tomeš

Ale tak je to zručné, poměrně originální, tarantinovské... ale mě to prostě už nějak nebaví. Nic jsem si z kina neodnesl. (PS: Christoph Waltz by měl dostat Oscara!)

Jestli hledáte dobrý film o coming-outu se vším, co k němu patří, právě jste našli. Coming-out je zcela přirozeně jedním z klíčových témat tvorby s gay tematikou a filmy nejsou výjimkou. Co ovšem výjimečné je, je dobrý film o coming-outu, a proto jsem za tuto zdařilou režisérskou (David Moreton) i scénáristickou (Todd Stephens) prvotinu (!) velmi vděčný (pitomý název filmu velkoryse přehlédněte). Film nejen zvládá až dokonale realisticky zachytit prostředí a období poloviny 80. let na americkém maloměstě (interiéry, kostýmy, hudba, účesy!), ale hlavně velmi věrně (ale ne únavně), dojemně (ale ne přesládle) a s jemným humorem dokáže vyprávět zákruty sexuálního dospívání jednoho teenagera, kde najdeme vše: naivitu, lásku, nejlepší kamarádku, přátele, pochyby, rodinu, sex, pořádnou lesbu... a ano, coming-out. Postavy jsou dobře napsané, impozantně zahrané, stále je komu držet palce, o koho se bát, nad čím se pousmát či dojmout. Chtěl jsem zmínit i nějaké dobré scény, ale zjistil jsem, že bych musel popsat vlastně celý film (připomenu tedy jen srdceryvnou postelovou scénu po noci s Maggie, která je téměř beze slov, nebo neuvěřitelně herecky zvládnutý rozhovor s matkou u piána). Vyzdvihnout si zaslouží výkon Chrise Stafforda v hlavní roli, jehož rejstřík subtilního herectví a perfektně zvládnutá proměna během filmu jsou obdivuhodné. Britská verze kvalitního coming-out filmu viz A Beautiful Thing (1996, r. Hettie MacDonald). Škoda jen, že Todd Stephens nenapsal víc takových kousků a sklouznul k sice docela zábavným, ale zcela plochým komediím typu Another Gay Movie (2006, r. T.S.).

Když se hlavní postava Kyle nalíčí na svůj koncert, silně připomíná Mirku Všetečkovou-Čejkovou v jejích nejlepších letech na Nově. A to je bohužel asi to nejzajímavější na tomhle filmu. Autor snímku, Švédo-američan Andreas Casper (*1972), je rozhodně dobrý producent, protože jeho společnosti Embrem se podařilo vytvořit za pět let čtyři celovečerní filmy i přes to, že je pan Andreas sám napsal, režíroval a někdy stříhal. (Nápovědou budiž, že žádný z jeho snímků nemá na IMDB více než 5,7 hvězdiček a jediná cena, kterou Casper získal, je divácká za A Four Letter Word (2007), a to z festivalu "Fort Worth Gay and Lesbian International Film Festival" (wtf?) a to ještě díky tomu, že jej s ním psal můj oblíbenec, galakticky vtipný glosátor Jesse Archer (cena za scénář k témuž filmu na L.A. Outfest). Snímek Between Love & Goodbye je pokusem o moderní nezávislé gay drama, který ale skončil jako film téměř dokonale umělý a plochý, stejně jako jeho postavy (ač "young and painfully good-looking gay couple"). Proto sto minut děje jen tak po obrazovce sklouzne, divák nemá šanci se do příběhu vcítit, herci (ač ne špatní!) nemají co hrát – a ještě musí tak často zpívat (ač písničky špatné jsou). Těžko vypíchnout, co přesně se vlastně pokazilo. (SPOILER WARNING) Ne že by příběh neměl nápad, třeba dotažení rozchodu až do konce, vč. soudních obíhání a handrkování o majetek je v gay filmech roztomilé nóvum. A ne že by film neměl klady, dobré jsou třeba kostýmy, scéna, kamera, zajímavý je střih. Nebo sekvence, kde si Kyle a Marcel svěřují nevěry, ta je dokonce téměř dojemná. A rozhodně hvězdička navíc za sexy francouzský přízvuk Justina Tensena (Marcel). Jenže dohromady to stejně nějak nefunguje a co je ještě horší, že je to vlastně jedno. Škoda.

