, v čem byla chyba.

plakát

Volný pád (1993) 

Děsí mě, kolik z nás začíná Fosterovi stále více rozumět... Velmi dobrý film.

plakát

Země, odkud přicházím (1956) 

Opětovně podávám Gilbertovi ruku, abych mohla štěstí prožít, nejen vysnít. A znovu jsem hodinu a půl v ráji plném blažených úsměvů. Bécaud zde vydává nejen svých pověstných 100.000 voltů, ale přidává k nim i neskutečnou radost z bytí. Tolik pozitivní energie mi zase vystačí na celý rok. Kdyby náhodou ne, vím, kam si mám dojít pro další dávku dopingu

plakát

Závrať (1958) 

Pro mě nejslabší Hitchcock se spoustou hluchých míst. Hitchcock měl rád přetaženou stopáž, ale ze Závrati se dalo vystříhat minimálně půl hodiny a příběhu by to určitě neublížilo. Závrať je průměrná krimi se slušným nádechem mystična. A James Stewart je mi tak nesympatický, že kdyby hned v úvodu spadl ze střechy, vůbec bych se nezlobila.

plakát

Le Président (1961) 

Gabin a Blier byli vždy zárukou vysoké kvality, v tomto případě tomu není jinak. Ale nutno podotknout, že Prezident není film pro každého, skutečně celý se věnuje politice a točí se kolem ní.

plakát

Kočka (1971) 

Jeden z nejsmutnějších filmových příběhů, co znám. Tenhle film by měl být zakázán osobám, které nejsou v perfektní psychické kondici, mohl by je dovést k sebevražednému puzení, tak silnou má atmosféru. Nechce se mi vláčet s pověstnými nočními ptáky do Atén, abych zmiňovala perfektní výkony obou hlavních představitelů. Kočka je prostě filmová paráda, jakou uměl právě Pierre Granier-Deferre. Stejně, jako Klec (1975), řeší na malém prostoru a v minimalistických kulisách rozpad vztahu dvou lidí.