Šakal

Co dodat?! Bezezbytku se ztotožnuji s prvními třemi řádky komentáře uživ. Radek99. Zde není moc co dodávat. Jedno z nejpalčivějších témat v našich dějinách a kostivec ukrytý po dlouhou dobu ve skříni. Snad pouze toto: TOTO a podobné snímky a nikoliv estrády, superstar a jiné ....čoviny by mělo běžet na našich Tv v prime timu. P.s. a ano, naprostý souhlas s uživ. Radek 99, tohhle by si bez jakýchkoliv diskuzí zasloužilo (ba přímo volá) po celovečerním filmu. P.p.s co se týče tohoto tématu, nadále pro mě osobně zůstavájí nedostižným number one Polákovi Nebeští jezdci a přestože tento Tv počin Jaroslava Dudeka nelze s nimi porovnávat a nebylo by to ani zcela fér ( každý se k tématu postavil jinak) rozhodně dělá čest našim pilotům a ukazuje sílu a zrůdnost našeho systému v tehdejší době. Nic proti pánům Svěrákům, ale jejich Tmavomodrý svět se rozhodně s těmito snímky rovnat nemůže. Na to byl příliš učesaný, podbízivý a z každého třetího záběru na člověka křičel kalkul zvaný oscar......a tak nějak se pozapomnělo na skutečnou podstatu věci.

Co dodat?! Klasika všech klasik. Krimi „ze staré dobré poctivé školy“. Syrové až do morku kostí, bez zbytečných (rušivých) naplavenin, jdoucí přímočaře od samého počátku až do úplného závěru jistojistě za svým cílem. Téměř se nechce věřit, že toto dílko se honosí značkou „made in USA“ a nikoliv France. Ovšem, již na druhý pohled, (když si člověk přečte jméno režiséra), to tak nepochopitelné již není. William Friedkin byl (je) mistr v budování a gradování atmosféry, který se musel nutně upsat krví samotnému ďáblu, o čemž nás ostatně dostatečně přesvědčil o 2 roky později. (Možná) by člověk mohl mít určité výtky k lehce odfláknutému finále, ale ten, kdo viděl pokračování, mi dá jistě za pravdu, že tomu tak není. A co že je hlavní devízou této krimi, vyjma již zmiňované bravurně gradovanné atmosféry, jisté Friedkinovi režie a parádně se doplňujícímu duu Hackman – Scheider, z nichž prvně jmenovaný přeci jenom hraje první housle?! Bezesporu jsou to (mnohými již zde zmiňované) památné scény sledování na ulici, v podzemce a automobilová naháněčka Hackmana s nadzemkou. Pokud pro nic jiného, tak min pro tyto scény se vyplatí tento nestárnoucí snímek shlédnout. P.s. doporučuji podávat s tataráčkem popř. krvavým steakem a šťopičkou tulamorky na ledu, jejíž příjemná chuť se vám rozlije po celém těle a spolu s gradující atmosférou se postará o nezapomenutelný zážitek. 88% výstižný komentář: uživ. Isherwood

Nejprve jsem chtěl napsat obsáhlý komentář a marně hledal slova. Nakonec jsem si dovolil použít citát ze snímku samotného. Je v něm obsaženo téměř vše a v mnohém vystihuje hlavní myšlenku tohoto snímku. „Všichni putujeme světem. Od kolébky až k hrobu. Od narození do smrti. Putujeme mezi věčnými světy“. Tento snímek je takovým jedním velkým putováním a bilancováním života. Přiznávám, chvíli (delší čas) jsem si zvykal na pozvolné tempo vyprávění, ale s každou další ubíhající minutou jsem si na toto netradiční putování Bobbyho Duvalla, jeho synovce Toma Harta a asiatek č.1,2,3,4,5 začínal čím dál tím více zvykat. Tenhle snímek W. Hilla si na nic nehraje, nesnaží se o nějaké „velké umění“ (tím ani ve výsledku není), ale je PŘIROZENÝ a právě v tom je jeho největší přednost a síla. Ostatně v každém z nás, (ať si to chceme přiznat či nikoliv) dříme ten malý klučina se srdcem dobrodruha, pevným charakterem a touhou ochraňovat utlačované. Pokud toho „malého kluka“ v sobě objevíte (alespoň na dobu trvání tohoto snímku), nebudete zklamáni, za to vám ručím. Snímek bych rozhodně nenazval klasickým westernem, spíše je to taková (jak trefně napsal uživ. nascendi, btw výstižný to komentář ke snímku) horse-movie a i díky pomalému tempu vyprávění se člověk (divák) zamýšlí nad hodnotami v životě. To mi společně s přirozenými hereckými výkony, nádhernými scenériemi krajiny a citlivým hudebním doprovodem ke spokojenosti v tomto případě stačí, byť ( jak už jsem zmínil v samém úvodu) o bůhvíjaké umění se nejedná a mezi NEZApomenutelné se snímek rozhodně nezařadí. 78% a ta 4* je jednoznačně za 75-ti letého Bobbyho Duvalla. Je nesmírnou radostí sledovat tohoto chlapíka, jak stále „válí“. P.s. jak už zde bylo mnohými zmiňováno, bát se „lacinějšího Tv zpracování“ divák rozhodně nemusí. Jedná se o plnohodnotný filmový biják a tak jedinou silnější kaňkou v mých očích, je slabší propracování některých charakterů postav, což je velká škoda (v kontextu toho zbytku)....

