r_t_fish

Uhlazené, ukázněné, odosobněné. A zároveň polomrtvé, jako vážná hudba v režisérově obýváku. Přes veškerou snahu jsem zvratům v příběhu a emocím postav věřil asi stejně, jako jejich inscenaci Strýčka Váni (v korejštině a znakovou řečí). Jedna z těch hvězdiček je za 900 Turbo.

Odzbrojující vyprávění, suverénní režie a herecké výkony prožité před kamerou. Neuvěřitelně silná cesta Íránem, kde se melancholie zcela přirozeně potkává s humorem i temnou současností.

Na campové stupnici ovšem poctivých 5/5. Emzáci, náplavka, únosy, horor, Brdy, Denis Richards s Vašutem, paranoia, kouzla nechtěného. Nablblá, ale krásná bonboniéra.

Audiovizuálně působivé - poctivé oldschool interiéry, vydařené triky, krásné brutalistní budovy a interiéry, zajímavá práce se světlem, povedený sound design. Ale ten scénář.

Sunshine pokládám za vynikající sc-fi a bráním ho celé roky, Ex Machina je přeceněný, ale pořád velmi dobrý film. Tenhle pokus o komornější Arrival se ovšem rychle zvrhne v jalové béčko, nic slabomyslnějšího jsem neviděl od Trhala (zmutované) fialky dynamitem v roce 1995. Jeden bod za několik působivých scén ze "zóny".

Původní Malej Quinquin byl zjevení. Geniální rozborka detektivního žánru, vnořená do typické Dumontovy malebné krajiny, vynikala absurditou, filosofickými postřehy i významným mlčením. Pokračování nevstupuje do stejné zátoky, původně komorně vykreslený mikrosvět působí o něco zkarikovanějším dojmem. Opět ho ovšem obývají více než méně postižení jedinci a radostné je shledání se všemi oblíbenými postavami z minula (vážně, se všemi). Také se tentokrát neustále neumírá, spíše naopak. Tahle vážná groteska ladně přechází mezi humorem Panique au village a hloubavým příběhem o lidskosti, nezvaných hostech a konci světa. O závěrečném Velkém Finále se jednou bude učit ve školách.

National Lampoon's Inherent Vice.

Oddechová blbina se slabým scénářem, kterou zachraňují Gosling s Crowem a hlavně dokonale střižená retro atmosféra. Byl by to lepší průměr, nebýt vyhračičkovaných detailů a malých dobrých nápadů. V několika místech se film na povrchu otře o Inherent Vice, ovšem bez ambicí překročit čistou zábavu.

Sedm let! Sedm let neštěstí a příprav filmu, aniž by si tvůrci za tu dobu položili otázku, jestli dává nějaký smysl. Atmosféru přitom tvůrci nevzali za špatý konec, především díky kameře M. N. Joncka. Ale ten scénář! Nevývoj postav a slepenec bubákových klišé, na jaké nepřistoupí ani dvanáctiletá emo puberťačka. *** Spoiler: Když už to vypadalo alespoń na jednu slibnou indicii, že by za vším mohl stát jeden manipulátor, který ostatní vodí prostřednictvím internetového chatu, byla to marná naděje: když na obrazovku píše kdokoli z města, prostě v místnosti rachotí klávesnice, podobně jako když dřív všechny počítače zobrazovaly zeleně na černém pozadí za zvuků jehličkové tiskárny.

Netuším, jestli tvůrci hotový film viděli a řekli si "v pořádku". Ani se znalostí předlohy se nedá moc poznat, co přesně se ve které scéně odehrává. Pemberton se pokusil o těžkou látku, jako všechny Pelevinovy díla je "Čapajev a Prázdnota" prakticky nenatočitelná kniha, zato jedna z jeho nejpovedenějších (ne-li vůbec nejlepší). Z vrstevnatého románu zůstaly školácky doslovné přepisy některých scének a osekané torzo něčeho, co by v tradičním vyprávění byla dějová linka. Zmizel vnitřní život básníka Péti Prázdnoty a jeho vnímání několika rovnocenných realit, bouřlivé přátelství s Čapajevem a kulometčicí Ankou, psychedelické rozbory současného i revolučního Ruska a opojný postmoderní koktejl míchající všechno od vtíravé popkultury po mramorem konzervovanou minulost. Peter, enter the Void.