dhejbal

Velmi si cením toho, že vůbec někdo v Česku zkusil něco takového natočit. Hlavní cenu Varů bych tomu však nedal...

Povedený dokument, který ovšem hodně těží z materiálů, jež pořídil sám Ledger za svého života. Škoda, že se při rozhovorech nedostalo i na další důležite postavy v hercově životě, například jeho ženu. A tak nějak podle očekávání ve filmu chybí i nějaký protiklad k dojemným vzpomínkám přátel, takže celkově snímek vyznívá dost propagačně.

Pár skvělých indických filmů už jsem ve Varech viděl, tenhle mezi ně neřadím. Bohužel při světové premiéře ve Velkém sálu došlo k trapné situaci, kdy za přítomnosti tvůrců odešla v průběhu projekce asi třetina lidí.

Obávám se, že největší ukázkou zdatnosti tvůrců by bylo, kdyby po přečtení předlohy došli k závěru, že se tento příběh na filmové plátno vůbec nehodí.

Buď je to monstrózní fake, nebo jsou v tomto dokumentu zachyceny opravdu velice znepokojivé události. Tento film působí na první pohled celkem nezáživně, ale ve skutečnosti vyvolává spoustu otázek, nad kterými jsem musel přemýšlet ještě dlouho po projekci. Vrcholem celého snímku pro mě byla scéna s vymítáním po telefonu.

Vyrůstání v romské komunitě na jihu Itálie je zde vylíčeno dost bez obalu, což je dobře. V tomto případě se hodně povedla práce s neherci, kteří jsou natočeni ve svém přirozeném prostředí. Líbí se mi také, jak se zde pracuje s hudbou. Z 52. ročníku Varů to pro mě byl určitě jeden z nejlepších filmů.

Takový neobvyklý sportovní snímek, který spíš než akčními záběry a bojovnou atmosférou baví svým zajímavým zpracováním na černobílý film a „splašenou“ kamerou. Přestože hlavní hrdina není žádný grázl, rozhodně to není ani ctižádostivý příklad pro mladé sportovce. Ollimu je totiž jeho boj o boxerský titul tak nějak buřt a podobně to má nastavené i jeho partnerka. Nejedná se však ani o nějakou přeslazenou lovestory. Když pak Olli a Raija jdou spolu na konci filmu podél řeky, míjejí pár důchodců – skutečné manžele Mäkiovi. Trochu se divím, že Olli Mäki sám na filmu spolupracoval. Řekl bych, že ve skutečnosti nebyl takový břídil, jakým je ve filmu, kde jsem spíš hluboce soucítil s jeho manažerem. Zaujalo mě také, že představitelé manželů Mäkiových (Jarkko Lahti a Oona Airola) také pocházejí z Kokkoly, stejně jako praví manželé Mäkiovi nebo režisér Juho Kuosmanen. Že by se tam mluvilo tak specifickým nářečím finštiny, aby se pro role nejvíc hodili právě místní? Nicméně ve filmu několikrát zazní, že Kokkola je díra stranou civilizace. Pobaví také skutečnosti, že zatímco manažer Elis Ask byl o 11 let starší než Olli Mäki, představitel Olliho Jarkko Lahti je o dva roky starší než Eero Milonoff, který hraje Aska. Na plátně však Ask doopravdy působí jako ten zkušený mentor nesoustředěného mladého boxera.

Škoda té přetažené stopáže, mohl to jinak být opravdu skvělý film. I tak velmi zajímavá podívaná skrz postupně odkrývané momenty novinářova života, byť se v nich neděje nic moc stěžejního.

Na takové pohádky by mě bývalo bavilo koukat. Zpracování zaplaveného města, v jehož ulicích se najednou prohánějí prehistoričtí mořští tvorové, je fakt dokonalé. Sice je trochu zvláštní sledovat příběh o lásce pětiletých dětí, která tlačí rybičku Ponyo ke stěžejnímu rozhodnutí, zda strávit zbytek života ve vodě či na souši, ale nakonec proč ne…

Občas je lepší točit méně filmů a více se soustředit na udržení si své vysoko nastavené laťky. Tohle dílo krom jiného zabily dost otravné dialogy…