elgreco

Náhodou jsem v kině seděl vedle Václava Klause. (To jste nevěděli, že chodí do Bio Oko?) Celou dobu se ošíval a mumlal, že falešné, opravdu ale opravdu falešné, nad tím se musím pousmát a vrtět hlavou, pravdoláskovský kočkopes, eurohujerovsky prázdná kritika globalizace… A nakonec se při titulcích obrátil k Jaklovi a vyčítavě mu sdělil: „Teda Láďo, to jsem snad měl jít raději s Livií na Ženy v pokušení.“ Byl tak rozrušen, že mi ani nepodepsal „Modrá nikoli zelená planeta“. Nedivil jsem se jeho rozpoložení a cítil jsem se divně: musel jsem s ním souhlasit. I já bych raději šel s Livií na Ženy v pokušení. Srovnání s Babylonem (o který se film otírá) by bylo nefér. Nefér pro Babylon. Mamut je totiž jen banálně nudný. Od filmů jako byl Babylon, mdle přebírá formu a pak už jen to horší – jistou umělost a tezovitost, navíc v dvojité porci. (Jinak považuji Babylon za nepovedeného sourozence božských dvojčat 21 gramů a Amores perros). Jaký než nudný může být film, kde se minimálně ve třetině scén telefonuje. Nesmírně jsem toužil postavy vyzvat, aby si konečně vypnuly vyzvánění, jak se v kině sluší. Je mi jedno, že v reálném životě také věčně telefonujeme. Tohle je film. Fotbalisté taky v reálném životě hodně telefonují, ale pozorovat je při tom by byl opruz a nuda. Stejně jako zde. A poselství: rodina je důležitá, ať už jste hipík, kterej právě za 35 milionů dolarů prodává svojí firmu, doktorka, nebo filipínská chůva jeho dětí. Buďte s rodinou a budete šťastný – a samozřejmě není od věci za pár milionů prodat svojí firmu (i když vůbec netušíte, jak se to stalo). (Mimochodem osud chůvina syna je naprostý faul a je to jen scénáristova vina, jen ten to potřeboval a řádně se zapotil, aby se právě tohle přihodilo. Jdi se vycpat pisálku. Všechno se hodí do tvého vetešnictví s dojetím.) Shrnuto: Naprosto „vychtěný“ a nemotorně moralizující příběh, vyprávěný jazykem červené knihovny. Příběh, který je tím, víc protivný, čím víc předstírá závažnost, upřímnost a opravdovost, tam kde jde jen školní cvičení na daná témata. (Copyrightu na poměrně odporné slovo“vychtěný“ se vzdávám ve prospěch nadace Terezy Maxové.) Pokud chcete vidět podobný, ale opravdu dobrý film, potom je každá rada snadná: 21 gramů, Amores Perros, Magnolia a Crash. Dva body za tu neskutečně krásnou Thajku (která, jak jinak také telefonuje… svému ročnímu dítěti, jak jinak. Jo, ahá, to telefonování je symbol, jak jsme si dnes vzdálení i se svými nejbližšími. Aha.)

Film působí jako vývojový mezičlánek mezi báječnými ztřeštěnostmi typu Banáni a majstrštyky jako Annie Hall a Manhattan. Woodyho neurotické eskapády jsou neuvěřitelně zábavné a k sežrání a… (jako panikařícímu zmatkářovi mu nemůže konkurovat ani Pierre Richard), při sledování filmů mívám stejně slabomyslně blažený výraz, jako Woody, když se kouká na božskou Casablancu a vlastně vnímám svět podobnou optikou, ale… Ale! Proč ale dávám pouhé tři bodíky? Tak úplně to na mě jako celek (film) nezafungovalo – přišlo mi, že se koukám jen na skicu, nebo poznámky k opravdu dobrému filmu. Jako by šlo jen o mix zdramatizovaných standup comedy výstupů a Woodyho povídek. Postavy ve filmu navíc už nejsou komické figurky a ještě nejsou (byť poněkud bizarní) hrdinové. Spíše a jen karikatury. Shrnuto: Nenasmál jsem se jak při Woodyho nejlepších komediích a emocionálně se mě film (třeba na rozdíl od Manhattanu) takřka nedotkl. Přesto vřele doporučuju. I ne zcela soustředěný Woody Allan (já vím, tentokrát nerežíroval) byl první liga mezi komiky.

