Jeoffrey

Tahle sociální komedie sice asi do vínku nedostala příliš velký finanční rozpočet, na animaci je to občas docela vidět, tvůrci si však pomáhali, jak mohli, takže jsem v anime snad poprvé viděl zakomponovaný reálný (vý)herní automat, na druhou stranu měla i tak něco do sebe. Dokonce bych řekl, že mi svým stylem humoru, zvláštními, ale sympatickými postavami a vůbec celkovou atmosférou hodně připomínala Hinamacuri, což je rozhodně kompliment. Dalo by se říct, že seriál měl dvě hlavní dějové linky, jednu o mladé princezně, která se z fantasy světa dostala do toho našeho a zde nečekaně našla rodinu, druhá o ctné rytířce, která sem přišla s již zmíněnou princeznou a jejích životních eskapádách. Linie s princeznou Sarou byla milá, zábavná, většinou i velmi sympatická. Ta druhá o Livii byla plná oné sociální komedie, takže jsem dostal nahlédnutí do života bezdomovců, placených společnic, podvodníků, překupníků, dostihů, náboženských kultů – zkrátka někam, kam se příliš často nepodívám (kam se vlastně skoro nikdo radši nedívá), vše podávané zábavnou a odlehčenou formou, ovšem pořád tak nějak hořkosladce, když člověk viděl, nebo si jen domýšlel, některé důsledky. K tomu všemu jsem dostal spoustu unikátních postav, jak již název s „mísou plnou excentriků“ slibuje, každá tu byla nějak ujetá, zapamatovatelná, divná, ale i tak na mě většina působila tak nějak sympaticky. Co jsem si odnesl? Že když je někdo exot, tak by se měl odstěhovat do Gifu, protože tam zapadne a možná i najde trochu štěstí, nebo aspoň most, pod kterým se dá hlava složit… Když si k tomu všemu přihodím fakt, že jak opening, tak i ending si mě postupně získaly (což ale nelze říct o doprovodné hudbě v samotném anime, ta byla maximálně průměrná), tak můžu seriálu asi dát s klidným svědomím takových 7/10 a další kousek z tohohle „salátu“ by mě nejspíš i potěšil.

A Condition Called Love v tom nejdůležitějším aspektu, v romantice, vlastně i docela funguje. Seriál umí vystavět a prodat romantické scény, které dokáží s někým, kdo má pro tohle slabost, docela slušně rezonovat. Ústřední pár má ke konci série i funkční chemii. Dokonce i ta jejich společná minulost a to, jak s ní autor pracuje, se mi zde líbí. Co pro mě však byl docela velký problém a díky čemu nechci dát seriálu nějaké výrazněji nadprůměrné hodnocení, byly samotné ústřední postavy. Obě mají nějaké své silné nedostatky, což je vždy pozitivum, ale... Hotaru je absolutně nezkušená ohledně romancí, a tak zde dostáváme v rámci anime již docela ohranou linku o tom, že nesmělá dívka hledá význam lásky (What Is Love?). Je to takové to štěně, co se rozkoukává, a i když vím, že spoustě diváků to přijde roztomilé, pro mě to tady tentokrát bohužel nefungovalo. Hůř však na mě působil Saki. Nemám rád lidi, co se v rámci vztahů na svůj protějšek až nezdravě upnou, žárlí na všechno a všechny a smyslem jejich života se stane trávit každou vteřinu se svojí vyvolenou/vyvoleným. Zažil jsem někoho takového IRL, není to příjemné, a tak mi bylo zkrátka proti srsti občas sledovat hlavního hrdinu. Jistě, je zde vysvětleno, proč tomu tak je, vše se dá pochopit. Navíc hlavní hrdina i hrdinka o těchto věcech ví, v rámci příběhu se svými problémy bojují, mění se, a tak jsem jim nakonec dokázal postupně alespoň fandit (když na nějakou oblibu nedošlo). Také bych v rámci příběhu ocenil nějaké větší drama, počítal jsem, že v minulosti obou budou zakopaní nějací horší kostlivci, kteří by mohli do děje výrazněji zasáhnout, nebo že se některý z romantických rivalů třeba o něco pokusí, ale tím, že postavy v tuto chvíli spíš bojovali sami se sebou, tak na to asi zatím nebyl prostor. Stále si však dovedu třeba představit situaci, kdy by se objevila na scéně kamarádka Hotaru ze základky, nebo něco podobného, co by tu růžovou romantiku na chvíli narušilo a prověřilo sílu jejich vztahu, ale tak je to teprve začátek… Když si to shrnu, tak jsem viděl docela fajn anime, co romantickou duši asi neurazí, mě osobně však ani nijak extra nepotěšilo. 5,7/10

Co říct k třetí sezóně „Comfy Campu“? Asi jen to, že atmosféra je podle mě pořád stejně příjemná, jako v minulých sezónách, humor je opět takový ten lehký, milý, občas trochu bláznivý, zkrátka přesně to, co člověk od roztomilých dívek, co dělají roztomilé věci, čeká, hudebně je to velmi povedené, relaxační, plné jemných motivů s flétnami, kytarou, houslemi... Opening s endingem jsou také dobře zvolené, mají ten správný vibe, který ladí s celým seriálem a ani jednou jsem je nepřeskočil. Animace je fajn, zachycení nejrůznějších malebností japonské krajiny je stále velmi povedené, tvůrci umí prodat různé lokace, ale třeba i „jen“ kvetoucí sakury. Místo objevování japonských „geospotů“ jsme se tentokrát vydali v první půlce za lanovými mosty různých typů a konstrukcí, opět jsou zde rozličné druhy kempování, ale i cestování, pár užitečných rad pro ty, kteří by si chtěli kempování sami vyzkoušet a také spousta jídla a ukázek jeho přípravy v přírodě. Hlavní postavy jsou stále ty stejné, sympatické, zábavné, milé… Takže když je to pro mě pořád stejné, proč tentokrát dávám o tu jednu hvězdu navíc? Protože v minulých sezónách jsem furt nadával na 3DCG auta, skútr, vlastně jakýkoli zdejší dopravní prostředek a na to, jak mi to do těch nádherných malovaných 2D pozadí vůbec nesedly, kazilo mi to dojem, ale v téhle sérii se něco změnilo. Buď se zlepšily ty 3D modely, nebo se zlepšil/změnil ten, kdo je vytváří, možná se lépe sladila vzájemná kompozice, nebo (ale tomu moc nevěřím) jsem si na ně už zvykl – každopádně mě tu ten Rinnin skútr nebo auto Nadešiko sestry tentokrát nevadily – ty modely prostě byly konečně OK, nerušily mi imerzi do příběhu, nevytrhávaly mě z celkové atmosféry a já si tak mohl seriál naplno užít, kochat se krajinou a její atmosférou. Mám Juru Camp zkrátka rád, baví mě, umí mi přivodit takový ten blbý úsměv od ucha k uchu během každého dílu, a tak se těším na každé další pokračování. 8,8/10