Payushka

Nejen vyznění snímku je nejasné, ale i jeho myšlenka balancuje a neví, kam se přiklonit. Celou dobu sledujete film, kde si to rozdává každý s každým. V podstatě je zde řečeno, že je jedno, že milenci k sobě chovají jen minimální city. Na konci ale Deneuve vyhopsá do schodů a pronese "hlubokou" myšlenku, že důležitá je hlavně láska. Jeden výžlebt ale nemůže změnit něco, co do diváka hustil už více než dvě hodiny předchozí děj.

Po tomhle snímku si budete určitě chtít koupit něco od Toshiby nebo krém Nivea. A budete se cítit nesmírně spokojeně, protože když už ne ve skutečném životě, alespoň v tomhle filmu všechno skončilo šťastně. Nebo ne?

Nesympatičtí hrdinové, šeď továren a takové jiné Vánoce, na které nejsme ve filmech moc zvyklí. Někdo točí animované komedie o Santovi, v Česku ale vzniklo i chvílemi absurdně komické drama o předlužené rodině s těhotnou náctiletou na krku. Poupata jsou technicky výborně zvládnutá a objektivně se jim nedá moc vytknout. Jenže diváka nelze zrovna potěšit filmem, kde jsou všechny postavy troubové, kteří neumí naložit se svým životem a hlavně si za své problémy můžou sami. Zvlášť, když ty ztroskotance uvidíte non stop.

Příběh to není nějak veleoriginální, sám o sobě ale funguje celkem dobře. Škoda jen, že má celkem dvě hodiny a čtvrt, na které se sice zamotaný, ale nepříliš překvapivý sled děje holt roztáhnout nedá. Tedy dá, ale ztrácí pak na tempu. Logicky pak na přelomu druhé a třetí třetiny, která se odehrává například v písečné bouři v Dubaji, film vrcholí svým napětím, aby pak diváka zaměstnal vláčným koncem.

Pokud jste alespoň ochotní přijmout trochu dementní příběh, pořád vás můžou odrovnat písničky. Šmoulové měli aspoň docela zábavné texty (Jája!), tady jde jen o prosté zrychlení zpěvu. Kdo si myslel, že Lady Gaga nemůže znít hůř, má tu malé překvapení. Kdyby v Chipmuncích nebyl i pelikán, asi bych tyhle Vánoce nepřežila.

I když už jen vychází sám ze sebe a nic nového se Kaurismäki neučí, dokáže diváka pobavit absurdním humorem i dojmout ho tím, že někde, třeba v přístavu Le Havre, žijí dobří lidé, kteří nečekají za svou pomoc nic na oplátku. Navíc když strojeně mluví a hrají spíš jako na divadle, budou jeho stylem překvapeni aspoň ti, kterým jeho jméno nic neříká.

I když se film snaží být jako jeden z těch, co pomůžou dětem v Africe tím, že v kinech Američanům vysvětlí, aby jim poslali peníze, je neskutečně (nejen) rasově stereotypní. Malí, ubohoučtí černoušci trpí a velký, silný běloch jim pomůže. Zlí muslimové ze severu ohrožují hodné křesťany na jihu. Nikoho nezajímá, že obě strany do sebe pálí zbraněmi a vůbec netuší, jaký k tomu mají důvod. Věřím ale, že některým americkým vidlákům tohle přijde jako vrchol dojemné filmařiny.

„Půjdeme tudy, aspoň to je do kopce.“ „Nesviť mi do ksichtu!“ „Haló?“ ... ale diky za ustredni myslenku, ze Lucka je na zabiti.

Pryč jsou doby, kdy šarmantní Danny Ocean vykrádal casino. George Clooney si oblékl květovanou košili a notně zvážněl. Stal se z něj takový ten taťula, který má nějaké mouchy, ale všechny vaše patnáctileté kamarádky jsou do něj platonicky zamilované. Škoda jen, že když si ho ve filmu pomyslně vyškrtnete, už nic moc zajímavého nezbude.

Je to až zvrácené, když jste ochotni poslouchat zparchantělou árii z Toscy, kterou zpívá malý chlupatý tučňák hlasem šmouly. Ještě zvrácenější, když se vám to líbí. Jenže i když jsem ochotná uznat jednu písničku a zasmát se pár vtipům dvou krevet (výborní Genzer a Suchánek), nemůžu přejít fakt, že tady se akorát rejžovaly peníze. Navíc by si měli tvůrci uvědomit, že už nikdo neví, co to je Dragostea Din Tei.