I u dobrých filmů mívám pocit, že komentováním marním čas. Tak jen stručně: Je v tom cítit určitá návaznost na klasické francouzké komedie, ale jen cítit. Komedie, u které jsem se dvakrát pousmál a jinak 80 minut nudil. Napadají mě dvě adjektiva: prefabrikát a recyklovaný. Hodnotit víc, kolik bych pak měl dát těm průměrnějším z filmů Pierra Richarda? A kolik belmonďáckým (tak trochu námětem podobným) Veselým velikonocům? Šest? Nemám zkrátka rád filmy, z nichž čiší bezradnost tvůrců. Máme námět a je čas natočit další film. Ono to nějak půjde. Nejde. Nic nikdy jen "nějak" nejde. Asi tak.

pseudoromantická pseudokomediální UHO (univerzální hnědá omáčka)... naprosto zbytečný film a Grant s Barrymorovou prostě jako pár nefungují... videoklip skupiny POP by hodnocení vytáhl na dva body, to by ovšem nesmělo být příšerného nováckého dabingu...

Těžko se mi to hodnotí, těžko se mi u tohohle filmu i dýchalo. K. Bigelow a kameraman B. Ackroyd odvedli mimořádnou práci (a nejen oni). Nevím, zda existuje „ženský způsob práce“, ale pokud ano, viděl bych ho zde v jakémsi „naslouchání“ svému filmu. Muži, věční to kluci, se při natáčení válečních scén chtějí co nejefektněji ukázat. Předvádějí se, vykukují na nás – to jsem dobrej co? I tak soucitný Spielberg „jen exibuje“. A my jim všem tleskáme. K. Bigelow naopak zůstává vždy v pozadí a soustředěná. Efektivní ne efektní. (Snad jedinou (a v kontextu osvěžující) libůstkou je záběr na padající nábojnici.) K. Bigelow se prostě jen dívá a ukazuje. Namáčí nám do té války rypák, jak pejskař štěněti do „loužičky“ a to co vidíme, působí ve výsledku autentičtěji než Třeštíková:) Je to film takřka „youtubovské“ (tj. slídívé?) estetiky. Ani jsem nedutal. Klaustrofobní napětí při záběrech na přihlížející Iráčany… Téměř westernový souboj ostřelovačů, aneb: Smrt? To jen takové blbé „plác“… Mouchy na řasách… Ruka v břiše… Neustále jsem vděčně netušil, co se za chvíli stane (jen osud doktora jsem uhodl dřív, než bych chtěl) a při scéně se „sebevražedným“ atentátníkem mi vyhrkly slzy – ne ze sentimentu a z dojetí, ale z lítosti a ze vzteku. Ano – filmu možná chybí tzv. dramatický oblouk, ale víte co – není to na škodu (když uvážíme, jak ve válečném filmu vypadá) a ve chvíli, kdy mi to trochu začalo vadit, se vždycky stalo něco… tedy NĚCO. Respekt – tvůrcům, hercům a vlastně i těm vojákům. Pokorné soucítění normálním lidem, co mají tu smůlu, že jsou tam. Opovržení těm… A respekt akademikům za ty Oscary. Je to vždycky tak trochu politika (a existuje nepolitické umění?), ale tentokrát vybrali správně. A vůbec: porovnejme to s námi – tenhle rok jsme se konečně začali (tak trošku po česku) vyrovnávat s normalizací, Únorem, Protektorátem. Dovedete si představit vynikající „politický“ film z našeho „současna“? A ještě jednou „a vůbec“ – co o nás vypovídá, když nadáváme na americký brak, a pak si tenhle film ani „nevybereme“ do distribuce? Co o nás vypovídá kvákání kolem radaru a padesáti vojáků do Afghánistánu? Jen prospěchářsky nadáváme a rozumujeme u televize a piva, a pak před tím americkým brakem dáváme přednost Chalupářům. (Možná jsem trochu pokrytec, když dávám 5, ale připadal bych si jako ještě větší pokrytec, kdybych nedal. Volím spolu s akademiky a jen Oskara za scénář měním s Oscarem za kameru, …ale rozhodně ne s Avatarem!)