Člověk by to asi viděl měl, ale filmařské terno to není. Ne, takhle nevypadá výborný film. A navíc nebýt ústřední dvojice gay, tak je to poněkud kýčovité melodrama, v němž byste jen těžko hledali sekvence, které by neobsahovaly klišé. Ale je tu i pár důležitých ALE: 1) I když ne všechno, co zažijeme, je hodné zfilmování, C.J.Cox byl gay mormon i kalifornský poster boy, těžko mu tedy vytýkat neautentičnost. 2) I když od začátku víme, kteří chlapci jsou si souzeni, děj filmu není neoriginální a udrží si pozornost diváka. 3) I když postavy tak nějak šustí klišé, výtečné herecké výkony jak ústřední dvojice (debutující Steve Sandvoss!!! A jeho hlas!!!), tak ostatních, nás přes to přenesou. 4) I když u některých scén by si člověk v klidu mohl odskočit (letišťové scény + legrační kulisy), je dost i těch prostě krásných (př. rozhovory v prádelně). 5) I když u lowcost debutu o gayích nečekáte dobrý soundtrack, tenhle za to stojí. 6) I když film stojí na spoustě klišé (sázka, ...), je to poprvé, co tato klišé zapracovává film o gayích. 7) Je to srdcovka Brygmi, takže se na to koukejte podívat :) A na závěr: doporučuji v kombinaci s velmi podobně tematicky laděným, ale o třídu lepším snímkem Prayers for Bobby (2009, r. Russell Mulcahy).

Obstojná konverzační svatební komedie, která vám v hlavě nebude zabírat místo. Něco jako Čtyři svatby a jeden pohřeb (1994, r. Mike Newell), jen s teplejším nádechem, bez pohřbu a toliko s jednou svatbou (heterosexuální). I když v případě I think I Do nejde o vybroušenou shakespearovskou komedii, film má dostatek invence, humoru i kvalitních postav a hereckých výkonů, aby nikoho při rodinném promítání v neděli odpoledne neurazil. (Nedoporučuje se pouze notoricky nezadaným ženám kolem třicítky, které mají tendenci se zamilovávat do gayů.)

Krutý film o zaslepenosti vírou a o tom, jak některé věci nejde vzít zpátky, u něhož se pláče. „Recenzovat takovýhle film je jako hodnotit pyramidy. Jsou krásné? Jsou vydařené? Jde přece hlavně o to, že jsou,“ jsou slova Tomáše Baldýnského (o jiném filmu), která nicméně přesně vystihují podstatu filmové (resp. televizní) adaptace knihy od Leroye Aaronse s výmluvným názvem Prayers for Bobby: A Mother's Coming to Terms with the Suicide of Her Gay Son (vyd. 1996), která popisuje skutečné události roku 1983. Příběh je to tak dechberoucí a téma natolik zásadní, že nípat se v několika málo nedostatcích filmu (rušivé reklamní fade-outy či oproti předloze poněkud okleštěný – a někdy tedy nutně nedovysvětlený – příběh) se mi nechce. Film naštěstí mnoho důvodů k nípání nedává. Režisér i scénáristka, ač oba se zkušenostmi ze spíše akčních, resp. romanticko-komediálních žánrů (s nimiž Prayers for Bobby, bůh chraň, nic společného nemá), se s tématem poprali více než dobře a v boji proti hollywoodským mlýnům rozhodně obstáli. K tomu zásadně přispěly famózní výkony všech zúčastněných, které někdy až polodokumentární styl kamery rozhodně snesly (viz Sigourney Weaver, nominovaná za svůj výkon v roli paranoidní bigotní katoličky, jinak Bobbyho matky, na cenu Emmy – ceny budou vyhlášeny v září 2009). Bylo by samozřejmě lepší, kdyby k úmrtí mladých lidí kvůli jejich sexualitě nikdy nedošlo (snad ještě více než sebevražda Bobbyho Griffina zacloumala veřejností brutální vražda Matthew Sheparda v roce 1998 – viz The Matthew Sheppard Story /2002, r. Roger Spottiswoode/ nebo příběh transexuála Teeny Brendon – viz Boys Don't Cry /1999, r. Kimberly Peirce/), nicméně co se stalo, nejde odestát. A před těmi, kdo o tom budou točit filmy, a navíc dobře, vždycky smeknu.

