Pete

Dokument o mimořádně plodném architektovi se snaží pouhý výčet jeho realizací prokládat jeho názory, a také pohledem do ateliéru, i do osobního života. Výsledkem je rychlý průlet, který ale drží pohromadě solidně.

Z*urvená léta pod chcíplýho prašivýho psa

Kněz vychovává různorodou skupinku lidí na své faře k optimistickému pohledu na život.

Ad Astra nechce být snad přímo Vesmírnou odyseou, spíš možná něčím jako Interstellar. Každopádně začíná pádem jako z Gravitace, naivitou a nakládáním s fyzikálními zákony vyvolává asociace na Zítra vstanu a opařím se čajem (bohužel bez humoru), jsou zde i napínavé scény jako z nějakého Vetřelce a přestřelky v raketoplánech jak z Moonrakera, Liv Tyler připomene Armageddon, Pitt zase Marťana... je toho zkrátka dost a dost, odkud film čerpá inspiraci. Nemuselo to být na škodu, ale zde to dohromady netvoří nic nového, unikátního, ani lepšího. Pozitiva se najdou - pěkná kamera, přiléhavá hudba, imitující Zimmera, no a Pitt je pořád tím sympatickým klukem. Pokud je tak divák ochoten nevnímat nesmysly proti logice, nezanechá v něm toto komorní sci-fi ve stavu beztíže nevolnost, ale ani nic jiného.

Snímek Michiel de Ruyter pro mě doplňuje důležitý střípkek z Nizozemských dějin, který jsem neznal, a který mě zaujal. Činí tak ale bohužel zoufale nepůvodní formou, která se inspirovala v zámoří, je sice mnohem lacinější, přesto plná výbuchů se zpomalovačkami alá Bay, s hudbou jak stou první kopií Zimmera, a trochu prapodivným střihem, který některé podstatné scény utne v nejlepším, až to vypadá, jakoby film byl sestříhanou verzi nějakého delšího seriálu (což není). Nejprve mi vadil také ten Dežo v titulní roli, který typově sedí spíš na majitele Discolandu nebo baru v Mexiku, než na holandského národního hrdinu, ale nakonec jsem si ho oblíbil podobně, jako jeho krajané, takže nutno uznat jeho herecké kvality. Být Admirál trochu svižnější a kratší, a věnoval se ještě podrobněji mezinárodní dobové politice na úkor nudné rodiny, přihodil bych v hodnocení, protože má pěknou výpravu, a hlavně ukazuje zrůdnost občanské války - nejlepší pozvánkou pro cizího agresora je, když se proti sobě postaví dvě strany rozdělené společnosti.

Pohodová a zároveň dospělá Africká romance, která ukazuje, jak ženská klidnou, nenásilnou formou manipuluje chlapa tak, aby z něj vymačkala to nejlepší, a ani si to přitom možná sama plně neuvědomuje. A mimochodem je tu také vidět, jakou nezdolnou a podnikavou náturu museli Britové mít, vždyť konec konců také díky tomu zbudovali svého času svoje obrovské impérium. Africká královna se možná zpočátku trochu vleče, Hepburn je tu místy až příliš protivná a Bogart blbeček, ale na konci se snad už každý musí culit jak sluníčko (jistě, kromě těch směšných Němců :).

Hlad po zábavných historkách ze světa špionáže byl v šedesátých letech tak velký, že si koproducent prvních Bondovek Saltzman vypůjčil skoro polovinu tehdy již slavného štábu, a jal se točit trilogii filmů s agentem Palmerem, krátkozrakou alternativou k mnohem velkolepějšímu 007, která v podání neodolatelně sarkastického Michaela Cainea vedle odhalování spiknutí vaří milenkám speciality z plechovek francouzských žampiónů. Vtipné to je o něco méně, než jsem doufal, s tím všednodenním životem hlavní postavy to tvůrci asi trochu přehnali, nicméně je to trochu serióznější pojetí než to Flemmingovo, i když to už je vlastně pomalu cokoliv. Tento jakýsi 065 se drží každopádně mnohem více při zemi, nikam necestuje, a natáčení se tak povedlo až na pár záběrů z ulic Londýna celé udržet v Pinewood studios. Jen ta samotná zápletka s vymýváním mozků hypnózou je v dnešní době hrozně cheesy.

Jeptišky z tohoto kláštera zažily peklo na vlastní kůži. Po letech okupace Německem byly "osvobozené" svoločí rusáků, znásilněny tupou hordou vodkou nasáklých mužiků. Jejich Agnus Dei jim přitom nedovoluje nenávidět, nutí je dokonce k nemyslitelnému - odpustit. Jak ale naložit s plody tohoto násilí, jež považují za důkazy jejich hanby před světem i Bohem, a jejich víra jim zabraňuje v nich vidět boží stvoření? Abatyše těchto obětí se pak dopouští (minimálně pro ateisty) nepochopitelně toho největšího zvěrstva. Přitom (rozh)řešení se nakonec ukáže tak prosté. Tento film rozhodně není zábavná, lehká, ani nijak svižná podívaná, naopak divákům vnikne pod kůži, a ti jí z hlavy jen tak nepustí. Zkušené autorce tohle citlvé téma vyloženě sedlo, podobně jako té francouzské herečce hlavní role sestřičky od Červeného kříže s dobrým srdcem.

Ryze Americká pohádka o tom, kterak Sonny na Jordana vsadil boty, a ono to vyšlo. Všichni dobře víme, jak tahle marketingová historka dopadla, a tak nás vlastně zajímá pouze forma. Affleck sice předvádí líbivé retro, ač má zde pochopitelně problém dostat kameru ven z kanceláří a jednaček, jenže tentokrát se do toho málo obul. Air diváka nijak nestrhne, překvapivě málo pobaví, a slabší dialogy jsou fatální pro film, který je na nich postaven. Jsem trochu zklamaný z výsledku, který je přes snahu odulého sympaťáka Damona jen průměrem v žánru. Slabší 3*

Na začátku 80. let se v L.A. schází partička epidemiologických odborníků, aby zjistili spojitost mezi podivnými úmrtími v tamní rozsáhlé gay komunitě. Než zjistí, že se jedná o virus, pojmenují ho, a hlavně pak přesvědčí veřejnost, farmaceutické firmy, politiky, ale i lékaře, že nemoc vůbec existuje, je třeba jí zkoumat a vynaložit úsilí a prostředky na její léčbu, uplyne docela překvapivě hodně času - několik let. Téma jistě podstatné a zajímavé, zpracování však poněkud fádní, formou v podstatě nekonečných dialogů, které nejsou náležitě vypointované, natož nějak dramaturgicky ozvláštněné. Řemeslník Spottiswoode umí nasadit správné tempo, dobře vede hvězdný herecký ansámbl, ale vizuálně není film ničím zajímavý. HBO produkce běžně tvoří snímky, které by mohli nasadit rovnou do kin, avšak "A kapela hrála dál" je typický příklad televizního filmu se vším všudy.