Ten film je dobrej a doba vystižena obdivuhodně. Pravděpodobné téma pro nečeské publikum: Jak by vypadal život beatníka, existencionalisty, hippesáckého maoisty... prostě všech těch západních mladých idealistů v zemi, kde se „naplnily“ jejich ideje. Bouřit a bavit se v zemi, kde se mírovou ocelí zalévají chřtány válečných štváčů. K. Hádek v roli floutkovského básníka Ivan Heinze je skvělý (těžko ovšem může být kdo lepší než pan Huba) – roztřesenost někoho, kdo suverénně huláká provokativní a sebejistá hesla, ale vlastně si je sám sebou akorát hrozně nejistý a do pózy „zázraku poezie“ se možná jen snaživě velhává. Působí trapně? Taky jsem byl jako mladík trapnej… možná jsem furt a čím jste v mládí smělejší, tím nutně trapnější (já byl málo smělý), a proto jsem se nad pozérstvím Ivana Heinze jen uculoval, i když mi trvalo, než jsem toho fracka na plátně zkousnul. (Proč se ale probůh jeho postava nejmenuje jednoduše Fišer/Bondy a Honza Krejcarová, proč není vyšinutější??? Básně jsou Bondyho, životopisně to odpovídá, ptám se proč!!!) Líbí se mi kontrast mezi první a druhou polovinou filmu. Líbilo se mi toho dost. Co je kamenem úrazu: Je to film o revoltě ("Chcete podvolení se systému a řád? Hovno, my Vám přineseme anarchii a chaos!" citát dle Chlupise), ale je natočený tak zoufale maloměšťáckou optikou – dokonce, když se má K. Hádek projít před plátnem full-frontal, je pinďour zakryt otomanem, kde to jsme? Zkrátka nebezpečně často tu plujeme ve vodách konformistického prděníčka. Výsledek: Všechno je v prdeli/ ve všední den i v neděli/ jenom ty filmy sovětský/ jsou vědecký! a tak s něžnou opatrností prdím, abych se neposral a dávám teda jen tři bodíky, s tím, že to možná ještě zvednu na čtyři, protože mám chuť ten film vidět znovu. Uvidíme. (A za tu zbytečnou a mučivě krátkou chvíli s Táňou Pauhofovou, by T. Mašín zasloužil vykastrovat!:)

Starý dobrý poctivý mainstream. Zmoudřele nahořklá komedie – tu komedii berte v poměrně velkých uvozovkách. Tak trochu mám problém s hrdiny filmu a tématem ala: Ti korporátní „lidičkové“; není to až taková legrace být jedním z nich, navrch možná vystavují své žraločí úsměvy, ale…. Ne, na tohle bych neskočil. Ale! ten film je naštěstí víc než usmiřující „agitka“. Na to je totiž příliš inteligentní. (Souhlasím s kolegyní Nathalie – Reitman má něco společného se Sophií Coppolovou.) Nad výborné G. Clooneyho a V. Farmigu (to skloňování?) stavím kariérní husičku ve svěžím podání Anny Kendrick. „Rrrr“ který tento film pro mě definitivně pasovalo nad průměr, byla scéna s kapitánem letadla – zbláznil jsem se? ale já viděl remake závěrečné scény z Krakatitu! V tu chvíli mohl film skončit. Měl.

opelichaná verze předchozích filmů ZY (a další režimněloajální variace na těžký úděl panovníka - strany, která tu čínskou velkolepost zajišťuje i zaštiťuje - schválně dávejte pozor na panovníkova slova, kdo má trochu přehled o čínské filosofii - není to náhodou ozvěna legalismu? - v překladu: panovník musí být krutě přísný aby udržel pořádek etc...). Velkolepost není umělecká kategorie, tu chtěli po umění jen slavomani. Stylizace něco mezi televizní inscenačkou a starší počítačovou hrou: stejně prázdné jen kolosálně nabubřelé. Příběh chatrný (hra na Macbetha?) - v podstatě naprosté selhání -Zhang Yimou šlápl na hrábě a je z toho akorát tak akorát velkolepá bolule. Zdeněk Troška by se stejnýma penězma natočil lepší film... hluboce lidský Kurosawa by si asi ukroutil hlavu. Howgh!

