Robbi

Velectěné publikum, uvidíte to, co dosud nikdo neviděl! Nemá asi smysl opakováním některých vět opěvovat výjimečnost filmu. Snad jen dodám, že při jeho sledování mě napadlo, jak by asi vypadala zfilmovaná Deaverova Iluze. Jedno z mála děl, kde prolínání časových rovin je jen ku prospěchu věci a kromě dvojice Jackman/Bale jsem si užíval Davida Bowieho.

Komorní snímek, který staví na velice jednoduché až průzračné zápletce. Můžeme si klást otázku, jestli je možné, aby někdo zahořel nenávistí kvůli jedné zkoušce (sám jsem ve stejném věku prožíval nejedno hudební zklamání) a jestli by dotyčného, tedy zde dotyčnou, tak dlouho nenávist držela. Odpověď je jednoduchá, je to krajně nepravděpodobné, ale možné i uvěřitelné. Žádné dramatické dějové zvraty, jen klidně plynoucí příběh čtrnácti dnů (plus nutný úvod) mířící k předem odhadnutelnému, ovšem diváky s pochopením očekávanému vyústění. Po soustavných krví zalitých opusech zejména americké provenience milý balzám na diváckou duši.

Tento film je stejně problematický jako Annaudovo JMÉNO RŮŽE. Jde totiž o to, že pokud by se měl důsledně držet předlohy, vyšlo by to opravdu na seriál a ona určitá údernost by byla ta tam. Je také fakt, že v Brownově knize to občas hodně zaskřípe, protože Langdon a Neveuová řeší hádanky stylem ...jó, tohle je jednoduchý, nač mít nějaký kryptografický oddělení... Ale není smyslem hodnodit předlohu, ale film. Nejvíc mu uškodil humbuk, který se kolem něj strhl už ve chvíli, kdy se vlastně začal připravovat a Howardovi vlastně nezbývalo, než natočit něco co od každého dostane pět hvězdiček. Přitom samotná předloha zase tak bombastická není, to už bych viděl jako lepší Brownovu Pavučinu lží. Dalším nedostatkem je právě ono zkracování v některých místech, kterým by větší rozvinutí dodalo hlubší prostor. A pokud se podíváme na herce, není asi překvapivé, že mě nejvíc zaujal výkon Paula Bettanyho v roli Silase. Ian McKellen měl úlohu dost usnadněnou svojí postavou, Audrey Tautou byla poměrně dost nevýrazná, Sofii nepřidala nic navíc (tady by to možná mnohem víc slušelo skutečné Sophii, a sice Marceau) a Tom Hanks, a předesílám, že to není jeho vina či jeho projevem, mi prostě nekorespondoval s Langdonem. Veteráni Jean Reno a Jürgen Prochnow zase měli hodně málo prostoru, leč k tomu je odsoudila předloha. Je to tedy značně rozporuplný film jako samotná Brownova teorie, rozhodně dobře udělaný, ale chyběla mu taková ta radostná šlehačková čepice. Proto by dostal tři hvězdičky, ovšem jedna navíc musí být za hudbu.

a malé plus navíc, protože ta půlhvězdička je bohužel ovlivněna tím, co se už změnit nedá. Oproti původní verzi na dvojalbu z roku 1978 tu už nejsou Phil Lynott ze skupiny Thin Lizzy (zemřel v roce 1986), který zpíval pastora, a dále Julia Covington (Beth) a David Essex (dělostřelec). Po hudební stránce - a to tu tady především jde - jde o naprosto bezchybné dílo, které připomene ono opakované přehrávání dvojalba. Neřekl bych, že tady se jedná o klasický muzikál, spíš jde o zvláštní formu koncertu, doplněnou o hrané a vizuální sekvence. O samotné hudební verzi by se dal napsat středně dlouhý článek, ať už o účinkujících či hudebnících, sama literární předloha by si zasloužila to samé.

Pro někoho možná nové a neznámé informace, ale bohužel je tento díl prošpikován chybami, nepřesnostmi a už v té době dávno vyvrácenými nesmysly. Jako přínos beru přítomnost Leroye Thompsona a vysvětlení zásadních nedostatků ve výzbroji, ale to nevyváží zcela zfušovaný popis samotného přepadení a další absence poměrně důležitých faktů.

Fanoušci postav, které během pěti minut zrubají 164 protivníků a jako v případě Bonda ještě obskočí tři krasavice, z nichž jedna usiluje hrdinovi o život, samozřejmě budou zklamáni. Jsou tu pochopitelně některé nepříliš povedené pasáže, ale celkově je sympaticky unavený Willis příjemnou a vlídnou podívanou. Samotná koncepce filmu do jisté míry připomíná Půlnoční běh (Midnight Run) s Robertem de Nirem. Poslední poznámku mám k hodnocení. Dvacítkový systém je v tomto směru krajně neadekvátní. Čtyři hvězdy už jsou moc, tři zase málo, takže 70 % by 16 blokům slušelo nejvíc. Jestliže jsem se nakonec rozhodl pro vyšší známku, tak jenom proto, že mám pro "Vilíka" slabost.

