dhejbal

Dokumentů o uprchlické krizi už vzniklo hrozně moc. Orbanu Wallaceovi se však povedlo vyniknout tím, že velkou pozornost věnoval novinářům, kteří putování uprchlíků monitorovali. U dokumentů na podobné téma se také často rozhoduje o jejich kvalitě podle toho, nakolik se štáb dostane do centra dění. Když jsem viděl, jak kameraman podlézá ostnatý drát a utíká spolu s uprchlíky, byl jsem fakt nadšen. Projekci ve Varech také zpestřila účast Syřanky Mahasen Nassif, jejíž dojemný příběh cesty za azylem v Německu je ve filmu také zachycen.

Podle očekávání se jedná o další labruceovská šílenost, v níž se opět střetávají velice vypiplané záběry s něčím, na co se asi většina diváků moc koukat nechce.

Věrohodně vyobrazené chování člověka trpícího depresí, o níž často koluje celá řada mýtů a nepravd. Ta trochu surrealistická scéna v autě byla skvělá, závěr byl možná zbytečně roztahaný, ale zato mě chvíli zajímavým způsobem držel v nejistotě.

Zhruba do půlky filmu jsem se dost nudil a vlastně ani pořádně nevěděl, co se na plátně děje, což byl do jisté míry autorův záměr. Každopádně doporučuji v této fázi neodcházet z kina. Vše se později vysvětluje, na konci už jsem si Happy End vyloženě užíval. Dále musím vyzdvihnout částečné natáčení na mobilní telefon. V tomto případě mi to přišlo velice nápadité.

VIzuálně velice zdařilý snímek, který nabízí zajímavý náhled na současnou situaci v Nepálu prostřednictvím příběhu o jednom pohřbu. Právě při této zdánlivě nepříliš významné události dochází ke střetu dvou hlavních názorových proudů mezi pozůstalými, což symbolicky znázorňuje momentální rozkol v nepálské společnosti.

Vůbec se nedivím, že už tenhle snímek byl oceněn za kameru. Černobílé záběry v Listopadu jsou opravdu nádherné. Po dějové stránce lze konstatovat, že se ve filmu odehrávají fakt hrozně bizární scény. Třeba setkání s mrtvými lidmi či morem, to opravdu ulpí v mé paměti na hodně dlouho.

Může nějaký film být milý, i když v něm vystupují skoro samé nesympatické postavy? Ano, může. Černobílé provedení tomuto snímku velice sluší. Povedlo se také využití pouze čtyř herců a jediné melodie, která se opakuje v průběhu celého filmu. Na 52. ročníku Varů pro mě tenhle film patřil k těm nejpříjemnějším překvapením.

Zajímavý film s dost divným koncem. Kvůli své roztahanosti, nevýřečnosti a častému opakování takřka totožných scén asi na festivalech nepatřil a nebude patřit k největším hitům.

Opravdu velice bizarní záležitost. Quality Time je sice prezentován jako jedno dílo, ale vlastně se skládá z pěti samostatných příběhů. Jednotlivé části si nejsou podobné téměř ničím, respektive každý příběh je vyšinutý úplně jiným způsobem. Skvělé zpestření filmového festivalu.

Tenhle film si nejspíš budu pamatovat jako ten, po němž mi s Dumontem definitivně došla trpělivost... Řekl bych, že se zde spojilo asi vše, co v muzikálech opravdu sledovat nechci...