Co jsem si odnesl z tohoto seriálu? Je to jasné! Čím větší (a členitější) parohy, tím větší šance ke spáření se. Třeba to nebude pouze výsada jelenů. Takže chlapi,.... nezoufejte(me) :o) Teď (trochu) vážně. Velmi zajímavý seriál o české myslivosti a to prosím i pro takového laika v daném oboru, jako jsem já. Stačí mít „pouze“ kladný vztah k přírodě. Zajímavé vyprávění fundovaných lidí, kteří jsou skutečnými odborníky v daném oboru a navíc jsou schopni, to vše srozumitelně interpretovat, široké laické veřejnosti. Děkuji pánové. P.s. za zmínku určitě stojí i vkusný průvodní komentář Vladimíra Brabce. p.p.s. hodnocení se tentokráte (prozatím) pozdržím. Těžko si udělat ucelenější obrázek o kvalitě celého seriálu po shlédnutí 2 dílů....

Ukecané tak (rozuměj o ničem než o něčem), že jsem musel po 10-ti minutách otevřít svůj soukromý bar a nalít si poctivýho panáka tulamorky, jak mě rozbolela hlava. Nutno dodat, že určitě tomu VELMI napomohl i český dabing. Naštěstí mě po 25min vysvobodil zápas Schalke 04 – ManU, jinak jsem (ze samé zoufalosti) vytáhl 100% -ně lahev do dna. Definitivní ujištění toho, že romantik ze mě zřejmě nikdy nebude......, ale jak vidno (soudě podle místního hodnocení) tento snímek Douglase McGratha na motivy románu Jane Austen, nijak výrazně neoslnil a nezasáhl ani dámskou část místního osazenstva, takže problém tkví zřejmě (jistojistě) jinde a já tak mám ještě nějakou (alespoň mizivou) šanci na „polepšení se“ :o) p.s. Pýchu a Předsudek popř. Rozum a cit (další to z adaptací této spisovatelky) si dám kdykoliv a rád. Po tomto skvostu, pevně doufám, do konce života neuslyším.

To zase Milan jednou plave proti hlavnímu proudu. Po dlooouhé době „novodobá“ (ne)pohádka, na kterou se příjemně kouká a člověk při jejím sledování nezažívá pocity zmaru a nedostává tik střídavě do pravého a levého oka. Tím nechci rozhodně tvrdit, že se přibližuje (natož) dosahuje kvalit těch starších „klasik“, ale není to takový (do očí bijící) kýč, jako 90% novodobých pokusů o „něco jako pohádka“. Prostinký příběh, civilní herecké výkony (výborný Jan Kraus), nádherná příroda (to je oslava krás země české), má to nadhled a v mezích možností to i baví (teď mám na mysli zejména glosy Jana Krause). Nevím, jak vám....mně to ke spokojenosti stačí. Takhle nějak si představuju novodobou pohádku pro celou rodinu, ikdyž si neodpustím poznámku, že ji nejvíce ocení odrostlejší publikum. (Možná) se ale mýlím. P.s. chvíli jsem měl obavy, jestli se tam neobjeví i býv. pan mluvčí hradu Ladislav Špaček a nevezme tu „Etiketu“ do vlastních rukou. Ta v podání pana Somra možná nebyla tak úplně podle bontonu, ale byla rozhodně zábavnější..... 60%

Myslím, že už zde bylo (na konto tohoto snímku) vyřčeno téměř vše, takže co napsat, aby se člověk neopakoval a nebyl sprostej?! Srát na to, že to vše už člověk (divák) (ne)jednou viděl a to i v lepším provedení a že spíše než souvislý příběh je tento snímek jednotlivými poskládanými střípky, když to dohromady drží tak skvěle pohromadě. Za sebe už pouze dodám, že jsem nesmírně rád, že je Colin momentálně tak „v kurzu“ a Keira se opět nadechla „ke světlejším zítřkům“. Nevím, jak to dělá (byť není zrovna můj typ), ale zatraceně na mě platí a stejně je tomu i v případě celého nového Monahanova gangsterského snímku. Žádné velké umění, ale parádní (stylová) oddechovka, kterou prověří až čas. A ten konec (variace Vaughnova Layer Cake) to je jedním slovem paráda a přesně můj šálek kávy-mňam. Napoprvé za 75%