Na tenhle film máte možnost se dívat dvojíma očima - vypnout mozek a věřit tomu, co vidíte. Pak se zrovna tak budete nadšeně tvářit u Pirátů XX. století nebo Posádky v ohrožení. Nebo se budete tvářit jako intelektuálně procitnuvší klony ve filmu a pak vám budou od okamžiku, kdy se Lincoln prosouká do nepřístupného oddělení kanout slzy. Těžko říci jaké. Je mi jasné, že hlavní hrdinové přežijí bezpočet úderů a havárií tak, že Ewan McGregor má na skráni povinný šrám a Scarlett Johansson ani ten ne, žádné další pohmožděniny, zlomeniny a podobně. Ovšem pozor, možná se mýlím a klony jsou gumové, což by vysvětlovalo pád ze 70. patra celkem bez větší újmy. K tomu přidáme drsného nájemného vraha, který odchází v zářícím slunci a vydává se hledat do citlivě hezčího světa nový smysl života, nejspíš bude pečovatelem v domově důchodců. U některých oblastí americké produkce mě nepřekvapuje hustota nelogičností a nesmyslů na jednu filmovou minutu, jenže tenhle film nemá kromě nich téměř nic. Ani žádnou varovnou myšlenku, jen prázdný a rozmáchlý efekt. Nakonec ono se to hezky rýmuje s jednou scénou - když se dá vyhodit zničením klonů 200 miliard dolarů, proč by se o něco menší kapitál nedal vyplácat na podobný film. Takže pokud dávám jednu hvězdičku, tak to je ocenění odvahy, že s tímhle někdo vůbec vylezl na světlo, které v závěru tak krásně prozářilo finále. A teď mě omluvte, jdu se dívat na Sexmisi. Tam byla aspoň sranda.

Velmi efektní a natočené ve stylu Tří mušketýrů či Troji - totiž s absolutní abstrakcí Wellsovy předlohy. Samozřejmě chápu, že v americké verzi by samotářský novinář neuspěl, proto musí být rozvedený a starat se o dětičky... Filmem se hemží moc postav navíc, naopak ty, které měly významně posunout děj kupředu (pastor), se vůbec nevyvedly, ač právě zmíněnou postavu pastora hrál můj oblíbenec Tim Robbins. Nehrajeme si na kdyby, ale filmu by určitě spíš prospělo, kdyby byl ponechán v 30. letech a nebyl jen přehlídkou lepších či lacinějších triků.

Tohle je hybrid. Nedobrý a hlavně oslavující zase a opět USA, protože až na několik výjimek (Belmondová, Pickard, Tomba) tu své úvahy pronášejí jen američtí sportovci. Disciplíny, kde netriumfovali, jsou prostě buď docela vynechané (skoky na lyžích ve všech kategoriích, biatlon, rychlobruslení mužů, krasobruslení mužů, slalom žen) nebo pojaté ještě rychleji než jakýkoli bleskový přehled (hokej, běhy na lyžích, tance na ledě, sportovní dvojice v krasobruslení). Vlastně jedinou výjimkou je již zmíněný Franck Pickard, který má prostor v asi nejobsáhlejším příspěvku týkajícího se sjezdu mužů. Takže český divák se kromě několika flashbackových záběrů hokejistů (kteří jsou jako jediní vynecháni z přehledu čtvrtfinálových zápasů a z ostatních neuvidí pořádně ani jeden gól) nedozví nic o bronzu českých skokanů na lyžích ani o stejném umístění Petra Barny v krasobruslení. Jako proamerická vzpomínka je to přijatelné, jako jakýkoli důstojný dokument o OH 1992 neakceptovatelné.

Kdyby to tu bylo na procenta, asi bych se klonil těsně pod 75 %. Je to samozřejmě výpravný epos, který si postava Alexandra Velkého zaslouží, ale bohužel místy poněkud rozvleklý. Je sice zajímavé dělat sondy do hlubin člověka, který došel tak daleko, ale v tomhle případě je to velice ambiciozně rozmáchlé, ale velkolepé gesto mnohdy zůstává nedokončeno či nedotaženo. Jsou tu i jiné někdy spíše komické úlety - těžko říci, jaký elixír si hadoložka Angelina Jolie v roli královny Olympias vynašla, možná nebohým plazům šmikala hlavičky a pila jejich vnitřnosti, protože v době, kdy je Alexandrovi pět vypadá tahle sebestředná postava úplně stejně jako o dvacet let později. Je třeba si uvědomit, že tehdy ještě nebyla fitka, plastičtí chirurgové a všechny ty liftingy a další vychytávky, takže tahle etapa by se asi na její vizáži poněkud promítla. Skladba herců je velice atraktivní, ale vedle Farrella si už nikdo příliš neškrtl. Vím, je to film o Alexandrovi, ale to je možná onen problém, proč těch hvězdiček není víc. Každopádně je však nutno Stoneovi přiznat, že odvedl práci typickou pro něj, tedy vysoce kvalitní a profesionální. Jen taková ta šlehačka navrch tentokrát chybí.