Nezávadný film o gayích, který můžete s klidem pustit i mamince. Mně prostě odrazují filmy, u nichž téměř hned na začátku víme, co se stane v další scéně (hot shot Ramon se u stromu začne nabízet slepému Bobbymu). Druhé mínus je na mě příliš mnoho postav v příliš rychlém sledu (jména jsem si nezapamatoval až do konce). Třetí mínus je prvoplánové citové vydírání: ano, slepota je pro povrchní gaye hrozná představa (něco jako slepá Samantha ze Sexu ve městě), jenže Bobbyho slepota je zde dějově zcela nefunkční (proč musí mít být v ději slepec?). A čtvrtý mínus: McNallyho hra ještě uvízla v kánonu 80. a 90. let, kdy v příběhu o gayích musela být povinně aspoň jedna postava nakažena HIV. Ale plusů je taky pár. Pohodová konverzační hra (ano, nikoli film, o ten tolik nejde), příjemná hlavně tím, že se neřeší homosexualita (bere se za axiom), ale lidské příběhy, a ty za to stojí (hra získala v roce 1994 Tony Award), nota bene v kvalitním hereckém podání (viz rozkošný Jason Alexandr v roli Buzze - který je v obsazení nováčkem, všechny ostatní si režisér přivedl z divadelního ztvárnění). Ovšem nic naplat, trhák to není. Kdo chce excelentní gay divadlení hru na plátně, ať si pustí nepřekonatelné a průlomové Boys in the Band (1970, r. William Friedkin), s nimiž je LVC očekávatelně srovnáván, a kdo rád gay filmy o epidemii AIDS, ať se podívá na realističtější, dojemnější a podle mě rovněž průkopnický Longtime Companion (1990, r. Norman René). PS: Mimochodem, všimli jste si, jak Němci "vylepšili" plakát LVC? Proč? Zač?

Do kina bych na to nešel, v letadle jsem to ale dal a let utíkal, film tedy splnil účel. Taky jsem byl trochu zvědavej na výkona Zaca Efrona, a musím přiznat, že nezklamal. A bylo to dojemné, ne že ne.

Film podle principů Dogmatu 95 a navrch geniální herecké výkony teenagerů. Jen scénář by chtěl maličko dopilovat....

Ucházející "rodinná" komedie, které se vždycky točily a vždycky si své diváky našly, tedy i v době začátků Denzela Washingtona, kterého "černoši nemají rádi, protože ho milují všechny černošky" (jak mi říkají přátelé-černoši). Nad dějem se není třeba zastavovat (jednoduchý, ale funkční), čím je ale film asi mimoděk výjimečný, je drsné znázornění normálnosti rasismu v bělošské jižanské rodině v novodobé historii. Nevím, jestli by takový film dnes nechala politická hyperkorektnost projít, ale začátkem osmdesátých let, tedy necelé dvě dekády pro projevu Martina Luthera Kinga, to mohla být pro některé skvělá příležitost ukázat černochům, kde bylo/je jejich místo. A takových prozřivších hrdinů, jako je Segalův otec, existuje i dnes - sice v Americe Baracka Obamy, nicméně v níž stále například stále existují černošské kostely a kde cena pozemků v neiboughhoodu s černošskými rodinami je pořád nižší, než s těmi bělošskými - povážlivě málo. Carbon Copy je skvělá ukázka toho, proč je rasimus stále nevyřešeným tématem.