S lehkým uzarděním se přiznávám, že mě mrzí, že tento film (zatím) hodnotím více body než Pouta a 3 sezóny v pekle. (Ale ne více než Protektora! Nebo Zoufalce.) Jmenované filmy jsou totiž podle mě důležitější (i tím, co říkají, snaží se říct a v mnoha ohledech i tím, jak to říkají). V čem vítězí Kawasakiho růže? Jistě ne v klasicky Hřebejkovsko – Jarchovsko vtípcích až schválnostech. (Duchovní seance milostného trouhelníku – i když pobavila, švagrovo scrabble a fuj! a mimoběžná lekce češtiny u „švédského“ stolu, kdy se postava sochaře chovala jako naprostý buran – proč?) Nevítězí ani díky setrvalé neschopnosti odolat „hřejivému“ co sme si to sme si, ani sklonem k figurkaření, nebo v okatém, doslovném a drkotavém pokusu o univerzalitu – viz. dle mého zbytečná a pozornost narušující postava japonského malíře, podivně probuzeného k tvorbě Lenkou Vlasákovou. (Ne že by tato šaramantní žena neprobudila tvůrčího ducha i ve mně, kdyby se snažila!). Univerzálnost buď v příběhu je, nebo není. Pokud by příběh nebyl univerzální, Japonec by trapně trčel, vzhledem k tomu, že příběh univerzální je působí chtěně, přebytečně… A už vůbec nevítězí díky podivným postavám švagra a jeho milenky, která se z husičky náhle promění v jakousi dobrou vílu příběhu… Ale! Všechny klasické Hřebejkovo a Jarchovského mínusy, jsou tu přítomny v zatím nejmenší míře! Mezi plusy počítám: Silné a dobře zpracované téma. Absence Macháčka, Lišky, Vilhemové, Polívky a spol. Vynikající D. Kolářovou (které tleskám ne za vypjatou scénu v lese!, ale hlavně za to „bezděčné“ herectví „u dřezu s nádobím“) a spolehlivě skvělého M. Hubu. Skvěle napsané „proslovy“… Ale hlavně: Vyrovnanost filmu, formu neustále odpovídající obsahu… Vše plyne, nezadrhává se – zkrátka a dobře: Kawasakiho růže je film jako víno vyzrálého vypravěče, a já holt jen preferuji sušší vína. Pro mě nejlepší Hřebejkův film. (Ale pět hvězdiček ani náhodou.) Ten pán přeci jen snad jednou natočí něco opravdu velkého. Jen nestát u zdi! Nestyď se být jiný, nestyď se, uplivnou, bambulo! P. S. Estébák Kafka skutečně žil (žije), jen nemá Chudíkovo zmijí charisma a scénářem napsanou sofistikovanost… Byl to zmrd, kterej měl mimo jiné na „starosti“ Vlastu Třešňáka, a který si v tom típání liboval a po revoluci dostal podmínku… P. S. S. STB nepodlehli jen někteří disidenti, na které byly nasazeny všechny páky, ale i spousta „obyčejných“ lidí – To bych chtěl vidět! Sousedské udávání. V poslední době se zdá, že agenty byli jen ti, kdo se proti komunismu postavili. Upevňovat tento stereotyp (šlo jen o válku komunistů a disidentů, která se chalupářů netýkala a v níž disidenti selhávali, STB byla perfektně fungující mašina a KSČ nebyla zas tak hrozná) je na pováženou. Disidenti totiž možná selhávali, ale MY jsme selhali. P.S.S.S. Ve filmu, kde jde i o típání cigár do lidí, všichni tak slastně hulí. To je symbolické, nebo kouzlo nechtěného? Spíše to druhé, bohužel.

Technicky je to jízda, jenže jen technika nestačí. Strašně zastaralá Cesta do pravěku nezestárla dodnes, stejně jako ostatní „Zemanovky“, ale tohle? Popcornově banální a banálně vyprávěný příběh – nejenže je jasné, co se stane za deset minut, ona každou chvíli některá z postav začne vysvětlovat, co a proč se právě děje! – mé nevysoké IQ nebylo dlouho takhle podceňováno a byl to velmi frustrující pocit. Klišé na klišé a pančovaný patos, jimiž bylo relativně nosné (a pro mě ne-naivní!) téma neustále vyprazdňováno. (Moc se mi líbil nápad s tím „nervovým“ spojováním se Na´vi s ostatními živými tvory, to bylo něco, o čem jsem chtěl vědět víc, co bych toužil zažít, něco dobrodružného, magického, ale ono bylo využito jen k bezeslovnému komandování zvířat – doleva, doprava... vzájemnost nulová.) Velmi průměrná hudba – při závěrečné písni jsem neustále trnul, kdy zakvílí C. Dion. Hrdinové šablonovití až hanba a téměř jediný skutečný herec – G. Ribisi na mě během těch pěti minut na plátně udělal větší dojem než všichni ostaní (o trapně zupáckém záporákovi nemluvě), s výjimkou krásné samičky druhu Navi. A fantazie? Kde? Planeta vypadá jako trochu jiná země, rostliny vypadají jako trochu jiné rostliny (až na dva tři druhy), národ Na´vi vypadá jako my (ňadra?!), mluví jako my, projevuje emoce stejným způsobem jako my a angličtinou vládne lépe jak já; jejich koně vypadají jako koně – mimochodem těch živočichů tam také není příliš – dva druhy létavců, něco jako psy, něco jako tygr, něco jako nosorožec... Válečná taktika lidí se nelišila od toho, co vídáme ve filmech z Vietnamu... Vlastně jsem si říkal – kříženec Pocahontas a Čety. Vše účelově a bez větší vnitřní logiky směřuje k rozhodující bitvě, bez níž by byl divák asi nespokojen. Dokonale provedený vizuál pro mě zkrátka nepřekryl totální mělkost filmu, naopak ji zvýrazňovala a já si neustále říkal, co by s tím námětem (ne scénářem!) a rozpočtem udělal T. Malick, nebo alespoň D. Aronofsky. Zkuste se zasnít! Nebo... jak relativně podobně a potenciálně klišoidní příběh dopadl v Districtu 9! Přesto nedat alespoň tři hvězdičky bych považoval za intelektuální exhibici. Tak tady jsou. (I když otřesný dabing ve stylu Kobry 11 zaviklal i jimi.) Jak jen bych byl vděčný, kdybych mohl dát víc!