Přiznejme si upřímně, o kolika z vás (nás) by se dal natočit takovýto nesmírně lidský dokument?! Tento snímek nemůže ponechat chladnýmy ani ty největší cyniky. Téměř se ani nechce věřit, že Jozef (Juzek) Psotka byl skutečným člověkem z masa a kostí a nikoliv postavou z pohádek či bájí. O tom, jakým člověkem doopravdy Juzek byl, dostatečně svědčí rozhovory s jeho kamarády a rodinou. Že to byl navíc výborný horolezec a parťák, na kterého se za každé situace dalo spolehnout, je už „pouze“ takovou třešínkou na dortu. Pokud bych hodnotil pouze osobu Jozefa Psotky, tasil bych hvězd 6. Pokud přihlédnu k samotnému dokumentu, zarazím se na silných 4*.

A potom, že 3x do stejné řeky nevstoupíš. Iňárritu je pro mě osobně pan „VELKÝ“ vypravěč lidských příběhů a osudů. Takovéto silné pocity zažívám pouze u pár vybraných režisérů. Jako první mě napadá K. Kieslowski, hned za ním např. Pedro Almodóvar, či Julio Medem. Opět nám servíruje (společně se svým dvorním scénáristou Guilermem Arriagou) spletenec tří (na první pohled nesourodých příběhů), které se paralelně odehrávají v Maroku, Mexiku a Japonsku. Přičemž, (s pomocí citlivé a vnímavé kamery Rodriga Priety a působivého hudebního doprovodu Gustava Santaolally) nás postupně po malých krůčcích vtahuje čím dál tím více do jednotlivých příběhů až k emocionálnímu finále. Pravda, té katarze z 21 gramů tentokrát nedosahuje (alespoň v mém případě). Nutno podotknout, že velkou zásluhu na celkovém vyznění (uvěřitelnosti) příběhů, mají bezesporu samotní herci. Nevím, jak to Iňárritu dělá, ale vždy se mu daří z herců vyždímat maximum možného. Pokud někdo o Pittovi tvrdí, že je to pouze „hezká reklamní tvářička“, nechť se podívá na tento snímek. Tomu říkám notně vyzrálý a procítěný výkon. Nevím, zda-li je to pouze můj subjektivní pocit, ale s „lehkou“ dávkou představivosti mi zde (hereckým projevem i vzezřením) připomíná Benicio Del Tora. Dost z vás si zde stěžuje na nevyváženost jednolivých příběhů, zejména toho Japonského. Já musím konstatovat, že naopak spatřuji velkou sílu v předkládaném „mixu“ a ty jednotlivé střihy napříč příběhy můj zážitek pouze umocňovaly. Že by obstály (a to více než dobře) i jako samostatné příběhy, myslím není potřeba vůbec pochybovat. V případě velkých filmových zážitků, vždy člověk (divák) složitě hledá slova. „To“ se jednoduše musí „vidět, zažít, procítit na vlastní kůži“. Toto je přesně ten případ. Výsledkem je tak 90% zaokrouhlených tentokrát přeci jenom směrem dolů. Ikdyž kdoví, kde se mé hodnocení zastaví po dalších reprízách. Napoprvé to bylo v mém případě za vlažnějších 78%, dnes za procítěných plnohodnotných 90%. Uvidíme......

Pokud se chcete dozvědět více o historii dobývání Everestu, jednoznačně doporučuji tento dokument. Ostatně National Geographic byl vždy zárukou vysoké kvality. 50let po dobytí „střechy světa“ sirem Edmundem Hillarym se šerpou Tenzingem Norgayem se vydávají jejich synové (společně s Brentem Bishopem) v jejich stopách, s cílem stanout na nejvyšším vrcholu světa. Tento dokument je skutečnou poctou všem horolezcům, samotnému Everestu a především potom šerpům, bez kterých by to jednoduše nešlo. Horolezectví totiž není individuální záležitost, přestože tam nahoře to musí každý člověk odmakat sám za sebe. Je to především team work. Člověk až při těchto záběrech, kdy s notnou dávkou nadsázky lze prohlásit, že vás jsou šerpové (za určitý obnos) schopni „vynést v zubech“ až na samotný vrchol, skutečně docení, co se před těmi 50-ti (resp. 59-ti) lety oběma dobrodruhům (bez nijakého jištění a s mnohem primitivnější výbavou), povedlo dokázat. Tady není co řešit. Bez jakéhokoliv delšího přemýšlení „ srdcem pálím vostrejma“ a vychází mi z toho 5* palba.